„Česká republika je sice kvartetní velmocí a některá setkání s rádoby prestižními zahraničními soubory mě v tom jen opakovaně utvrdila, přesto však existují smyčcová kvarteta, za nimiž se rozhodně vyplatí cestovat, a to nejen proto, že jsou v českých zemích vzácnými hosty,“ psal před šesti lety v recenzi na koncert z vídeňského Musikvereinu kolega Martin Jemelka. Řeč byla tenkrát o rakousko-francouzském Quatuor Mosaïques, které se od té doby v České republice ukázalo až teď. Nebylo to ale ani v Ostravě, Kutné Hoře nebo Hradci Králové – víc než tři dekády fungující kvarteto hrálo v sobotu 1. června v Lysicích. Městys na východním úpatí Českomoravské vysočiny s necelými dvěma tisíci obyvatel totiž hostil zahajovací koncert 24. ročníku festivalu Concentus Moraviae.
O výjimečném konceptu festivalu, kdy do malých moravských městeček vozí organizátoři festivalu špičkové muzikanty, jsme už psali xkrát, tedy jen letmo připomenu – Bystřice nad Pernštejnem, Hustopeče, Lomnice nebo Náměšť nad Oslavou – i tady budou zase po roce zastávky letošního ročníku s podtitulem Koncert národů. V něm je obsažena dramaturgická linka, která vychází z vídeňského kongresu 1815 (díky neobvyklému množství hudebních doprovodných programů později přezdívaného jako tančící kongres) a vedle toho je věnovaná evropským národním hudbám v podání smyčcových kvartet. Z téhle mojí suché formulace by člověk příliš nadšení nepobral, ale díky skvělé dramaturgické práci cembalistky a zároveň rezidenční umělkyně letošního ročníku Barbary Marie Willi a jejího kolegy-dramaturga, britského hudebního publicisty Tullyho Pottera vznikla obdivuhodná mozaika skvělých kvartetních souborů, ne/zavedených autorů a vzácně hraných kusů. Tím míním: Prezioso String Quartet zahraje vedle Šostakovičova 10. kvartetu hudbu Estonců Jaana Räätse (*1932) a Eduarda Tubina (1905–1982), kvarteto Meta4 postaví vedle Sibeliových Voces Intimae dvacetiminutovou Terra Memoriam finské skladatelky Kaiji Saariaho, za jejíž hudbou i Pražáci jezdí do Brna (Láska na dálku, NdB), Modigliani Quartet proloží kvartety Debussyho a Saint-Saënse hudbou Francouze Philippa Hersanta (*1948). Kromě objevování nového má festival v krvi i smysl pro kontinuitu. Zakončí ho – stejně jako první ročník v roce 1996 – Magdalena Kožená, v současnosti zároveň patronka festivalu.
Pokud jste už stačili otevřít červnovou Harmonii, víte, že v úvodu zmiňovaný Quatuor Mosaïques doprovodila na úvodním koncertě britská sopranistka Ruby Hughes, jenž do Česka přijela zpívat vůbec poprvé. Nebudu jinými slovy opisovat to, co říkám v úvodu k rozhovoru, který jsem s Ruby Hughes natočila právě při příležitosti letošního CM: „K britské sopranistce Ruby Hughes mám zvláštní vztah. Na svých nahrávkách mě sice nepřesvědčuje o tom, že má každou frázi dokonale technicky zvládnutou, ale od doby, kdy jsem ji pro sebe objevila, mě něco nutí čas od času se k jejím deskám s velkým zaujetím vracet. Je to možná tím, že v jejím hlase slyším větší křehkost, než na jakou jsem zvyklá u těch nejlyričtějších hlasů a která připomíná občas skoro dětský tón. A taky mám občas pocit, že je jí úplně jedno, jaké zažité názory kolem ní panují. Klidně zpívá Mahlera šeptem.“
V sobotu v Lysicích zpívala Ruby Hughes Haydnovu kantátu Arianna a Naxos a Il Tramonto Ottorina Respighiho, dvě skladby hudebně i obsahově spřízněné. Obsahem obou je velká láska s rozdílným koncem – Arianna pláče, protože ji Théseus opustil a vydal se vstříc hrdinství, Respighiho hrdinka pláče zase proto, že její milý nad ránem zemře a jí nezbývá než uchránit se šílenství ze srdcebolu a starat se o starého otce (nenechte se odradit mým cynickým popisem, Respighi tu zhudebnil přenádhernou báseň Percy Bysshe Shelleyho The Sunset). Jsem ráda, že i naživo jsem si ověřila, jak inteligentně, přemýšlivě a po svém zachází Ruby Hughes s každou hudební frází, jak hledá nové zvukové i významové polohy stokrát ozpívaných skladeb, jak upoutává pozornost i zdánlivě nedůležitým slůvkem v proudu textu. V tomhle smyslu bylo její sobotní vystoupení intenzivním zážitkem. Jen se stále nemůžu rozhodnout, jestli vždycky v tom pozitivním slova smyslu, jestli mi někdy nescházelo prosté vydechnutí, položení tónu do prostoru a přenechání zodpovědnosti taky trochu na čistém akustickém požitku. Ruby Hughes má jasný, pohyblivý, velice konkrétní (někdy ostřejší) vokál a ovládá ho s obdivuhodnou lehkostí a rafinovaností, takže pro invenční typ interpreta jako je ona se přímo nabízí pohrávání si s každou složkou svého projevu, konkrétně ale v těchto dvou kantátách psaných pro mezzosoprán najdu některá místa, kde bych za „obyčejnou“, čistou krásu plné, znělé střední polohy slíbila hory doly! (Určitě se můžeme bavit o záležitosti vkusu, míry, momentálního rozpoložení – publikum bylo právem nadšeno a hory doly nikomu nabízet nepotřebovalo. Navíc, až budu mít příště příležitost slyšet Ruby Hughes naživo, nebudu váhat ani osminovou notu.)
Od koho se mi čisté fyzické radosti ze slyšeného dostalo měrou vrchovatou, byl Quatuor Mosaïques (Erich Höbarth, Andrea Bischof, Anita Mitterer, Christophe Coin). Na skvělé starohudební orchestry jsme už v Česku naštěstí zvyklí, ale slyšet komorní hudbu s takovým akustickým základem, který měl k dispozici skladatel, tzn. Haydnovy nebo Mozartovy smyčcové kvartety na dobové nástroje – to je ještě pořád poměrně vzácnost. Spolu s maďarským Festetics String Quartet patří Quatuor Mosaïques mezi soubory, po jejichž vyslechnutí se člověku už jen stěží zasteskne po kovových strunách (při popisu rozdílu v kvalitě se mi chce použít pojem textura – žádné jiné slovo pro mě totiž nevystihuje onen rozměr, o který se ochuzujeme). Lysickým kostelem sv. Petra a Pavla zněl Haydn (Smyčcový kvartet G dur, op. 17 č. 5) barevně v čase proměnlivý a zároveň ve všech dynamikách kompaktní (někdy jsem měla problém sluchově rozlišit, zda právě hrají housle, nebo violoncello) artikulačně noblesní i živelný.
Většinu čtenářů to asi nebude zajímat, ale nemohla jsem po koncertě pod tíhou dojmů spát. Podle toho, co jsem psala výše, je mezi nadcházejícími večery letošního ročníku dalších pár adeptů na zážitky podobné tomuhle.
