V polovině listopadu jsem měl možnost navštívit koncert vítězů rozhlasové soutěže Concerto Bohemia 2008 na pražském Žofíně. Výkony mladých hudebníků (neboť právě na orchestry a soubory ze ZUŠ, konzervatoří a hudebních gymnázií je soutěž zaměřena) mne jedním slovem nadchly. Měřeno touto optikou jsou Čechy stále „konzervatoří Evropy“.
Žel běžná praxe je poněkud jiná. I když nesdílím názory, které nad hudebností české mládeže lámou hůl, faktem zůstává, že díky široké nabídce jiných lákadel jak nakládat (a leckdy mrhat) volným časem tradiční ideál aktivní instrumentální či pěvecké hudebnosti doznává značných trhlin. Hudba, jako vše okolo nás, se proměňuje a k prověřeným hodnotám přibývá množství hudby nové, ve které je těžké se jen orientovat, natož ji objektivně zhodnotit. A u mládeže, která si svá kritéria a hodnotový systém teprve utváří, je to mnohonásobně obtížnější. Jak na to reaguje předmět hudební výchova, který na základním stupni školství absolvuje veškerá populace a který má v našich zemích dlouholetou tradici? Základní školství – a tedy i jmenovaný předmět – prochází bouřlivými změnami. Je jistě pozitivní, že pedagog již není striktně svazován osnovami a zkostnatělými předpisy a školy si mohou vytvářet své vlastní školní vzdělávací programy (ŠVP) šité na míru svým žákům i kantorům. Obsahové mantinely a hodinové dotace jsou vymezeny rámcovým vzdělávacím programem (RVP), obsahově příbuzné předměty je možno slučovat. Vše je tedy v pořádku, jenže…
Estetickovýchovné předměty (tedy: hudební a výtvarná výchova) tvořící obory oblasti Umění a kultura by měli žáci absolvovat ve všech ročnících základního vzdělávání. Ovšem Opatření ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, kterým se mění Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (Čj. 15523/2007-22) otevírá školám prostor pro interpretaci, která v důsledku vede k rušení hudební výchovy jako samostatného předmětu v 8. a 9. ročníku – na některých školách se již nevyučuje a je nahrazen výchovou výtvarnou.
De iure je vše v pořádku, dotace přidělených hodin oblasti Umění a kultura jsou formálně naplněny, ale de facto je zde zatloukán hřebík do rakve nejen hudební výchově, ale možná obecné kulturnosti jako takové. Jistě, osvícený ředitel nic takového nepřipustí, ale lze se setkat i s názory typu „…a pokud dítě nebude vůbec, ale vůbec nic vědět o Mozartovi, Beethovenovi, Smetanovi a Dvořákovi, může být v životě spokojené a vyroste z něho i tak kvalitní člověk…“
Jsem si jist, že hlavním důvodem na konkrétních školách jsou dlouhodobé problémy s aprobovanou a kvalitní výukou dospívajících žáků – a ono to skutečně není jednoduché. Aby učitel – častěji spíše učitelka – splnila očekávané výstupy, musí obsáhnout v oblasti činností vokálních, instrumentálních, poslechových a hudebněpohybových oblouk od Seikilovy písně po beat box, dokázat zvládnout moderní audiovizuální techniku (pokud je k dispozici), žáky zaujmout, přesvědčit a – což je stále aktuálnější – kázeňsky zvládnout.
Nedomnívám se, že zde zmíněný jev vyprázdní koncertní sály a operní domy, že se zásadně propadne prodej nahrávek klasické hudby a poslechovost Vltavy, že povede k devastaci kulturního života u nás. Na druhou stranu by nás tento stav neměl nechávat lhostejnými. Neberme si příklad ze Slovenska, kde byla hudební výchova v nejvyšších ročnících základních škol nahrazena integrativním předmětem Výchova umením s paradoxní dotací ½ hodiny týdně, která fakticky znamená likvidaci předmětu.
Hudební výchova by měla nabízet alternativy k běžně konzumovanému „spotřebnímu“ zboží, které žáci rozhodně nevyužijí hned a jistě ne všichni. Měla by svým způsobem kultivovat, otevírat pomyslné dveře do světa hudby obecně, pomáhat orientovat se na dosti nepřehledné hudební scéně a podílet se nenásilně na vytváření hodnotového systému dospívající mládeže. Když se o to nebudeme na základních školách alespoň pokoušet, připravíme se o možnost pracovat s mládeží v tom nejcitlivějším věku. Nenastal čas bít na poplach?
(Autor je předsedou Společnosti pro hudební výchovu)
