V současnosti, kdy takzvaná autentická, historicky poučená interpretace staré, především barokní hudby, je již na velice vysoké úrovni, je zajímavé poslechnout si, jak obstojí klavírní nahrávky Bachovy hudby v provedení kanadského klavíristy Glenna Goulda (1932–1982). Tento naprosto originální umělec má velikou zásluhu na tom, že v padesátých letech definitivně lidstvu došlo, že Bach byl opravdový génius, který se dá těžko zařadit i do své vlastní doby. Génius, který snad nemá v hudbě sobě rovného. Vše na světě stárne a nakonec, jednoho dne, přestane být zcela aktuální – věčných lidských artefaktů je jen pomálu. U Glenna Goulda je již dnes jasné, že jeho nahrávky Bacha obstály i ve srovnání s dnešní poučenou interpretací, a troufám si předpovědět, že možná zůstanou věčné. Jeho hra Bacha totiž není jen výsledkem studia Bachovy hudby, uvažování a jeho života, ale jedná se o opravdovou tvorbu a ponor přesahující vzdělání. Gould totiž není pouze vynikající interpret, ale mám dojem, že Bachovu hudbu hraje tak, jako by ji sám napsal. Možná že jde o nějakou výjimečnou symbiózu. Snad když si vypůjčím terminologii F. Nietzscheho – Gouldovy Bachovské nahrávky jsou nejen nadčasové, ale jsou nečasové. Času nepodléhající.
