Ve dnech 31. 3. – 2. 4. 2005 se konaly v Praze v Rudolfinu tři koncerty s Českou filharmonií pod vedením estonského dirigenta a zároveň světoobčana Neeme Järviho. Na koncertech zazněly skladby Rossiniho, Hindemitha, hobojový koncert Bohuslava Martinů a 15. symfonie Dmitrije Šostakoviče. Všechny koncerty měly velký úspěch a Česká filharmonie se vypjala k nebývalému výkonu. Po jedné ze zkoušek si se mnou pan Järvi velmi ochotně a dlouho povídal, přestože byl nachlazený a čekal ho maratón zmíněných koncertů. Ve svém uvažování se dotkl politiky současného Estonska, problému pirátských nahrávek či své lásky k české hudbě a obdivu k České filharmonii.
Studoval jste v Leningradě, jak moc jste jako dirigent ovlivněn „ruskou školou“? Konzervatoř v Leningradě, dnešním Sankt Petěrburgu je dodnes nejdůležitějším hudebním institutem v Rusku a já jsem tam studoval v letech 1955-60 u Rabinoviče, následně pak jako aspirant u Mravinského. Zajímavé je, že moji učitelé byli vlastně žáky velkých německých dirigentů, jako byli Bruno Walter či Otto Klemperer, kteří museli utéct před nacisty, a tak se dostali jako dirigenti právě do Leningradu. Takže takzvaná ruská dirigentská škola je zčásti vlastně německá.
Jevgenij Mravinskij byl známý též svým až despotickým přístupem k orchestru. Co jste se od něj naučil? Při studiu dirigování je nutný vliv výborných pedagogů a vzorů, které můžeme pozorovat. Mravinskij nebyl žádný pedagog, ale mnoho jsem se od něj naučil právě pozorováním jeho dirigentské techniky a jeho rukou. Mravinskij nikdy nedirigoval doprovod, chtěl provádět a premiérovat pouze velká symfonická díla. Byl jsem ale také téměř před 50ti lety u toho, když „doprovázel“ – byl to Šostakovičův houslový koncert, sám Šostakovič byl přítomen, sólistou byl David Oistrach, to byl ohromný zážitek.
Vy sám máte také raději díla pouze pro orchestr, nebo i „doprovod“ sólisty? Je to úplně jedno. Některé koncerty 19. století pro nástroj a orchestr jsou pro orchestr možná pouhým „doprovodem“, ale téměř všechny koncerty 20. století jsou velkou náročnou hudbou s hlubokým smyslem i pro orchestr.
Jak se projevuje v hudbě 20. století „národní hudba“ a co to vlastně je? Každou národní hudbu reprezentují velká jména. U Rusů je to Stravinskij, Šostakovič a Prokofjev, Maďaři mají Bartóka, Němci Hindemitha, Češi Martinů a Estonci Tubina. Téměř všichni museli stále utíkat ze svých zemí, ale svou národní specifičnost si vždy ponechali. Eduard Tubin (1905-1982) zůstal vždy Estoncem, i když žil přes 40 let ve Švédsku. Všechny symfonie Bohuslava Martinů, které velice miluji, byly napsány a poprvé provedeny v Americe, ale přesto je to česká hudba. Dnes zazní na koncertě hobojový koncert, to je také nádherné dílo. Martinů – „český Stravinskij“, je velmi moderní, ovlivněn různými směry, jazzem, ale jakmile se u něj vyklene melodie, je vždy naprosto česká.
Byl jste jmenován jedním z největších Estonců 20. století. My bohužel o Estonsku mnoho nevíme. Jsou si naše dvě malé země v něčem podobné? Naše země mají společnou komunistickou minulost, ale jinak má Česká republika jinou historii. Češi patřili vždy ke střední Evropě, dřív jako součást Rakouska-Uherska, kde měla kultura důležité postavení. Praha je nádherné město, stejně tak jako Budapešť nebo Vídeň – hudba, architektura a všechna ostatní umění tu byla součástí života. Estonsko bylo vždy pod vlivem silných sousedů – Němců, Švédů či Rusů. Pouze v roce 1917 přišel krátký čas svobody. Důležité však je, že lidé nikdy nepřestali zpívat v estonštině a v Estonsku existuje už od roku 1869 tradice velkých sborových setkání. Poslední takové jsem dirigoval loni, ve sboru zpívalo 35 tisíc lidí a to má Estonsko pouze dva miliony obyvatel!
U nás nyní přetrvává z nedávné minulosti spíš negativní vztah k Rusku, v Estonsku asi také, že? My máme konečně svobodu a svůj jazyk a je samozřejmé, že mladí už nemluví rusky a nenávidí ruštinu. Problém však není v ruském jazyku, ani v lidech ale v politice. Dnes je vývoj naší země také závislý na politice a inteligentních politicích. Bylo štěstí, že jsme po získání svobody měli výborného prezidenta i premiéra. Náš první prezident byl nesmírně vzdělaný a uměl pět jazyků. Bohužel náš současný prezident je pravý opak.
V Talinu se má na váš podnět otvírat nová operní budova, jak to s ní vypadá? V Talinu zatím existuje pouze činoherní divadlo, které je pro operu naprosto nevhodné. Mluvil jsem s ministrem kultury, že se musí nutně něco udělat, protože Talin bude jmenován kulturním městem v roce 2011, a to prostě bez operního domu nelze. Bohužel vše jde velice pomalu. V městě Pärnu, které leží mezi Rigou a Talinem, se pořádá Festival Davida Oistracha s mezinárodní dirigentskou soutěží. Tam se podařilo v postavit velký koncertní dům za jediný rok.
Jak se vám pracuje s Českou filharmonií? Česká filharmonie je můj oblíbený orchestr a myslím, že patří k jednomu z nejlepších. Její zvuk znám už odmalička, mám snad všechny nahrávky Supraphonu s Českou filharmonií. Myslím, že Česká filharmonie je lepší než vídeňská, právě protože má svůj zvuk, ojedinělá je například barva dechových nástrojů. Navíc Rudolfinum je skvělý sál. V české kultuře obecně je velký potenciál, který musí byt podpořen ze strany státu. Bohužel situace v Evropě je všude podobná a podpora kultury je slabá.
Vy sám pracujete s řadou orchestrů, někdy jako hostující, někdy jako rezidenční dirigent. Jaký vidíte rozdíl mezi těmito dvěma posty? Jako hostující dirigent připravíte jeden koncert, ale za jeden koncert se toho nedá udělat moc. Orchestr potřebuje trenéra, jako byli například Talich a Ančerl, kteří zformovali Českou filharmonii. Musíte být hrdí na své dirigenty. Zdá se mi, že cizí dirigenti tu zatím neodvedli velkou práci. Možná to bylo zaviněno špatným výběrem, samozřejmě i peníze hrají svou roli. U dirigenta však musí být nejdůležitější umělecká vize a láska k hudbě. Neprovádět pořád dokola Dvořákovou 9. symfonii, ale třeba provést cyklus všech symfonií Martinů.
Věnujete se ve velké míře také nahrávání. Myslíte, že má cenu nahrávat stále znovu dokola díla, která už existují mnohokrát ve výborné kvalitě? Dnes může mít každý na světě jakoukoli nahrávku. Všechno je možné stahovat z internetu, kopírovat. Mohou se vám také dostat do rukou nejpodivnější laciné nahrávky, například neznámý slovinský orchestr s neznámým dirigentem hraje Beethovenovu 5. symfonii, ale zároveň si můžete kdykoli poslechnout to samé v podání Karajana nebo Bernsteina. Nahrávat se musí stále znovu a tím vychovávat posluchače. To je naše práce.
