Neřekl bych. Jakmile jsem pozván, jsem vždy připraven Prahu navštívit. Je ale třeba vědět, že město nebylo vždy v situaci, kdy by mohlo velké orchestry zaplatit. Jsem však velice šťastný, že si Praha, do níž se přes čtyřicet let vracím, zachovala ducha své jedinečnosti. Jako jedenatřicetiletý, tehdy hudební ředitel orchestru ve Schwerinu, jsem vstoupil do pražského hudebního prostředí koncertem s Pražskými symfoniky. Od té doby byly všechny mé dirigentské návštěvy, i jako posluchače Pražských jar, velmi silným zážitkem, z nějž jsem tehdy jako mladý dirigent velmi mnoho získával.
Ačkoliv Kurt Masur stál v čele význačných orchestrů, je na prvním místě připomínán jako šéfdirigent a intendant Gewandhausu, jenž vybudoval, a jemuž zajistil přední postavení na hudební scéně světa.
Jsem celoživotně svázán s Lipskem, kde jsem vystudoval a po letech jsem tam na celých šestadvacet let stanul v čele jeho předního orchestrálního tělesa. Je to velice tradiční orchestr a já jsem s ním získal základy stylového provádění děl doby počínající Beethovenem a zejména pak romantického období. Gewandhausorchester byl totiž prvním tělesem, které ještě za Beethovenova života provedlo v jednom cyklu všech jeho devět symfonií. Působila tam i tradice skladatelů, kteří v tomto orchestru sami kdysi řídili svá díla. Mám na mysli především Brahmse, Schumanna a Mendelssohna. Už v dobách mých studií mě toto město formovalo, také díky mým učitelům, ať šlo o skladbu nebo violoncello, kteří byli většinou členy tohoto souboru. Jednoduše řečeno, nadechl jsem se tam ducha hudby. Přestože jsem strávil dvanáct sezon v New Yorku a teď první sezonu v Paříži, roky v Lipsku pro mě znamenaly vliv tradice, zejména romantické hudby, což ve mně nutně zanechalo nesmazatelné stopy, které přímo probouzejí vztah k vlastenectví. Samozřejmě mě Gewandhausorchester poznamenal především svým nádherným zvukem, znalostmi a profesionalitou členů orchestru. Zažil jsem tam velmi šťastné období.
Právě v době pobytu v Lipsku jste byl považován nejen za hudebníka, ale i za společensky respektovanou a vysoce morální osobnost. Na dalších místech působení vám možná tento prvek uznání mohl chybět?
Není tomu tak, protože moje osobní postoje se ani v New Yorku, ani v Paříži nijak nezměnily. Naučil jsem se kdysi v roli intendanta odpovědnosti, která pramenila už z tradice mendelssohnovské, kdy byl hudební ředitel nejen dirigentem, ale někým, kdo je odpovědný za výchovu orchestru i publika, a to nejen muzikantskou.
V Lipsku byli na váš pracovní styl zvyklí a počítalo se s tím, že jste velmi náročný a přísný ve svých požadavcích vůči orchestru. V Americe, kde jste se stal nástupcem Leonarda Bernsteina, hovořili o vás jako o „krotiteli tygrů“, vzápětí ovšem vedle uznání toho, že jste přítelem hudebníků a příbuzným publika, jež jako by bylo vaší vlastní rodinou.
Když máte orchestr plný lvů, musíte také umět být krotitelem! Já ale vždycky hledám skutečné přátelství se členy orchestrů. Americká tělesa považují dirigenty za „zabijáky orchestru“ a rozvinout z toho přátelství bylo na počátku velmi těžké. Stejně obtížné bylo ale i loučení, protože jsme se stali v láskyplném vztahu skutečnými přáteli. Příchod do Ameriky byla pro mě jakási výzva, ale navíc i nové dobrodružství, které mě oživilo. A také ve mně probudilo novou pozornost. Svou sebejistotu z vedení Gewandhausorchestru jsem mohl zapomenout, protože jsem vycítil, že by pro mě mohla být nebezpečná. Vztah s Orchestre National de France vznikl naopak velmi spontánně. Byla to láska na první pohled. Dává mi denně pocit mládí a velkou svěžest. Mladí umělci potřebují mou zkušenost a denně čekají na to, čemu je naučím. Začal jsem také s tímto souborem studovat díla ze stylových oblastí pro ně zatím vzdálených, nejprve kompletním cyklem Beethovenových symfonií a v budoucnu i dílem Brucknerovým.
Nemáte někdy pocit, že vychovávat orchestr je věc neobvyklá, která zdánlivě vyšla z módy?
Pro orchestry je výchova nezbytností, ale bohužel ve školách už se na ni nedbá. Tuto myšlenku ovšem intenzivně pěstují v zemích dalekého východu. Mé zkušenosti z Asie, Japonska, Koreje a Číny přímo šokují, s jakou pozorností a účastí je tamní mládež vedena ke studiu a sledování klasické hudby. Větší důraz, nežli orientace dětí ke computerům a počítání jak rychle přijít k penězům, je kladen na základní hudební výchovu a rozvíjení kreativity těch nejmenších. Formou hry na zobcovou flétnu se tak pěstuje i jejich radost z hudby. Není divu, že orchestr Julliard School má dnes už čtyřicet procent asijských studentů. V Evropě jsme v tomto směru pozadu.
Když je řeč o přípravě mladé hudební generace, působíte i při svém bohatém vytížení stále jako pedagog mladých dirigentů?
Jistě. Vedle mé profesury na lipské Akademii hudby, kde působím od roku 1975, uskutečňuji mistrovské dirigentské kurzy. Letos v létě například v Sao Paulu a v Rio de Janeiru. Myslím si, že jsem dostatečně starý a zralý na to, abych pomáhal mladým umělcům, zprostředkoval pro ně poznatky, které zná jen moje generace, a předával jim i naši vášeň k hudbě.
Když nahlédneme do vašeho životopisu, napadne nás, že jste podle místa narození tak trochu Slovan. Cítíte se jím být?
Ano. Jsem narozen a vyrostl jsem ve slezském Brzegu (poblíž Wroclawi, pozn. aut.) a ve Špindlerově mlýně jsem dokonce jako hoch často lyžoval. Pro mě byla vždycky slovanská a tedy i česká hudba svým výrazem samozřejmostí. Řídil jsem hodně Janáčka, dokonce jsem uvedl v tehdejší NDR operu Z mrtvého domu . Nakonec i mé jméno je slovanského původu. Jako mladý muzikant jsem si z Pražských jar odnášel mnohé podněty a inspiraci a cítil jsem to místo jako důležité pro setkávání východu a západu, severu a jihu. Zejména v té době hrály pro mě tyto festivaly významnou roli. Byly branou do světa a jsem šťasten, že se tato jeho role i pro dnešek uchovala. Je úžasné sledovat, že se Praha vyznačuje stále oním šarmem jako dřív, ale i to, že vedení Pražského jara je dodnes schopno udržet živý kontakt s mezinárodním hudebním světem a publikem, i přes nesmírné finanční obtíže, tak typické pro celý dnešní kulturní svět. Udělal jsem ale zkušenost, že všude na světě, kde chtějí sami posluchači rozvíjet kulturu a hudbu, jsou vlády nuceny věnovat na tyto účely určité prostředky.
Vydobyl jste si výjimečné postavení v čele předních orchestrů. Co vás vedlo k návratu do Evropy a do čela souboru mladých muzikantů v Paříži?
Vrátil jsem se z Ameriky právě kvůli tomuto orchestru, ne že bych chtěl nezbytně pobývat v Paříži, a ne že bych se nutně chtěl vracet do Evropy. Po jedné velmi intenzivní zkoušce s tímto souborem jsem byl požádán o jeho vedení, což mě velmi překvapilo, protože jsem býval zvyklý, že francouzské orchestry pracují raději pohodlněji. Řekl jsem si, že toto je pro mě ten správný partner, a proto jsem dnes s ním a jsem šťasten.
Spolu s novým orchestrem přijal Kurt Masur do svého repertoáru z hudební frankofonní oblasti leccos nového, třebaže i tak z ní dosud velmi mnoho dirigoval.
Francouzská hudba pro mě opravdu není ničím novým, ale pokouším se objevovat i díla nové hudební literatury této oblasti. Provedl jsem například vloni v září Houslový koncert Henriho Dutilleuxe a v listopadu s Annou-Sophií Mutter jeho houslovou Romanci . Spolupracujeme i s mladými skladateli, abychom vnesli do pařížského hudebního života více soudobého ducha včetně děl autorů minulého století. Na letošním Pražském jaru jsme uvedli symfonickou báseň Césara Francka Psyché v její úplné podobě. To dílo jsem shodou okolností slyšel prvně před padesáti lety z nahrávky České filharmonie, kterou tehdy řídil Václav Talich.
Kruh se na pražské hudební scéně uzavírá a my cítíme hluboké vnitřní propojení Kurta Masura s tvorbou, která nese poselství lidskosti a přátelství přes generace a kontinenty.
