Panochovo kvarteto se konstituovalo v památném roce 1968, od roku 1971 hraje ve stejném obsazení.
V době, kdy sledujeme pochopitelné i nepochopitelné změny v obsazení komorních souborů středního a mladého věku, zběsilou fluktuaci, se to zdá být jako zpráva z časů, kdy se kvarteto zanikalo smrtí, kdy dirigenti nebyli jako létající včeličky a orchestry národnostním babylonem. Za Panochovci je tvůrčí cesta, kterou jim mohou mladší soubory jen pokorně závidět – desítky nahrávek doma a v cizině včetně kompletů Dvořáka, Martinů, Fibicha a přirozeně i Janáčka a Smetany, tisíce koncertů včetně nejpřednějších sálů světa, významné ceny a statisíce většinou spokojených posluchačů. Je to služebně nejstarší smyčcové kvarteto, o kterém vím. Přesto na kvartetisty padl letos stín kvůli vážné nemoci jednoho z členů a zvažují co dál. Není to znamení, že vše má svůj konec? Dvořákovský večer na festivalu Dvořákova Praha s Andrásem Schiffem, který bude reprízou koncertu k jejich čtyřicátému výročí, by mohl být labutí písní. Snad se ale vše v dobré obrátí. V kavárně pražské Technické knihovny jsem si na konci července povídal s primáriem Jiřím Panochou a violistou Miroslavem Sehnoutkou, kteří zastoupili nepřítomné Pavla Zejfarta (sekundista) a Jaroslava Kulhana (violoncello).
Jako datum vzniku jsem našel rok 1968. Je to je náhoda nebo to mělo co dělat s politickým děním v tomto státě?
Jiří Panocha — V roce 67 jsme začali hrát jako smyčcové trio a rok později náš kantor, dr. Micka, k nám přiřadil Pavla Zejfarta, který k nám perfektně zapadl jak umělecky, tak lidsky, Politikou roku 68 to skutečně nemá nic společného (smích), nicméně v cizině se nás na to řadu let pravidelně ptali. Dali jsme se dohromady jen z pocitu, že chceme dělat společně hudbu, kterou máme rádi a kterou chceme dělat profesionálně.
Ještě důležitější mi připadá rok 1971, od něhož se už obsazení nezměnilo. Hrát spolu půl století mi připadá těžko pochopitelné.
Miroslav Sehnoutka — Ano, ten rok k nám přišel Pavel Zejfart a od té doby se složení kvarteta nezměnilo.
Nenapadá mě soubor, který by se tak dlouho neměnil.
JP — (s úsměvem) Hodně dlouhou hráli beze změny Amadeovci, ale asi přece jen ne tolik let.
Přijde mi to pozoruhodné ve světle časté fluktuace v současných českých kvartetech.
JP — Ano, to mohu jako učitel potvrdit. (JP je pedagogem smyčcového a houslového oboru na HAMU.) My jsme během těch padesáti let žádnou změnu nechtěli nikdy připustit. Třeba když byl kolega Kulhan na operaci, prostě jsme vše odřekli a čekali, až se uzdraví.
MS — Ona je dnes trošku jiná doba. Jejich výhodou je, že jsou technicky na takové úrovni, že se velmi rychle učí, některé to však omezuje v důkladnějším studiu a trpělivosti.
JP — Pro nás bylo velmi důležité, že jsme se mohli věnovat jen kvartetu, nic jiného jsme kdysi nedělali, zkoušeli jsme každý den a rozšiřovali repertoár. Ve vrcholných letech jsme hráli 80 i více koncertů za sezonu. Dnes si něco takového může dovolit jen málokdo. Tady jsme moc nehráli, ale v cizině jsme objížděli v podstatě celý svět.
Co je z vašeho pohledu zásadní pro hudební a lidské soužití čtyř originálních bytostí?
JP — Vždy nás spolu držela hudba a protože jsme měli na věci podobné názory, tak se každodenní soužití snadněji skloubilo. Čím jsme byli starší, tak kupodivu bylo vidění světa a hudby stále více jednotnější. Takže spory a problémy řešíme dialogem.
MS — V takovýchto případech musí vždy někdo ustoupit (úsměv). Jinak to nejde.
JP — Ano. Po debatě se vždy dohodneme, jakým směrem půjdeme a to jsme dodrželi.
Jak probíhá příprava na koncerty?
MS — Rozdělil bych to na dobu, kdy jsme začínali a dobu, kdy jsme byli v plném provozu. První léta to byly celodenní náročné zkoušky, byla to hodné úmorná práce, ale vyplatilo se to. Když se rozjela zájezdová činnost, tak už nešlo tímto způsobem zkoušet. Potom jsme se scházeli jen dopoledne, přičemž večer byl koncert. A tak to šlo celý profesní život.
Co vám dal na počátku kontakt se Smetanovým kvartetem?
JP — Bylo to jednoduché. Pan Micka byl před námi učitelem i Smetanova kvarteta a Talichova kvarteta a řekl, že to tedy zkusí d třetice s námi, takže návaznost byla neskutečně úzká. Takže později jsme pokračovali u profesora Kohouta. Byli jsme přátelé, takže nás později pozvali dokonce k turné do Japonska, kde jsme společně hráli Mendelssohnův Oktet.
Vaše pojetí hudby se od Smetanovců hodně liší. Bylo tomu už na počátku. Nevadilo panu Kohoutovi například, že hrajete Smetanu jinak než oni?
JP — Určitě ne. Od počátku jsme snažili, abychom našli svou tvář. Jako učitel také nevychovávám studenty k obrazu svému, ale aby v sobě našli svou osobnost a vložili ji do svých schopností, jež jsou samozřejmě individuální. Nemělo přece smysl kopírovat Smetanovo kvarteto. Smysl mělo vycházet ze svých schopností a představ. Tím pádem se náš vývoj formoval jiným směrem. Měli jsme jiné názory, ale bylo to jen dobře. Myslím, že bychom tak jednali, i kdybychom začínali dnes. Určitě bychom nešli cestou poslechu nahrávek ctěných souborů a jejich kopírování, což se také děje… Je pravda, že jsme se v pojetí od Smetanovců často dost lišili. Obligátní příklad za všechny: Americký kvartet jsme nehráli tak razantně, energicky, velkodynamicky, naše cesta byla, jak říká András Schiff, kultivovanější. Obecně řečeno – vždy jsme se vyhýbali extrémům.
MS — Také jsme se lišili v repertoáru. Základní český repertoár byl sice podobný, ale Smetanovi si hodně zakládali na interpretaci Beethovena, přičemž zvláště jejich nahrávka ze 60. let je skutečně výborná! My jsme ale do Beethovenů tolik nešli. Hodně jsme se věnovali Haydnovi a Mozartovi.
Během padesáti let jste hráli veškerý relevantní český repertoár. Jak stručně charakterizovat komorního Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů či Suka? A která hudba je vám nejbližší?
JP — Těžká, v podstatě nezodpověditelná otázka. Veškerou českou muziku hrajeme šíleně rádi. Hráli jsme ji nejvíc a byla také po nás nejvíc žádána. Natočili jsme všechny Dvořáky (pozn. red. – 12 CD), celého Martinů… Samozřejmě nade vše milujeme Dvořáka, milujeme Janáčka. S Andrásem Schiffem jsme například často hráli, a to i v Carnegie Hall, oba Janáčky a s ním Dvořákův kvintet. Českou hudbu jsme hráli ve všech důležitých sálech světa. Proto také András, s nímž se přátelíme od roku 1973, si moc váží našeho přístupu k české muzice, akceptuje naše pojetí a preferuje hrát naši muziku s námi. A my jsme šťastní, že ji můžeme hrát s ním.
Jaký je tedy váš přístup k české hudbě?
(dlouhé mlčení) MS — Speciálně v Janáčkovi jsou obrovské rozdíly.
JP — Vždy jsme se snažili nejdřív vědět vše o hudbě, kterou hrajeme. Základem je už náš jazyk, kde důraz na první slabiku (zpívá Novosvětskou). Myslím, že je velmi důležité znát rodnou řeč a vycházet z toho.
Uváděli jste však i moderní českou hudbu – Kalabise, Sommera. Podle čeho jste si vybírali?
MS — Na Kalabise nás upozornil dr. Micka a k Vladimíru Sommerovi jsme se dostali trochu oklikou. Jak víte, v 68 měl politický průšvih. Předtím jej hodně hráli Smetanovi, tedy jen první kvartet. Hodně muzikantů, kteří jej znali, se snažili jej dostat z klatby zpátky. Bylo domluveno, že se první kvartet zahraje na Pražském jaru. Z nějakého důvodu se do toho Smetanovcům nechtělo, tak nám to nabídli a my jsme se Sommerův kvartet moc rádi naučili, protože je to výborná hudba. Tak jsme začali hrát první kvartet. A druhý sice hráli poprvé Smetanovi, ale původní dvouvětou verzi, konečnou čtyřvětou verzi jsme uvedli poprvé my.
JP — V cizině jsme na objednávku hráli spoustu jiných soudobých skladatelů, třeba Sciarrina, ale ti zapadli. I když jsme tomu vždy věnovali spoustu času, nikdy jsme tomu nepřišli na chuť. Sommer však patřil mezi výjimky. Toho jsme hráli mockrát a rádi.
Proč nehrajete současnou hudbu?
JP — Není nám blízká. Navíc kvartetní literatura je strašně široká a museli bychom mít tři životy, abychom ji přehráli. Takže jsme se snažili rozšiřovat repertoár tam, kde nám něco chybělo.
MS — Příklad – Josef Suk. První kvartet se hraje, ale druhý téměř vůbec, protože je skutečně hodně těžký a komplikovaný.
Existuje nějaké dílo, u něhož litujete, že jste jej nikdy veřejně nehráli?
JP — Od Schuberta jsme hráli často G dur, ale Smrt a dívku veřejně nikdy, což je škoda.
Z vaší hry jsem měl vždy silný pocit, že vám hodně záleží na stylu, na vyjádření podstaty každé skladby, každého skladatele. Jaké jsou rozdíly v interpretaci řekněme tak rozdílných světů jako Mozart, Smetana, Janáček?
JP — U Mozarta se samozřejmě musíte držet v normě klasické hudby: Jsou tam sice emoce, ale nikdy nedosáhnou exprese a agogiky Smetany. Zvukově je třeba vždy dbát na vyjádření podstaty dané hudby. Pak jsou zde významné technické záležitosti, jako třeba diferenciace vibrata.
MS — Ostatně interpretační rozdíly jsou i v rámci blízkých skladatelů. Krásným příkladem jsou Haydn a Mozart.
JP — Haydn byl pro nás vždy kvartetní hygienou. Na něm se všechno tříbí – intonace, rytmus, zvuk.
Máte obrovskou diskografii, včetně kompletů Dvořáka a Martinů. Kterých titulů si ceníte nejvíce u Supraphonu a kterých u zahraničních labelů?
JP — Já bych upřednostnil dvořákovskou nahrávku pro Supraphon a obrovitý Kvintet op. 81 a Klavírní kvartet se Schiffem pro Teldec, která je zajímavá i tím, že je s minimem střihů, protože András je nesnáší a je přesvědčen, že nahrávka má být něco jako fotografie.
MS — Mám rád Fibicha, který není tak známý.
Povězte mi, jak se žilo smyčcovému kvartetu, které nemá žádné dotace od státu, v době pandemie a lockdownu? A o kolik jste přišli koncertů?
MS — Strašně moc.
JP — Především nás mrzí ztracené koncerty s Andrásem Schiffem. Jednak komorní projekty v řadě zemí a pak s ním hrajeme v jeho kapele Andrea Barca. Padla celá Evropa, Japonsko, je toho moc… Když to šlo, tak jsem učil, ale na černo, protože učit distančně hudbu nejde, stejně jako nejde provozovat distanční zkoušky smyčcového kvarteta.
MS — Jeden dirigent řekl o playbacku, že je to jako svatební noc bez nevěsty. Platí to i o distančním provozování hudby (všeobecný úsměv).
Když jste začínali, byl jediným mezinárodně relevantním českým festivalem Pražské jaro. Dnes jich máme několik. Jedním z nich je Dvořákova Praha, na němž budete hrát s vaším přítelem Andrásem Schiffem. Povězte mi nejdříve, jaké je to přátelství?
JP — Je velice hluboké. Není to jen skvělý hudebník, ale je lidsky nesmírně na výši. Pro mě je to nesmírně obohacující i v tom, že on bedlivě sleduje vše, co je ve světě aktuální, takže to mohu přes něj nasávat a předávat svým študentíkům. Navíc je hrozně zábavný a neuvěřitelný vypravěč anekdot. A polyglot.
MS — Obdivuju ho v mnoha směrech. Nejenže je fenomenální muzikant, ale má neskutečný přehled v literatuře a výtvarném mění. Přitom zůstal normálním klukem, i když je dnes vlastně šlechtic. Miluje českou literaturu, české filmy…
Dvacátého září s ním budete hrát tři Dvořákova díla, která jste s ním provedli už jistě mnohokrát – Maličkosti a kvinteta. Povězte mi o tom?
MS — Stejný program jsme hráli ke 40. výročí našeho souboru. Dvě vrcholná díla a opus, kterému se Dvořák vrátil a upravil ho. Kvintet je kupodivu nedoceněný, přestože třeba volná věta je nádherná. Bagatelly bude hrát András samozřejmě na harmonium…
JP — To je líbezná skladba a máme ji hrozně rádi.
MS — Jsem zvědav, jak to András ušlape. Před dvanácti lety si stěžoval, že ho od šlapání měchů bolí nohy (smích).
Takže v rámci Dvořákovy Prahy nás čeká i sportovní výkon… Slyšel jsem, že uvažujete o ukončení existence souboru. Je to pravda?
MS — Je pro nás těžké k tomu něco říct. Náš cellista má vážný zdravotní problém a už necítí na cestování, které je základním atributem naší práce… Všechno jednou skončí…
JP — Na koncertu s Andrýsek budeme hrát s cellistou Petrem Hejným, kterého si Jarda (Kulhan) sám vybral a je to pro nás výjimečné řešení. Původně jsme nechtěli hrát vůbec! Nicméně András nás přesvědčil, že když tam nehrajeme klasický kvartet, tak je to něco jako když se sejde kapela Andrea Barca a z ní se vyčlení komorní soubor.
Jak to ale bude dál, plánujete něco?
JP — No, to těžko říct.
MS — Těžko něco plánovat. Čekáme, co se bude dít. Když bude nějaká možnost si někde zahrát, tak k tomu dojde nebo také ne. Nás by to bavilo dál, ale nemůžeme lámat věci přes koleno.
A kdybyste pozměnili obsazení?
JP — Po více než 50 letech si to neumím představit. A vrátit se v našem věku téměř na začátek možná ani není nejde. Jsem v tom trošku skeptický.
Když mám u mikrofonu zajímavého hosta, často mě zajímá jeho životní vyznání. Má Panochovo kvarteto profesní motto?
(dlouhé ticho) MS — To je strašně těžká otázka. Všichni čtyři máme strašně rádi muziku a kumšt okolo a to je asi naše profesní motto. Nebyly přirozeně jen slunné dny, ale to, že jsme spolu tak dlouho, je díky hudbě a našemu těšení se na ni. Zahráli jsme hodně hudby, ale škoda, že ještě víc hudby si už nezahrajeme (smích).
Coda. Je mi hrozně líto, že se mi nesplní tajné přání, jež v sobě chovám desítky let, a nikdy neuslyším od Panochova kvarteta Smrt a dívku, ale doufám, že se s nimi ještě setkám v Haydnovi, Mozartovi a znovu opět třeba ve Fibichovi či v Janáčkovi.
