Před orchestr přichází vysoký, štíhlý a sebevědomý mladý pán. Navenek nedává najevo ani trochu nervozity, ale stejně působí trochu napjatě. „Chci, abys začal Beethovenem,“ říká mu drobný šedovlasý pán ve vínovém roláku. Za okamžik se rozezní první tóny. Beethovenova Devátá . Čím vším je ta hudba tak náročná, si neuvědomují mnozí posluchači, ale možná ani dirigenti. Muž v roláku ovšem k takovým nepatří. Když Vlada, mladého rumunského dirigenta, po několika minutách zastavuje, jeho první slova jsou: „Vždycky na začátku Beethovenovy Deváté, když smyčcové nástroje začnou hrát to tajemné chvění, si uvědomím, jak Beethoven staví tu obří skladbu zdánlivě z ničeho. Všechno je nejdřív ‚nesličné a pusté‘, ‚duch se vznáší nad vodami…‘ Ale právě od toho se celá stavba promyšleně odvíjí, což dirigent musí vědět a nesmí podcenit už samotný začátek.“ Tak v březnovém Lucernu začínaly dirigentské kurzy, které vedl holandský mistr taktovky Bernard Haitink.
Bez receptů
Do učení se letos ke čtyřiaosmdesátiletému Bernardu Haitikovi hlásilo rekordních 240 adeptů. S vírou, že se dostanou mezi dvacítku pozvaných a nakonec mezi sedm vyvolených, se kterými Haitink během třídenních mistrovských kurzů pracuje přímo. To znamená, že předstupují před orchestr – Festival Strings Lucerne –, dirigují na Haitinkovo přání a jsou zvědaví, co jim k tomu řekne.
Vlad, který opravdu působí suverénně (možná až příliš), si vyslechne jedno z Haitinkových oblíbených témat a dirigentských kréd. Gesto rukou musí být zároveň čitelné, zřetelné („clear“) , ale přitom nesmí narušovat vnitřní proud hudby. Pak opět dostává příležitost. Je to zajímavé. Jeho dirigování působí, spíš jako by ilustrovalo hudbu, a představa o Beethovenově Deváté se nezdá být zas tak moc promyšlená. Svým gestem nepřipravuje dění, ale spíš reaguje.
Pak se na chvíli chopí taktovky Bernard Haitink. „Nejsem tak docela spokojený s tím, jak diriguješ, ale nedovedu říct, v čem je problém.“ Od první vteřiny, kdy zvedl taktovku, je ve vzduchu cítit zvláštní napětí. Diriguje úsporně, vlastně je to jen pár gest. Ale najednou je slyšet Hudba.
Je to ostatně Haitink, který s oblibou říká, že dobrý dirigent se pozná tak, že přesně ví, kdy ho orchestr opravdu potřebuje. („One can do more with less.“) Za jeho dirigováním je velmi jasná představa, podepřená desítkami let zkušeností. Přesto ale jeho kurzy nepůsobí dojmem, že blahosklonně poučuje nezkušené mládí. Dovede navodit atmosféru hledání a umí se u každého z adeptů naladit přímo na něj/na ni – přímo na jeho/její problém.
Vlad Vizirenau odchází od dirigentského pultu trochu zaraženě. Asi čekal větší chválu, možná jasnější rady, recepty. Nic takového ale Haitink nepředepisuje.
Chvilku počkat…
Jako druhý přichází Dominik Beykirch z Německa. Stejný úkol – 1. věta Beethovenovy Deváté . Od prvních taktů je zřejmé, že má (na rozdíl od Vlada) svou představu a je to typ dirigenta, který vede, ne se veze. Diriguje vehementně, dělá docela velká gesta. A to může být někdy problém. „Někteří dirigenti udolají orchestr svými gesty. Výsledek je, že se na ně pak nikdo nedívá,“ varuje Dominika Bernard Haitink. Oceňuje, že se Dominik snaží o maximální souhru, ale trochu kacířsky dodává: „Všeobecný tlak nahrávek vede k tomu, že se čím dál víc zlepšuje a zdokonaluje souhra a preciznost. Jenže v hudbě musí být něco víc, než že jsou všichni spolu.“
Řeč je pak právě o té „jiné“ kvalitě a taky jiné podobě souhry, než jakou si obvykle představujeme: tedy že dirigent čitelně diriguje doby a orchestr podle nich hraje. To má samozřejmě svůj smysl, ale kdyby se takhle pojímala některá místa třeba právě v první větě Beethovenovy Deváté, hudba by neměla tu působivost, jakou mít může. Haitink pak dlouho setrval u jednoho hudebního momentu, kdy po malé pauze přichází ztišení a zniternění. Jako by navozovalo nějakou otázku nebo novou myšlenku. Nechává to místo zadirigovat Dominika, který se snaží přesně taktovat doby a po předepsané pauze, kterou přesně odměřuje dirigentským gestem, orchestr nastupuje. „Tohle ztišení se ale nemusí zadirigovat přesně,“ říká poněkud tajemně Bernard Haitink. „Lépe řečeno: té přesnosti lze docílit jinak než přesným odměřováním času, jinak než tím, že taktuješ.“ V lucernském sále je najednou úplné ticho. Na čtyři stovky posluchačů sledují, co se stane a v čem bude rozdíl. Haitink diriguje stejné místo jako předtím Dominik. Ve chvíli, kdy se přiblíží ona pauza před ztišením, zastaví dirigentské gesto a všechno na moment znehybní. Hráči jsou soustředění, protože čekají na signál, aby pokračovali dál. Haitink o zlomek vteřiny prodlužuje předepsanou pauzu, pak se na hráče podívá, udělá úplně nepatrné gesto a najednou zazní tichá hudba – soustředěná, niterná, hlubinná. „Někdy stačí udělat zdánlivě nejjednodušší věci: člověk je až překvapen, jak často pomůže chvilku počkat…“
Vzpomněl jsem si při tom na vyprávění o koncertním mistru Talichovy České filharmonie Stanislavu Novákovi, který byl před dávnými a dávnými lety dotazován, na jaké Talichovo gesto orchestr začíná hrát Sukovu symfonickou skladbu Zrání . Odpověď zněla, že žádné takové přesné gesto se nedá popsat. Talich zdvihne ruce, připravené na vstupní gesto, dívá se na orchestr – a dívá se tak dlouho, až už se napětí zdá neúnosné. A pak začnou najednou všichni naráz hrát. A tón má ještě úplně jinou kvalitu než jen tu čistě zvukovou…
Svoboda a dýchání
Do třetice přichází Francisco Valero-Terribas, živelný a energický Španěl. I na něj čeká Beethoven. I on působí suverénně a Beethovenova hudba efektně. I množství jeho gest je značné, navíc se naklání k jednotlivým orchestrálním skupinám. „Netaktuj tak moc! (Do not beat so much!),“ říká Bernard Haitink znovu. Krom toho, že hráči mohou být gestem trochu udoláni, tak je někdy může i mást – pokud je pohybů s taktovkou příliš. A pak se rozhovoří o jedné z velkých záhad, které existují mezi orchestrem a dirigentem. Jak docílit toho pravého a živého kontaktu a komunikace? Děje se to přes gesta nebo přes oči a výraz tváře nebo třeba právě přes naklánění se směrem k orchestru?
„Je to velká záhada. Pamatuji ještě na Ericha Kleibera a jeho naprosto úžasný kontakt s orchestrem. A jak to vypadalo? Zdánlivě tak, že před orchestrem jen tak stál. Bez velkých gest a dynamických pohybů. Vlastně sošně a nehybně. A přitom byli všichni naprosto elektrizovaní!“
Podle Bernarda Haitinka měl Kleiber něco, co mnoha dnešním dirigentům – i těm superslavným – chybí. Měl promyšlenou představu o hudbě, ale zároveň nechával hráčům svobodu. A ještě něco: „Orchestry dnes často říkají, že je dirigenti nenechávají dýchat.“ Co to znamená? Že nemají smysl a cit pro přirozené proudění a plynutí hudby, ve kterém najdeme – stejně jako v dobrých rétorických nebo hereckých vystoupeních – čas na nepatrné zastavení a opravdový nádech. Zdá se to být klíčová dovednost… „Umět tomu prostě dát víc kyslíku.“
Sen a skutečnost
„Potíš se, to je dobře,“ říká Bernard Haitink s úsměvem zase jinému z kurzistů. A s úsměvem vlastně dovede říkat všechny – i ty nepříjemné – věci, které by se mladých adeptů (a adeptek) dirigování mohly dotknout. Ostatně Litevka Giedré na vlastní kůži zažívá Haitinkovu oblíbenou metodu, kterou uplatňuje ve chvíli, kdy má pocit, že dotyčný/dotyčná mává pravou i levou rukou přibližně stejná a hlavně poněkud „paušální“ gesta. Chytne levou ruku, drží ji a nepustí – aby se ukázalo, že to, co se jí vyjadřuje, je natolik obecné, že to nemá vliv na hraní orchestru. A připomíná u toho – pravda, poněkud extrémní – výrok Richarda Strausse, že dirigentova levá ruka by pro jistotu vždycky měla zůstat v kapse.
O roli rukou je taky řeč. Pravá je v Haitinkově pojetí ta jasná a zřetelná, které mohou hudebníci důvěřovat, pokud jde o takt a tempo. Levá ruka? „Ta je tu pro atmosféru… Pravá je skutečný svět, levá – to je ten snový…“ M ladí dirigenti jako by přirozeně tíhli ke světu pravé ruky a málo mysleli na krásu zvuku, fantazii a hudební sny. Výjimky jsou vzácné. A pokud se najdou, slyší od Haitinka naopak tato slova: „Bylo to krásné, ale neztrácej kontakt s realitou. Je úžasné modelovat melodickou linii, ale pokud se rozsype doprovod, je to problém. Navíc – hudba není hledění na krásu, pokochání se – má vzruch a napětí, má život!“
Když dirigentské kurzy po třech dnech končí, Bernard Haitink vtipkuje: „Víte, co je horšího než jeden dirigent? 20 dirigentů! Ale navzdory tomu jsme tady spolu prožili moc pěkný čas.“ Žádné předem dané osnovy, žádné machrování staršího kolegy nad mladšími. Naopak. Hledání tajemného jádra dirigování, poznávání toho, že sebelepší technika neznamená nic, pokud ten, kdo jí disponuje, nerozumí duchovní řeči hudby. A velká pokora.
„Koncertní pódia jsou dnes často plná dirigentských egomaniaků. Těch, kteří slouží hudbě a nic nepředstírají, je menšina. Ale bude dobře,“ obrací se Haitink na závěr ke svým svěřencům, „když právě takovou menšinou se budete chtít stát.“
