Když jsme se jako studenti v roce 1993 dozvěděli, že PhDr. Milan Poštolka, Csc. (29. 9. 1932 – 14. 12. 1993) hodlá ukončit své přednášky z dějin hudby 17. a 18. století – krátce poté, co se po pádu režimu mohl vrátit -, šli jsme jej s určitou naivitou prosit, aby pokračoval, že to nikdo jiný tak dobře neumí. A on nám s neprohlédnutelným výrazem smutku a laskavého humoru odvětil, že „jsou tu také mladší“. Dnes, po devíti letech, kdy – barokně řečeno – „vyměnil časné za věčné“, se hudba 17. a 18. století na Ústavu hudební vědy FFUK nepřednáší vůbec.
Současná hudební historiografie má jen málo tak mezinárodně respektovaných odborníků, jako byl Milan Poštolka. Ten se však nejen nenarodil do lehkých časů, ale nikdy nekráčel pohodlnou cestou. Jako pracovník Národního muzea, ČSAV a FFUK se věnoval výzkumu období, kterému nebylo nijak přáno. Patřil k nemnoha badatelům své doby, pro něž byl samozřejmostí mezioborový i mezinárodní rozhled, o aktivní znalosti jazyků nemluvě. Jeho práce (z nejdůležitějších připomeňme studie o Haydnovi a Koželuhovi) stojí na neuvěřitelně precizním pramenném výzkumu, který umožňuje vsadit jednotlivé detaily do často netušených kontextů. Další, byť neviditelnou, zásluhou Milana Poštolky je i to, že přes všechny překážky zdařile uchovával dobrou pověst české muzikologie v zahraničí – například jako pečlivý korespondent a autor slovníkových hesel.
Na Milana Poštolku bychom ale neměli zapomenout ani jako na člověka, který se nenechal vtáhnout do morálních kompromisů. V době normalizace a systematického lámání lidských charakterů bylo jeho svědomí takové, že jako jeden z mála občanů odmítl jít k volbám a připojit svůj hlas k dodatečnému legalizování moci. Svou čest neobětoval „životnímu realismu“ ani za následujících osobních prověrek. Činil tak bez publika a očekávaných následků jej nikdo neušetřil. Tím ale byli „potrestáni“ i jiní: k represím patřil i zákaz přednášet.
Připomínáme-li si tedy nedožité jubileum, tažme se, zda by Milan Poštolka získal zasloužené uznání, kdyby mu bylo dopřáno dožít se alespoň letošní sedmdesátky. Je to otázka snad i nepříjemná, vždyť v oboru není málo těch, kdo za svou kariéru a dnešní postavení vděčí tomu, že jiní – profesionálně často mnohem kompetentnější – nebyli ochotni k protislužbám. Dr. Poštolka však vytvořil i za ponižujících podmínek díla, která nijak neslevují z vysokého standardu. Díla, která budou s respektem citována i po desetiletích.
