Posledních pět let života Karla Ančerla (1908-1973) se nejčastěji přechází poznámkou, že po srpnové okupaci Československa v roce 1968 se dirigent rozhodl zůstat v Kanadě, kde působil u Toronto Symphony Orchestra, ale čas dokázat něco velkého mu nebyl vyměřen, protože zakrátko zemřel. Doplnit tyto kusé informace se zatím příliš nedařilo, i když po roce 1989 už zase bylo možné o Karlu Ančerlovi svobodně bádat a psát. Nechyběl asi jen zájem, ale i potřebné dokumenty. Dodnes se totiž například neví, kde vlastně je pozůstalost jednoho z velkých českých a světových dirigentů.
I v 21. století se ovšem dějí věci nečekané! Na jaře 2007 byla v archivu České filharmonie objevena složka s téměř 50 dopisy, které si od září 1968 do dubna 1973 z Toronta do Prahy a zpět posílali Karel Ančerl a Ivan Medek. Kanadská část korespondence zachycuje, co všechno Ančerl během krátké kanadské etapy stihl, s jakou energií se vrhl do práce s novým orchestrem v Torontu i jakých úspěchů dosáhl u velkých amerických i evropských orchestrů, před které předstoupil. Starost o domov, přátele i o budoucnost České filharmonie, kterou 18 let vedl jako šéfdirigent, ovšem z jeho přemýšlení nemizí. Byl to právě Ivan Medek, který v 60. letech působil jako koncertní jednatel, později i dramaturg v ČF, na koho se Ančerl z Toronta s důvěrou obrací: informuje o sobě, radí se, zároveň je plný zájmu o domácí situaci, ptá se i nabízí pomoc. Medek je také jedním z Ančerlových pražských přátel, kteří po nástupu normalizace nepřestanou na dopisy z Toronta ze strachu odpovídat. S tím souvisí druhá zajímavá linka celé korespondence: posrpnový vývoj v Československu směrem k „zavedení pořádku“, reakce „normalizovaných“ lidí, proměny institucí a ovšem i možnosti, jak v této době obstát s čistým štítem.
Kapitola první
Druhou polovinu srpna 1968 trávil Karel Ančerl v Americe. Na festivalu v Tanglewoodu dirigoval 17. srpna Boston Symphony Orchestra, na programu byla Gluckova předehra Ifigenie v Aulidě, Šostakovičova 1. a Dvořákova 8. symfonie. Čekaly ho ještě další dva koncerty 23. a 24. 8., když se dověděl o okupaci Československa. Po oddirigování koncertů se rozhodl nevrátit domů, ale zamířit do kanadského Toronta, kde se měl od sezóny 1969?-?1970 stát šéfdirigentem tamního orchestru. Teď jsme však na konci léta 1968. Ančerl se snaží z Toronta, kde mu velmi pomáhá management jeho budoucího orchestru, dostat do Kanady zbylé členy rodiny: syna Ivana, který je právě v Dánsku, ale hlavně manželku Hanu a syna Jiřího, kteří zůstali v Československu. Vedle toho se trápí otázkou, existují-li naděje na návrat, třeba jen dočasný. Skepse a obavy týkající se domácího vývoje ale převažují. 25. 9. 1968 píše do Prahy – ovšem přes Vídeň – Ivanu Medkovi první dopis:
Milý příteli,
pokouším se dát Vám přes Vídeň zprávu a byl bych rád, kdybyste použil téže cesty a odpověděl mi.
Předně: jak situace vypadá a na radu našeho bývalého min. zahr. (pozn. red. – Československý ministr zahraničí Jiří Hájek protestoval na konci srpna v OSN proti okupaci. Bezprostředně poté byl z funkce odvolán), s nímž jsem mluvil v New Yorku a který mi radil nevracet se až do doby, kdy mi dá osobně zprávu (mezitím už ovšem ministrem není), se vrátit nemohu. Již jako „sionistovi“ to nebude možné, neboť si dovedu představit, kam vývoj směřuje a jak se asi věci u nás budou vyvíjet. Mám nesmírné obavy o Vás všechny doma a vidím vše v nejčernějších barvách. Proto bych rád kdekomu pomohl, a kdo se na mne obrátí, může být ujištěn, že udělám vše, co je v mé moci, a tady je toho dost. Proto i Vy, kdybyste se dostal do akutního nebezpečí a potřeboval pomoci, víte, že se na mne můžete kdykoliv obrátit. Žena mi sdělila obsah rozhovoru, který jste s ní měl. Ovšem situace je taková, že bez mého vědomí a přičinění se toho objevilo tolik v evropských a amerických novinách, že jsem nestačil zírat. (pozn. red. – Ančerl reaguje na zprávy o tom, že se definitivně stává emigrantem. V této době ještě ale jasno nemá. Viz dopis ze 7. 10. 1968) Nechtěl bych takovýmto způsobem opustit Filharmonii a cítím velkou potřebu sdělit orchestru své rozhodnutí nevrátit se. Ovšem to nemohu udělat jinak, než zaujmout jednoznačné stanovisko. Cítím tuto záležitost jako svoji zásadní povinnost a nechtěl bych zklamat důvěru, kterou jsem u většiny členů měl. Počkám ještě několik dní na zprávu od Vás, ale dlouho mlčet nemohu a ani nesmím. (. ..)
Napište mi prosím také, jestli někdo z členů je pryč. Měl bych pro všechny místa. A i to by mne velmi zajímalo, kdo převezme
Filharmonii. Snad to nebude žádný ruský učitel.
O sobě bych Vám mohl napsat romány. Prozatím se skutečně léčím. Byl jsem zde v nemocnici, kde mne testovali od hlavy k patě a zjistili, že všechny mé potíže i diabetes pramení z přebytku železa v játrech, což prý je u člověka s temnější barvou pleti, kterou prý mám, vzácnost, a není na to zatím žádný jiný účinný lék než středověké pouštění žilou. To mi dělají každý týden a bude to trvat tři roky (prý).
Zatím, ježto okupace přišla začátkem sezony, nemám prakticky do února co dělat, a proto zde pro mne zřídili na universitě dirigentský kurs dvouměsíční a chtějí, abych se stal jejich stálým profesorem. Nevím ještě, jak se rozhodnu, neboť jakmile vešlo ve známost, že jsem zde, tak mi chodí z celé Evropy a Ameriky tolik nabídek na příští sezony, že by musela mít sezona alespoň 20 měsíců. Vybírám pečlivě. V Americe jsem vzal hostování s Newyorskou, Clevelandem, Bostonem, Filadelfií a Chicagem, jinak jsou nabídky na stálá místa hlavně z Evropy, ale nechci se už vázat a hlavně musím trochu myslet na sebe.
Doufám, že mi napíšete obšírně a poradíte, co a jak udělat.
Filharmonie mi chybí víc, než jsem předpokládal, ale nesmím se dívat nazpět. S tím už mám zkušenosti. (. ..)
Váš Karel Ančerl
Ivan Medek (1925), který byl v té době stále ještě zaměstnán v České filharmonii (odejít bude muset až o dva roky později), odpovídá na Ančerlův dopis bezprostředně. Stávající situaci sice reflektuje jako zlou, nikoli ale jako bezvýchodnou nebo tragickou – byť o budoucnosti se toho mnoho neví.
Praha 2. října 1968
Vážený pane dirigente,
před okamžikem jsem dostal Váš dopis, za který moc děkuju, je to vlastně první písemná zpráva, kterou tady máme. Přes všechno zlé a bolestné, převažují snad i ve Vaší dnešní situaci momenty naděje a dobra. Je to v podstatě totéž, co ovšem v úplně jiných podmínkách prožíváme my zde. (…)
Dnes zatím tedy v krátkosti, co je snad nejdůležitější. Bylo by velmi dobré a důležité, kdybyste mohl obratem poslat do ČF dopis, který by zejména orchestru jasně a přímo vysvětlil Vaši situaci a stanoviska. Zároveň upřesnil některé nejasné a popletené zprávy zahraničního tisku a rozhlasu. Soudě podle Vaší dnešní situace nelze dělat žádné definitivní závěry. Přítomnost není tak katastrofální, jak by se v prvních dnech zdálo, o budoucnosti nikdo nic neví. To všeobecně. V ČF trochu improvisujeme, plány do konce listopadu však nemusíme zatím měnit. Od prosince, který byl, stejně jako leden, určen pro Vašich šest koncertů, musíme měnit pořady. Snad trochu pomohou neplánované, ale možné zahraniční zájezdy. Většinu koncertů zatím řídil dr. V. Smetáček, něco převezme V. Neumann, který odešel z Lipska na trvalou dovolenou a neobnoví svou smlouvu. (Pozn. red. – Václav Neumann působil od roku 1964 jako šéf lipského Gewandhausorchestru, po srpnu 1968 svou funkci složil.) Tím se také na čas vyřeší otázka dirigenta ČF a nebude třeba nikoho jmenovat. Z orchestru nezůstal venku nikdo, což je snad výjimka, ale zároveň je v tom něco moc hezkého. Práce tady totiž bude hodně a lidé na koncerty čekají jako na živou vodu. Já sám zůstanu definitivně, i když možná navždy tady. Vím, že bych venku neudělal nic a doma snad mohu trochu někde pomáhat. (. ..) Možná, že jsem příliš velký dobrodruh, ale to už je taková povaha. (. ..)
Je nám tady ze všeho smutno, ale chtěli bychom, abyste věděl Vy a všichni ostatní, že plně a beze zbytku chápeme Vaše rozhodnutí a věříme, že Vy rozumíte nám tady. (…)
Váš Ivan Medek
Toronto 7. 10. 1968
Milý příteli,
Váš milý dopis přišel jako na zavolanou, poněvadž jsem už byl velmi nervozní a nedočkavý, abych svoje stanovisko sdělil orchestru, který pro mne tolik znamená, a konečně chtěl jsem napsat taky Pauerovi (pozn. red. – Jiří Pauer byl v letech 1958?-?1980 uměleckým ředitelem ČF) oficielně. Byl jsem v podstatě stále velmi nerozhodný, neboť odhodlat se k tak zásadnímu kroku v mém věku není lehká záležitost, i když jsem se jak v Evropě, tak v Americe setkal s takovým přijetím, o němž se mi vlastně ani nezdálo. Stejně ale bych se vrátil ihned domů, kdyby to jen trochu bylo možné. Nerad o tomto píši, poněvadž se mne zmocnil po všem, co se zde dočítám a co slyším od lidí, kteří se sem od nás stále hrnou, strašný pesimismus, co se týče budoucnosti u nás doma. Nemohu udělat tentokrát takovou zásadní chybu, jakou jsem udělal v r. 1939, tím, že jsem pevně věřil, že se vše obrátí a že musím zůstat, abych mohl pomáhat, kde jsem předpokládal, že pomoci mohu. (Pozn. red. – Ještě po vzniku Protektorátu 15. 3. 1939, tedy po aplikaci Norimberských rasových zákonů na našem území, měl Ančerl možnost emigrovat do ciziny. Tím, že zůstal, zažil hrůzy v koncentračních táborech Terezín, Friedland a Osvětim, kde byli nacisty zplynováni všichni jeho blízcí i vzdálení příbuzní.) Poučil jsem se a jsem přesvědčen, že bych za této situace nikomu pomoci nemohl a že by žádná oběť z mé strany nikomu neprospěla, ba naopak ještě uškodila. K mému rozhodnutí nevrátit se přispělo také to, že jsem se dověděl, jakým způsobem byli naši vedoucí političtí představitelé „přepraveni“ do Moskvy, jak s nimi bylo nakládáno, a i výroky o Krieglovi ze strany Brežněva mi jsou známé. Jsou-li toto metody „normalizace“ života u nás, dovedu si živě představit, co by mne postupně čekalo. (Pozn. red. – František Kriegel byl jako předseda ústředního výboru Národní fronty převezen bezprostředně po srpnové okupaci s ostatními vysokými politickými představiteli do Moskvy, kde jako jediný odmítl podepsat závěrečné nadiktované komuniké. V říjnu 1968 hlasoval jako jeden z mála poslanců proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.) Nepovažuji se za emigranta, nikde jsem o žádný asyl nežádal a mám platnou výjezdní doložku (Pozn. red. – Zvláštní povolení, bez kterého nebylo možné překročit československé státní hranice, určovalo, jaké státy, za jakým účelem, na kolik cest a na jakou dobu je možné navštívit. Získávalo se složitým byrokratickým postupem a bylo ideálním nástrojem pro diskriminaci nepohodlných osob, kterým se doložka k jejich pasu nevydala, a tak zůstali „uvězněni“ v Československu.) do poloviny příštího roku. ( ...) Píši zároveň orchestru i Pauerovi. Nechtěl bych odejít jako Kubelík bez jakéhokoliv vysvětlení, ani bych nechtěl hrát roli zatrpklého a uraženého jako Jirák. (Pozn. red. – Karel Boleslav Jirák byl v roce 1945 obviněn z kolaborace s nacisty, očištěn byl až roku 1947. Tehdy přijal pozvání do Chicaga, kde po únoru 1948 zůstal: v Československu byla zakázána jeho hudba, zabaven majetek a jeho jméno se ocitlo na „černé listině“ emigrantů.) Považuji svůj osud bytostně spjatý s celým národem a s Filharmonií zvlášť, a nebude-li mi už nikdy dopřáno stát před ČF, bude to stejně a stále nejkrásnější vzpomínka na šťastný úsek mého života.
Jediné, co mne nepřestane už asi nikdy trápit, jsou obavy o osudy mých přátel a lidí, které jsem měl rád – a těch je mnoho. Možná, že si maluji vše příliš černě, ale já „jim“ nevěřím a milovat na povel neumím. Takových je vás asi většina, a proto můj strach. To zde působí tak blahodárně, že si skutečně můžete myslet, co chcete, a můžete dle toho jednat a nikoho ani nenapadne Vám cokoliv zazlívat nebo vykládat věci jinak, než jaké ve skutečnosti jsou. ( ...)
Používám zase této cesty, aby dopis byl necensurovaný (pozn. red. – dopis poslán do Vídně, odtud pak doručen do Prahy) a budu rád, když o Vás zase brzy uslyším. (. ..)
Váš Karel Ančerl.
Stručný výběr z korespondence Karla Ančerla a Ivana Medka uveřejnil ve svém prosincovém čísle magazín Rudolfinum Revue, v HARMONII bude výběr z dopisů vycházet během celého roku 2008.
