Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezony 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra. Na návrat domů ovšem nepřestal myslet. Ivan Medek, jeden z pražských přátel, se kterými si Ančerl píše, se mu v tom snažil ze všech sil pomoci. Ančerl nakonec hostoval na Pražském jaru 1969 a ČF počítala s jeho dalšími koncerty v únoru 1970. Mezitím se ale Československo počalo normalizovat, začaly stranické čistky, společnost byla opět všemožně svazována a znesvobodňována, v září 1969 byly uzavřeny státní hranice. Znovu padla železná opona.
Kapitola třetí
Karel Ančerl Ivanu Medkovi, prosinec 1969
Milý příteli,
už dávno se Vám chystám napsat, ale pořád je tolik práce, že se k dopisování nemohu dostat. ( ...) Oznámil jsem do ČF, že v únoru vzhledem k změněné situaci nemohu dodržet naplánované termíny. Hlavně je mi líto, že se nesetkám s orchestrem, s Vámi a se všemi svými přáteli. Musíme to odložit na pozdější dobu. Slyšel jsem ale, že máte potíže s HM (= Hudební mládež) a že k těm potížím prý přispěl i říďa (= ředitel ČF Jiří Pauer), což by mne celkem nepřekvapilo. Hlavně bych rád věděl, co je s Vámi. Mnoho z mých přátel se odmlčelo, a neodpovíte-li, pochopím.
U nás probíhá vše ve znamení pilné práce. Začátek sezony byl nesmírně slavnostní a pak začala všední práce. Udělal jsem několik změn v orchestru, získal několik nových výborných hráčů, mezi jinými bývalého konc. mistra z Toscaniniho orch. NBC, kterému je sice již něco přes padesát, ale hraje jako lev a pomáhá mi vychovávat smyčce. Ty mám již celkem pohromadě a na posledním koncertě mi už zahráli Mozartovu Es dur se vší parádou a kultivovaností. Teď „rajtuju“ hlavně po intonaci, ta zde byla velmi zanedbaná, ale pomalu se to tříbí. Ještě nějaký čas budu potřebovat pro harmonii a event. zase některé hráče vyměnit. Hlavně mne těší, že mají zájem, a to je základní předpoklad pro růst. Dosud se nám podařilo několik skutečně zajímavých koncertů, jako na př. opravdu dobré výkony v 5. Mahlerce, v Brittenově Válečném Requiem a i celková úroveň se podstatně zdvihla, takže máme velký příliv obecenstva a o 40?% víc abonentů, tj. celkem 6000. Teď právě probíhají koncerty pro mládež, denně v 11 dopoledne a ve 3 odpoledne. Jsou to hodinové koncerty, plné dětí a mládeže, a je to organizováno se všemi školami v Torontu. Tyto koncerty nediriguji, poněvadž bych toho měl jednak příliš mnoho a také proto, že jsou skladby uváděny krátkým proslovem, a na to by moje angličtina ještě nestačila. Jinak zde jsou rádi, že mne tu mají, a projevují to různými způsoby, o nichž většinou ani nevím nebo se dovím z doslechu. Právě mi před chvilkou telefonovali, že v jednom ze zdejších velkých parků postavili tři velké vánoční stromy, jeden na počest min. předs. Trudeaua, druhý nevím na čí a třetí na moji. Nevím, kdo to způsobil, ale rozhodně nikdo z naší kanceláře.
Tady už máme sníh, sice málo, ale je bílo a obloha je úplně bez mráčku, sluníčko svítí, ale nehřeje. Nám to nevadí, neboť topení zde není problém. Topí se jen olejem a olejové tanky se plní automaticky každý měsíc, ani o tom nevíme, kdy jezdí, poněvadž přívod je z venku. Když něco náhodou přestane fungovat, stačí zatelefonovat a během 15 min. je topenář v domě, má s sebou veškeré součástky, vadnou vymění a jede dál. To vše nestojí nic, to platí společnost, od níž olej odebíráte. Po technické stránce je zde život velmi jednoduchý, nemusí se nikam běhat, vše se vyřizuje telefonicky, když chcete i nákup.
Kdybych už se do Vánoc neozval, tak Vám a celé Vaší rodině přeji i za Hanku hodně štěstí a vánoční pohodu.
Ve stejném čase – 15. 12. 1969 – píše Karlu Ančerlovi Ivan Medek
Vážený a milý pane dirigente,
s velkou lítostí jsem četl Vaše dopisy pro Pražské jaro, ČF a Supraphon. Chápu Vaši situaci a hlavně pocity nejistoty, které Vás vedly k těmto rozhodnutím. Nejsem si však jist, zda nejsou příliš poznamenány pohledem zvenčí, i když vím, že ani náš zdejší pohled není přesný a je příliš závislý na stále se měnící situaci. Je však jisté, že opatření, která nás i zde mohou třeba silně deprimovat, jsou dočasná a je možno takřka s určitostí říci, že budou měněna a upravována. Konkrétně ve věci zahraničních cest jsou stále ještě otevřené možnosti pro umělce a také pro jejich rodiny. Předem nelze ovšem zaručit nic a také nelze předpokládat stav třeba po Novém roce. V uplynulých týdnech však několik manželek umělců cestovalo bez velkých problémů. Neplatí to obecně a stále je všem zdůrazňováno, že se jedná o mimořádné výjimky v případech nemocí a pod. To by ovšem byl v prvé řadě Váš 
případ a i já osobně jsem si jist, že by se tato situace dala řešit, i když za cenu velkých a správně zaměřených intervencí. Vím, že je to málo, co Vám mohu o této věci říct, a je mi líto, že nejsem schopen jakékoliv záruky. To je ovšem stav, který se týká celého života tady u nás. My jsem si zvykli a naučili se jednat podle okamžité situace při zachování základní linie slušnosti a charakterové pevnosti. Není to snadné ani jednoduché, ale musí to jít. Jinak by měl člověk pocit, že jedná sám proti sobě. Ale to všechno v pocitu víte a rozumíte nám. Je škoda, že zde nemůžete být alespoň pár dnů, vidět přátele, mluvit s filharmoniky a vžít se trochu do atmosféry, ve které nepřevažuje deprese. Snad je to tím, že se stále musíme dívat daleko dopředu, plánovat na dlouhý čas a nemáme proto čas reagovat příliš neklidně na změny a zprávy, o kterých jsme přesvědčeni, že platí jen pro krátký čas.
Vím, že nemohu všechno vypsat, a vím, že mi rozumíte. To, co říkám, není pokus o přesvědčování, nebylo by to odpovědné. Je mi to jen opravdu líto a nedovedu odhadnout důsledky. (. ..) Snad se do poloviny ledna ledacos upraví a pak bychom mohli dojít k novým závěrům, i když je jasné, že pro koncerty s ČF musíme už teď hledat nějaké řešení. Ale s tím si nelamte hlavu, to je v celkové situaci skutečně maličkost. Skoro důležitější se mi jeví zásadní rozhodnutí, které by se pak týkalo ostatních věcí zde, Vašich návratů nebo krátkých odskočení k odpočinku, Vašich koncertů v jubilejní filharmonické sezoně 1970 – 1971. Prostě se s tím vším nemohu a nechci smířit a hledám jakoukoliv skulinu, která by přinášela naději pootevřených dveří. Budu Vám pravidelně psát a pokusím se Vás informovat o všem, co se mi podaří zjistit.
Ještě poslední poznámku k této věci. Bez ohledu na odřeknutí koncertů s ČF atd. je Váš pobyt v Torontu zcela v pořádku a tento pořádek by bylo dobré udržovat právě pro možnost nové úpravy koncertních cest u nás atd. Ale to je jistě zbytečná poznámka.
Jsem si dobře vědom, že Vaše osobní situace je v mnoha směrech těžší a komplikovanější než naše. My prostě nejsme v roli těch, kteří mohou a musí rozhodovat sami. Něco můžeme a něco ne. Víme to a tím je to pro nás v mnohém snadnější. A je-li nám tady z toho smutno, jak asi musí být Vám tam venku.
Moc na Vás, Vaši paní a děti myslím. Osobně i na Vaši práci. Těch 18 let v ČF, to byla rozhodně velká epocha. Je třeba mít od toho trochu odstup, abychom si uvědomili, jak velká práce se tady udělala a jak z ní dosud orchestr žije. Ale k tomu se někdy třeba ještě vrátím, napíšu Vám o práci v ČF, o tom, jak v anonymním srovnávání vyhrávají v Divadle hudby Vaše snímky nad americkými orchestry atd.
Byl bych rád, abyste věděl, že mi můžete kdykoliv napsat o cokoliv, co budete potřebovat zařídit. A byl bych šťastný, kdybych místo řady nadějí a pochybností mohl už teď napsat, že se tedy uvidíme tehdy a tehdy v Klenovicích, půjdeme na procházku, upečeme buřty a bude nám všem dobře. Je škoda, že nevím přesné datum. Vím ale jistě, že to jednou bude. Dávejte na sebe pozor, chraňte své zdraví, nervy a klid. Pozdravujte ode mne a všech zde v Praze celou rodinu.
Vaši paní pozdravujte zvlášť, jako Vašeho strážného anděla. Ať Vás všechny tím vším pomůže provést domů.
Budeme na Vás vzpomínat o Vánocích, přeju Vám všem, aby byly krásné a klidné a aby v nich ve ff zněl hlas naděje.
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 1. 1. 1970
Milý pane dirigente,
děkuju mockrát za krásný dopis, který se asi křížil s mým posledním psaním před Vánoci, kdy jsem už věděl o Vašich změněných disposicích a o tom, že nemůžete v únoru přijet do Prahy. Nu, nedá se nic dělat, můžeme to klidně odložit a já jsem si jist, že se určitě brzo v Praze setkáme. (. ..) Znovu při této příležitosti opakuju to, co jsem už psal, že bychom potřebovali znát brzo Vaše rozhodnutí právě o příští sezoně. Není nutné psát oficielně do ČF, stačí lístek na moji adresu domů (. ..), je to dokonce určitě lepší, protože pak pošta nebloudí po vrátnici a sekretariátu a dostanu ji zaručeně do rukou včas. Nechci a také Vás ani nemohu přemlouvat a považuju za této situace Vaši cestu do Prahy na podzim spíš za nepravděpodobnou, ale přece jen se z vrozené naivity znovu ptám.
Vaše práce v Torontu je zřejmě obrovská a lituju, že nemám možnost slyšet srovnání orchestru před tím, než jste ho vzal do rukou, s nynějším nebo budoucím stavem. Jistě ale budete natáčet desky, a až se jednou uvidíme, poslechneme si je nejen soukromě, ale třeba i v rozhlase nebo v Divadle hudby. Zatím stále s oběma těmito institucemi je dobrá spolupráce zejména pro HM, která sice je od 1. ledna u Pragokoncertu, ale stále prý ještě počítají se mnou v nějaké formě smlouvy o dílo, což všechno teď přesně nevím. V ČF je práce velice hezká, orchestr má uměleckou radu, projevující se moudře a klidně. Připravujeme jubilejní sezonu a děláme, co můžeme, i když nám mnoho lidí odříká pro obsazené termíny a pod. Moje osobní situace v ČF? – zatím vlastně ani sám nevím, protože řed. přijal bez konsultace s kýmkoliv a bez vědomí orch. i Neumanna od 1. ledna nového muže, a to Dr. V. Šefla jako hlavního a vrchního dramaturga. Snad nám to teď po návratu ze své zimní dovolené alespoň oznámí. Ovšem představa, že by příchod kohokoliv nového, notabene do administrativy, mohl cokoliv změnit na práci ČF, je víc než naivní. Zabýval jsem se teď trochu víc historií orchestru a je mi stále jasnější, že je to velice tvrdohlavý soubor. Ta tvrdohlavost je někdy velice nepříjemná a pro práci obtížná, ale koneckonců je na druhé straně zárukou toho, že ČF je pořád především a vlastně jen a jen uměleckým souborem, který neposluhuje a neposkakuje podle nějakého biče. Při této příležitosti je nám všem teď stále jasnější, že těch 18 let s Vámi znamenalo pro ČF velkou kapitolu, orchestr je konsolidovaný jako snad nikdy a s naprostou jistotou se dá říct, že v něm nikdy nesedělo tolik dobrých hráčů. To není jen teoretická úvaha, to je dnes skutečnost, které jsou si všichni vědomi a vědomě navazují na Vaši práci. Konečně je jasné, že každý orchestr žije především a vlastně jen z toho, co se děje při vlastní práci na podiu při zkouškách a koncertech a ne z koncepcí, vymyšlených při schůzích a poradách tzv. vedení.
Takže z toho je jasné, že nejsme pesimisty, myslíme si, že změny se nebudou týkat vlastní umělecké práce, a pokud se dotknou někoho osobně, naleznu si vždycky cestu ke slušné práci pro kumšt a muziku. Jednou se ostatně o tom všem poradíme a setkáme se při něčem, co se nám všem bude opravdu líbit.
Jinak je tady všechno tak dobré a hezké a lidi jsou tak milí a hodní, že osobní starosti jsou vedle toho malicherné. Pozdravuje Vás spousta muzikantů i filharmoniků, přátel atd. (…) Zprávy o vánočním stromu na Vaši počest jsou kouzelné, ale skoro bych řekl, že lepší je ta organisace topení a vůbec to, čemu se obecně říká civilisace a co tady zatím moc nemáme. Někdy i ve vztazích mezi lidmi. (. ..)
Přeju Vám, Vaší paní a synům všechno dobré do Nového roku. Jdeme do toho vlastně všichni společně, bez ohledu na to, kde právě jsme, a myslím, že držíme provaz za správný konec.
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 19. 3. 1970
Milý pane dirigente,
byl bych už dávno napsal, ale chtěl jsem mít přece jen trochu jasněji v některých svých věcech, kterých se seběhlo v poslední době dost. (. ..) Tady se dá jen velmi obtížně něco publikovat o práci našich kumštýřů venku, ale přesto bych byl velmi rád, kdybyste mi mohl příležitostně napsat, co jste všechno v posledních měsících dělal. Vaše koncerty s pozměněnými pořady převzali v únoru Z. Košler a V. Neumann. (…) Moje vlastní situace vypadala na podzim ještě dost nadějně, i když J. P. rozhodl, že Hudební mládež musí od ČF pryč. Provedl to se energií sobě vlastní okamžitě, takže dodnes není jasné, kde vlastně HM bude pracovat. Některé pobočky – např. velmi dobře pracující HM v Ostravě – už zastavily činnost. Tak nevím, ale zdá se mi, že HM je takový horký brambor, se kterým si už víc než 20 let u nás házejí různé instituce a každá se ho trochu bojí. Někdy si vyčítám, že jsem s tím vůbec začal, a je mi čím dál tím jasnější, že kdyby to napadlo někoho jiného, nemělo by to tolik obtíží a podařilo by se zachytit víc než jednu celou generaci posluchačů.
Ale to je jen část problémů. Už v říjnu mi řed. J. P. naznačil, že bych měl dělat něco jiného než práci v ČF, ale podařilo se to jaksi odložit. Mezitím došlo k různým novým formacím v našem kulturním životě, J. P. je teď předsedou Hudební rady, což je nejvyšší orgán, spolupracující 
přímo s ministrem atd. V této funkci má velmi mnoho práce a je v našem hudebním životě na nejdůležitějším místě. Přirozeně potřebuje oddané spolupracovníky se stejnými názory. Těch není mnoho, a když se tak dívám kolem sebe, na umělce, soubory a instituce, je mi našeho J. P. až trochu líto, protože se musí cítit velice osamocený – zejména v ČF. Vím, že to jistě není hlavní a jediný důvod, proč musím jít z ČF pryč, a když mi J. P. v milém rozhovoru můj odchod oznamoval a snažil se jej zdůvodnit, přesvědčil mne i o tom, že je to přání nějakých vysokých míst. Také jsem si musel uvědomit, že jsem nihilista, nemám žádné slušné přátele, nestýkám se s dobrými lidmi, jsem holt ze špatné staré rodiny, mám špatnou povahu atd. Byly mi nabídnuty dvě možnosti – buď výpověď, nebo vzájemná dohoda do konce června. Vybral jsem si to druhé, a tak budu do 10. – 15. v ČF ještě dodělávat a pak nastoupím někde jinde. Ještě ovšem nevím kde, místo si musím teprve najít. Ale už se rýsuje řada možností a moje situace naprosto není beznadějná. Zatím stále mohu pracovat příležitostně v malých relacích v rozhlase a něco dělám i pro televisi. To je v mé současné situaci nejkuriosnější, protože to znamená obrovskou publicitu, ohlasem ve veřejnosti nesrovnatelnou s prací v ČF, ale snad tento paradox alespoň nějaký čas vydrží. Orchestr, složky, V. Neumann a vlastně všichni ostatní jsou z této věci velice rozezleni, což je pro mne nesporně lichotivé, ale nemohou nic dělat. Jen počítají s tím, že se do ČF vrátím, což jsem také J. P. řekl zcela otevřeně. Pak se docela určitě setkáme při společné práci, protože to je skutečně krásný orchestr a na rozdíl od některých lidí (je jich málo) si je vědom svého cíle a smyslu své práce.
Mám určité možnosti psaní knížek a legrační je také to, že je již do tisku připravena v Supraphonu publikace k 75. výročí ČF. (…) Myslím, že se mi tam podařilo napsat všechno, co bych napsal o ČF kdykoliv, a teď musíme mít jen tak o něco víc než rok trpělivost, než to vyjde. Nerad píšu tak dlouho o sobě, ale konečně nejsem v podobné situaci sám a z tohoto hlediska se cítím být dokonce ve velmi vybrané společnosti. Jinak si myslím, že se tady pořád ještě dá udělat spousta dobré práce a jedno, kde člověk při tom zaměstnán.
Moje rodina je úplně v pořádku, už si taky na ledacos zvykli. Přátel je hodně a všichni dohromady máme pořád stejný smysl pro humor. Myslím si totiž, že celý svět je v tak zajímavém a prudkém vývoji, že není ani nejmenší důvod k pesimistickým reakcím na některé dílčí věci. Jen člověk nesmí ztratit zdravý rozum a taky ovšem charakter.
Myslím, že asi za měsíc už budu vědět něco víc o své budoucnosti, a pak bych znovu napsal, pokud se něco do té doby nestane. Byl bych rád, kdybyste mi mohl mezitím napsat, co potřebujete zařídit a co bych pro Vás mohl zde udělat, pokud jsem ještě v ČF, ale i jinak. Pozdravuju celou rodinu, přeju Vám hodně zdraví i úspěchů a věřím, že se Vám z Toronta podaří udělat velké muzikantské město.
