Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezony 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra. Ještě jednou se vrátil do Československa, když v květnu 1969 dirigoval Českou filharmonii na Pražském jaru, ale dalším plánům houstnoucí politická situace zabránila. O svém novém domově a práci nepřestává psát do Prahy Ivanu Medkovi, v jehož dopisech se zase odrážejí první měsíce a roky normalizace.
Kapitola čtvrtá
Na jaře 1970 píše Karel Ančerl reakci na dopis, ve kterém ho Ivan Medek informoval, že bude muset opustit Českou filharmonii, kde působil od roku 1962 jako koncertní jednatel a později i dramaturg. Jedním z důvodů byl jeho plán uvést v lednu 1970, ve dnech 1. výročí upálení Jana Palacha, Honeggerovu kantátu Jana z Arku na hranici .
Milý Ivane,
měl jsem už dlouho černé svědomí, že jsem Vám dlužen dopis, ale poněvadž jsem mezitím byl dvakrát s Martinem (pozn. – Martinem Turnovským, kterého Karel Ančerl pozval k hostování s Toronto Symphony Orchestra) a moc jsme o Vás hovořili, byl jste mi tak blízko, že jsem měl stále dojem, že sedíte s námi. O tom, co píšete ve Vašem posledním dopisu, jsem už věděl a nepřestávám se za P. (pozn. – Jiřího Pauera) rdít, i když jeho bezpříkladná neomalenost a absolutní sobeckost mi dávno byla známa, ovšem nabude-li to všechno tak obludných forem, otřese to člověkem vždy znovu, i když má takové životní zkušenosti jako já. V každém případě kalkuloval lépe než my a mnozí jiní, ovšem i komputer se někdy splete a pak se ovšem ty všechny výpočty zhroutí jako domeček z karet. (…)
Moc mne potěšila zpráva o orchestru a jsem rád, že se Neumann chová dobře. Jeho inteligence jej doufám ochrání před všeobecným zblbnutím a tím by i ČF mohl hodně pomoci. Tady je to celkem také pěkně rozvařené, pletou si tu demokracii s anarchismem a hlavně mládež je vystavena vyloženě zločinným vlivům a nemá sama tolik síly, aby tomu uměla čelit. Stávka střídá stávku a celá odvětví dopravy a průmyslu jsou ochromena. Vrátili jsme se včera z Kalifornie, kde jsem dirigoval 6 koncertů v San Francisco, a díky stávce zaměstnanců kontrolních věží jsme byli jediné letadlo, které během jedné hodiny odstartovalo. Normálně jich vzlétá z jedné plochy 30.
Jak vidím, začal jsem o sobě. Tak jen stručně, že v Evropě jsem dirigoval ve Vídni pětkrát za sebou Brahmse (Haydn-Variace), Prokofjeva 2. kl. koncert s Cherkasskym a Dvořáka D dur. Pak jsem jel ke Concertgebouw, to je orchestr, který mi přirostl k srdci, a rádi společně muzicírujeme. Hrajou teď ve vynikající formě. Dělal jsem s nimi celkem 8 koncertů s dvěma programy, a to Haydna (Oxfordskou), Beethovenův Housl. koncert s jejich přeskvělým koncertmajstrem Krebbersem a pak zase Dvořákovu D dur a na druhém programu Prokofjeva Klasickou, Rachmaninova Fant. na Paganiniho a Franckovu Symph. Mezitím jsem hrál s Pepulou (pozn. – Josefem Sukem) v Zurychu Brucha, před tím Vltavu a po přestávce 8. Beethovena. Jak vidíte, potrpěli si tentokrát všude na konservativní programy, ale mně to bylo docela milé, alespoň jsem nemusel mnoho studovat a mohl jsem si při tom trochu i odpočinout. Na konec jsem před odjezdem do Toronta dirigoval ještě jeden koncert v Kolíně zase s Brahmsovými Haydn Variacemi, pak Dvořákův Housl. konc. se Saschou Gavrilovem a po pauze Janáčkovu Symfoniettu. Všechny koncerty měly velký ohlas a byly vyprodány, což mne moc potěšilo. Po návratu do Toronta jsem měl nahrát pro televisi Beethovenův 5. kl. koncert s Michelangelim, k tomu ovšem nedošlo, neboť se mu den před tím nastydlo piano v tel. studiu a on prostě tam odmítl hrát, tak za něj zaskočil druhý blázen, Glenn Gould, fenomenální kanadský klavírista, který zase odmítá hrát na veřejnosti. To byla velká legrace, ale o tom bych musel napsat román. To si snad někdy povíme. Dále jsem natočil pro rozhlas a provedl dvakrát veřejně Willanovu Symphonii (pozn. – kanadský varhaník a skladatel Healey Willan žil v letech 1880 – 1968, složil více než 800 skladeb). Takové ušlechtilé anglické nic neříkající dílo, ovšem Kanaďané jásali a psalo a říkalo se zde, že takové provedení tu nezažili. Tak nevím! Pak byly ještě koncerty s Rampalem jako solistou a já na nich dělal ještě Regerovy Variace na Mozarta.
Pak jsem odjel do San Francisco, nejkrásnějšího města v Americe. Z kanadské zimy (dnes nám napadlo tady spoustu nového sněhu, ale toho jste si prý v Praze letos také užili) do nejkrásnějšího počasí, do teploučka a pod modrou oblohu. Tak jak bylo krásné město, tak byl mizerný orchestr a to jediné mi notně kazilo náladu. (…)
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 9. června 1970
Milý pane dirigente,
(…) jsem v ČF právě poslední týden – v pondělí 15. VI. se loučím s kolegy a odcházím. Nejprve na 14 dnů dovolené a od 1. VII. definitivně – pokud tady něco vůbec definitivní je. Jenže – a to je právě ten velký problém, dnes večer, kdy sedím u stolu a píšu, ještě nevím, co pak. Ale moje vrozená lehkomyslnost a pocit, že nakonec všechno dobře dopadne, spolu s nadějí, podporovanou přesným rozborem situace, který mi nedávno udělala Alenka F., mi dává jistotu, že „zítřek“ přinese třeba nějaké výsledky. V přeneseném, ale i doslovném smyslu, protože zítra (v úterý) ráno mám schůzku s řed. Šrámkem v Divadle hudby, který mi dnes odpoledne nechal vzkázat, že se mnou potřebuje mluvit. Dozvím-li se něco, připíšu to ještě zítra na zbytek papíru. Ale nebylo by spravedlivé, kdybych se tvářil, jako že jen spoléhám na proroctví (mimochodem velmi nadějné osobně i celkově), protože jsem před Pražským jarem již hovořil se Šedou, který mi sám slíbil nějaké možnosti práce. Navíc mám řadu smluv s Pragokoncertem na úvodní slova při venkovských koncertech pro mládež a v lázních pro pacienty a pod., což je taková trochu tylovsky výchovná a osvětová práce, při které člověk najezdí tisíce kilometrů a může si i několik set měsíčně vydělat. Dělám to rád už pro ty lidi v sálech, kteří s upřímnou vděčností přijímají každé prosté a otevřené slovo, i když třeba jen o Mozartovi, Smetanovi a pod. Ale všechno, co je řečeno z posice pravdy, je koneckonců polemika se lží a hudba svojí abstraktní pravdivou řečí je dnes srozumitelnější než kdykoliv jindy. Ale o tom všem Vám ještě třeba napíšu později, až bude těch zkušeností s novou prací víc.
Mám takový zvláštní pocit, že se do ČF už možná nikdy nevrátím. Připadám si dost starý na to, abych začínal znovu, pokolikáté, jako koncertní jednatel a snad se najde někdo jiný, kdo bude běhat po tiskárnách atd. Nemusím Vám jistě vykládat, že loučení s kolektivem ČF není snadné. Zejména orchestr má svoji zvláštní, specifickou atmosféru, ne vždycky snadno pochopitelné nálady, ale přesto všechno pevného a jasného ducha opravdových kumštýřů. Navíc jsou to vynikající kamarádi a chovají se ke mně skvěle. Snad nikdy v životě jsem nedostal tolik nabídek pomoci a ujištění kamarádství, jako teď. Orchestr také teď drží velice pevně pohromadě, i když v nových konkursech přichází řada mladých lidí (…) a snad ani jednou ČF nepoznáte. Ale vlastně určitě poznáte. Protože, to, co je pro ČF nejcharakterističtější, je ono podivuhodné předávání nejen zkušeností a tradice, ale právě té typické atmosféry, která (…) bude vždycky trochu jiná než jinde ve světě. Říkám to všechno s takovou jistotou, přestože jsem skoro nikde nebyl a opírá se to jen o pocit. Snad je správný. Z celkového pohledu je z ČF teď opravdu instituce v pravém a úředním slova smyslu. Vedení stojí osamoceno, mimo orchestr a umělecké zájmy. Ale života v muzikantském smyslu se to, naštěstí, nedotýká. Na svoje místo nastupuje koncertní jednatel Svazu skladatelů Vokurka, který zároveň píše články do Rudého práva, a do administrativy snad přijdou další noví lidé. Noví členové orchestru jsou ovšem vynikající, zásluhou nekompromisních konkursů, jejichž novodobá tradice je zase (bez komplimentů) zásluhou Vaší.
V Pražském jaru se ukázalo, že ČF je opravdu nejlepším z těch orchestrů, které jsme zde měli možnost slyšet. A i když má teď před sebou pernou práci, jejíž výsledky budeme jednou měřit nejen ryze muzikantskými hledisky, věřím, že budoucnost je dobrá a nebudete filharmoniky zklamán, až se zase postavíte k jejich pultu. Nevím, kdy to bude, a myslím, že zatím není nutné si s tím lámat hlavu. Jde o zítřek, pevné zdraví a nervy. Jistoty, které máme v sobě, jsou daleko pevnější zárukou i pro nás samé než bláznivý a někdy nepochopitelně hloupý svět kolem.
(…) Zatím díky za všechno, pozdravy všem u Vás, zejména Vaší paní, s opakováním jistoty a naděje, že všechno dobře dopadne, všichni se zase uvidíme, budeme hodně povídat, anebo jen tak sedět a koukat v Klenovicích na hvězdy.
P. S. Před hodinou mi Šeda nabídl pevné místo v redakci Supraphonu – snad to dobře dopadne – 9. VI. IM
Karel Ančerl Ivanu Medkovi 10. 9. 1970
Milý Ivane,
(…) měl bych na Vás tuto prosbu: budu dělat v příští sezoně řadu asi 10 koncertů s Newyorskou filharmonií. Dva programy mají být kombinací barokní hudby a Liszta. Podivná sic kombinace, ale vymyslil ji nový šéf orchestru Boulez a přesně nevím, co tím sleduje, poněvadž tato kombinace se táhne celou příští sezonou. Poněvadž bych v té barokní části rád předvedl výhradně český barok, potřeboval bych nějaký seznam vydané barokní hudby u nás nebo alespoň výčet nějakých děl, které by bylo dobře provést v Americe. Jsem přesvědčen, že Vy byste mi v tom mohl dobře poradit.
Tuto sezonu jsem již prakticky zahájil v Los Angeles dvěma koncerty v Hollywood Bowl. Většinou díla Smetanova, Dvořákova a Mahlera. Mehta tam orchestr značně vylepšil, ale je to stále jen dobrý orchestr druhé třídy. Vypravoval mi o svém koncertě v Praze a byl značně udiven, že se o něj v Praze nikdo nestaral, že Dr. Pospíšila viděl jen po svém koncertě, kdy k němu přišel a řekl, že to bylo pěkné. Na to ovšem zdejší dirigenti zvyklí nejsou, neboť se tady v tomto ohledu zachovává dobrá forma a neexistuje, aby se sekretář kteréhokoliv orchestru nebo festivalu nestaral o všechny potřeby solistů a dirigentů. No ale to není konečně naše věc, že ano.
Letos, jak víte, v létě řádila ta s kosou mezi dirigenty. Barbirolli, Perlea, Szell. Z toho vyplynulo mnoho nabídek. Nepřijal jsem žádnou, jednak proto, že takovýmto způsobem se mi nechce nic převzít, a pak také z toho důvodu, že to zde chci dokončit podle řádné smlouvy. Szell zemřel na rakovinu v kyčli a ne na srdeční záchvat, jak se v prvním okamžiku domnívali. Prý věděl, co mu je. Poslední velký předchozí generace.
Chtěl jsem Vám toho napsat mnohem více, ale u nás je dnes takový ruch, že jsem za těchto několik řádek byl asi čtyřikrát přerušen. Jen ještě tolik, že zoufale hledám vynikající houslisty do orchestru. Měli jsme konkursy, z Kanady se přihlásil jeden chudák a z Ameriky 13 houslistek, mladých, ale ne dobrých, takže budu muset bojovat s odbory, aby mi povolili lidi z Evropy. Má-li někdo u nás zájem a možnost, ať mi napíše.
