Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezóny 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra. Domů se ještě jednou vrátil, když v květnu 1969 dirigoval na Pražském jaru Českou filharmonii, ale dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O svém novém domově a práci nepřestává psát Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první měsíce a roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů odejít z ČF, poslední kapkou byl jeho dramaturgický plán uvést v lednu 1970 (ve dnech 1. výročí upálení Jana Palacha) Honeggerovu kantátu Jana z Arku na hranici.
Kapitola pátá
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 24. září
Milý pane dirigente,
děkuju mnohokrát za krásné dopisy a především za pozdravy, které mi předal J. Suk (pozn. – Josef Suk byl sólistou v Houslovém koncertu během beethovenského festivalu, který se v Torontu konal v červenci 1970). (…) Byl bych si už dávno sedl ke stroji a napsal, jenže jsem sám ani pořádně nevěděl, jak se uplatním v nové práci v Supraphonu, co vlastně budu dělat, budu-li to vůbec umět atd. Navíc k tomu jsem měl – zaplaťpánbůh – v létě dost různých koncertních zájezdů po Čechách a Moravě, ke kterým dělám průvodní slova. Jsou to koncerty s mladými, začínajícími umělci, a je to krásná, i když dost únavná práce. Člověk si ale říká, že každé normální slovo, které je možno říct posluchačům o hudbě, je snad dobré, protože se dotýká trvale a obecně platných hodnot. Spojit tuto práci se zaměstnáním je přirozeně dost únavné, předpokládá to tisíce najetých kilometrů, trochu taxikářský způsob života, kočování se stálými nočními návraty do Prahy a ráno zas do redakce, čtení textů k deskám atd. Mám někdy pocit, jako bych se vracel do velice mladých let a začínal pořád znovu, což by nebylo ani špatné, ani nesympatické, kdyby to nebylo občas dost únavné. (…) Máte krásnou sezonu a spoustu krásné práce před sebou. Je dobře, že se na ni můžete připravovat v klidu a koncentrovat se jen na umělecké problémy. Vím, že jich jistě není málo a dovedu si představit starosti s doplňováním orchestru atd. Nevím, zda by se teď někdo mohl na delší dobu dostat do angažmá, ale pokusím se získat alespoň informace a skutečně dobré lidi. Třeba to za čas může být snadnější.
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 9. prosince 1970
(…) Ve věci muzikantů na vývoz (pozn. – Karel Ančerl hledal do torontského orchestru kvalitní hráče, především na smyčcové nástroje) jsem se včera dozvěděl další podrobnosti. Zatím jsou možné 
i dlouhodobé smlouvy – ovšem není to jednoduché a povolení trvá určitou dobu, ale nejsou dovoleny trvalé pobyty manželek (…). Přesto si ale myslím, že na jaře nebo v létě by bylo možno trochu tady rozhlásit, že některý kanadský orchestr potřebuje doplnění a jistě by se přihlásila spousta lidí. Pak by ovšem bylo nutné alespoň improvisovat zde u nás předběžný konkurs a k vlastnímu přezkoušení pozvat jen vybrané kvalitní a trochu zkušené hráče, například do Záp. Německa při nějakém zájezdu do Evropy a pod. Myslím, že úplně mladí lidé by těžko přicházeli v úvahu – nedostatek zkušeností, vojna,
studia atd. Jinak tato otázka – odchody dobrých smyčcařů do ciziny – je zejména v mimopražských orchestrech velkým problémem. Některé orchestry ztratily až 1/3 smyčců a ani pražské orchestry vlastně nemají úplně plné stavy. Je to zlé i nepřímo, protože slušný dvacetiletý houslista nebo violista je si tak vědom své vzácnosti, že je někdy dost těžko snesitelný. Jen snad v ČF takové problémy nejsou, dokonce si může ředitel i zahýřit a neudělat nic proto, aby na zájezd mohl jezdit celý orchestr, který je navržen. A proto tedy musí zůstat doma /snad ne vždycky/ alespoň Ti, kteří mají někde venku děti a pod. – Bělčík, Vacek atd. Ale to jen na okraj filharmonické vnitřní politiky, kde je toho víc. Ředitel je na tvůrčí dovolené, jeho funkci vykonává Dr. Šefl, možná, že někteří další budou muset odejít. Vy ale sám nejlépe víte, že tohle není a nikdy nebyla filharmonie. A ta, se kterou se setkávám na koncertech, je skvělý orchestr a skvělý kolektiv, což ostatně opět víte lépe než já. Těch 18 let je zejména ve zvukové a rytmické kázni stále víc vidět a člověk si uvědomuje, že tradice je něco, co se dělá ze spousty drobných maličkostí a denně. Byl bych moc rád, kdybyste mohl ČF řídit co nejdřív, abyste se o tom sám přesvědčil. (…) Doufám, že se ještě před Vánoci dostanu k pár řádkům, ale přesto Vám, Vaší paní a synům už teď přeju moc krásné svátky, trochu klidu, hodně radosti a zdraví. Sejdeme se tady s Moravcovými a několika dalšími přáteli a připijeme na Vaše zdraví a na to, abychom si všichni co nejdříve mohli ťuknout přímo.
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 30. prosince 1970
Milý pane dirigente,
před koncem roku člověk tak trochu bilancuje, i když ví, že v celku na to má ještě spoustu času a vlastně žádné právo. A tak si i já 
připomínám ledacos a připadám si tak trochu jako blázen, protože se mi ten uplynulý rok jeví moc krásný a dobrý. Především proto, že se zase ukázalo, že slušných lidí je na světě více než těch druhých a je to úplně jedno, jak jsou od sebe daleko. Když už jsem u toho, pak je trochu paradoxní, že jsem teď v kontaktu s Vaším kumštem daleko víc, než kdy dřív. Vaše desky s ČF jsou totiž na našem trhu trochu tak něco jako Hity v oblasti vážné hudby, stále znovu se lisují a je jich vlastně pořád málo. Vracíme se k nim v pořadech Divadla hudby, kam mám (…) nastoupit po Novém roce jako programový pracovník, takže by se moje osobní, lépe řečeno pracovní situace značně zlepšila, ale hrajeme je i jinde. Slyšíme Vás pořád v rozhlase, televisi atd., takže se snad dá říci, že ta velká ančerlovská vlna nastala pořádně až po Vašem odchodu. Ale to snad je zákonité a každý pořádný operní libretista v Itálii v minulém století věděl, že hlavní hrdina /jenže to byl obvykle tenor/ musí na konci třeba prvního jednání někam odjet, aby se pak mohl s triumfálním pochodem zase vrátit. A protože nás ve dvacátém století už tolik tenoristé nezajímají a léta kolem šedesátky jsou pro dirigenty léta mládí, počítám tak trochu Vaši nynější situaci za přestávku mezi prvním a druhým jednáním. Není teď snad důležité, kde se bude ten triumfální pochod hrát, a vůbec by mi nebylo proti mysli, kdybych se například mohl podívat na některé z Vašich představení v Národním divadle.
Česká filharmonie se chystá na oslavy 75. výročí. Myslím, že v té dobré části – tj. orchestr a Václav Neumann – to bude milé, prosté a lidské. V té druhé pak velice oficielní, mnohomluvné, naparáděné, a proto také nepravdivé. Ale ne jen proto, jak budou některé věci řečeny, ale do jakého světla budou stavěny a jaké závěry z toho vyvozovány. Naivita některých ředitelů a jejich osobní jistota je podivuhodná. Ale to jsem nechtěl psát, protože to není důležité a nejedná se v tomto případě vůbec o ČF (…). Tam je totiž všechno nebo skoro všechno v pořádku, většina dobrých lidí a hodně poctivého kumštu. Myslím, že si můžete kolem toho 4. ledna (pozn. – 4. 1. 1896 se konal první koncert České filharmonie) klidně večer sednout, přehrát si některou ze svých filharmonických desek a bez pocitu přehánění si říct, že to byla krásná doba a dnešní ČF je bez těch Vašich 18 let nemyslitelná.
Já to udělám asi také tak, protože na oficielní slavnostní koncert nepůjdu. Ne proto, že mne nikdo nezval /to by nebylo potřeba/, ale proto, že si myslím, že toho o historii ČF a smyslu její práce vím víc a trochu jinak, než se o tom tam bude mluvit.
(…) Rád bych Vám řekl, že tady žijeme v dobré partě a velkém optimismu. Věříme, že Nový rok přinese mnoho nového a dobrého, že se podaří vyřešit řada problémů a že výsledkem toho všeho bude možnost se opět vidět s řadou milých lidí. Možná, že jsem blázen, ale rád bych se vsadil, že to nebude dlouho trvat a kolona vozů naložených buřty se bude blížit tou polní cestou do Klenovic, kde nás budete čekat u závor na tom malém železničním přejezdu. Pamatuju se ještě, že se na jednom místě musí pořádně dupnout na dráty, aby se závory zvedly. Jednou jste mě to učil. Pamatujete si jistě přesně, kde to místo je. Jenže pak už nebudete dupat sám, bude nás víc a zvedneme je třeba rukama, opečeme si buřty a budeme povídat jen o dobrých věcech, hodných lidech, muzice a všem krásném.
Už se na to moc těším a na tu krátkou dobu mezi tím Vám, Vaší paní a synům přeju všechno dobré, klid, zdraví a hodně radosti.
Připíjíme Vám všem na zdraví.
Karel Ančerl Ivanu Medkovi 5. dubna
1971
Milý Ivane,
doufám, že mně nemáte příliš za zlé, že jsem Vás, jakož i jiné mé pražské přátele, poněkud zanedbal. Trčím ale po návratu do Kanady po uši v práci a skutečně jsem se až do dnešního dne nedostal k ničemu
jinému než ke stálému zkoušení a dirigování. Hned po příjezdu jsem dělal 2. Mahlera, další týden 9. Brucknera, pak 3. Prokofjeva a několik nových, celkem slušných kanadských skladeb. Měl jsem několik vynikajících solistů, z nichž některé znáte z Prahy, jako Jacqueline du Pre, ale hlavně Josepha de Pascale. Je to velký kumštýř, vedoucí skupiny viol z Philadelphského orch. Zcela mimořádný, myslím bez konkurence. Toho by Praha měla slyšet. Dělal jsem s ním Bartóka. Jinak jsem si letos na léto uvázal další břímě na hřbet, ale na to se nejvíce těším. Budu dirigovat na kongresu Jeunesse Musicales jejich orchestr. Jak víte, sestavuje se každý rok z nejlepších mladých orch. hráčů z celého světa. Loni s nimi Leinsdorf dělal 9. Mahlerku a letos mám na programu Rossiniho Straku zlodějku, Dvořákovu G dur a Svěcení Jara. Budu to s nimi cvičit v Bruselu od 18. července a pak s nimi jedu do Florencie, kde to bude 28., 29. a 30. července. Myslím, že by Vás kongres zajímal. Rádi by Vás pozvali a zaplatili cestu a pobyt. Co tomu říkáte? Mám to rozjet? Napište o tom ihned. (…)
V září zahajuji sezonu v Clevelandu, kde budu dělat Asraela. Vydupal jsem si to, ačkoliv je zde úplně neznám a manageři nejsou nadšení, ale jinak se to nedá dělat. Myslím, že mnohé z naší muziky zasluhuje, aby ji svět poznal. Snažím se o to, jak jen nejlépe dovedu. Vzal jsem si toho Asraela do hlavy a budu ho dělat také v Pittsburghu, kam rád zajíždím, poněvadž mám moc rád tamější výborný orch.
O ČF vím, že byli v NSR. Možná, že se za nimi podívám do Salzburgu, ale ještě nevím. S orch. bych byl rád pohromadě, za to ne s jeho okolím. Hlavně nové osazenstvo v administrativě mi vůbec není po chuti a nemám nejmenší touhu se s nimi sejít.
(…) Jak asi víte, sešel jsem se ve Stuttgartu s Neumannem a bylo to moc milé. Dověděl jsem se vše o filharmonicích a o hudebním životě u nás přímo. Byl mne jednou navštívit v nemocnici a pak jsme spolu strávili moc hezký večer v mém hotelu. Tam ve špitále mne dávali dohromady, vypichovali mi kousky jater a morku z kostí, no užil jsem si, ale nakonec zjistili, že ta léčba (pouštění
žilou) je zbytečná, neboť prý jen oslabuje organizmus a zjistili, že všechny mé potíže vyvěrají ze zastaralé sinusitidy (pozn. – sinusitida je zánět vedlejších dutin nosních), která nebyla nikdy léčena a laboratorními zkouškami přišli na to, že mi předepsaná antibiotika nepomáhají a že ty moje bacily mizejí po používání sulfonamidů. Tak mi dělali asi 10 punkcí nosních dutin a moc mi pomohli a cítím se teď jako znovuzrozený. Kromě toho jsem se dal na yogu a chodím se učit dýchat jednou týdně a udržovat tělo v kondici. Je to příjemná změna a dělá mi to moc dobře. (…)
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 11. května 1971
Milý pane dirigente,
dělám pořád stejné chyby. Odkládám psaní dopisů, protože si myslím, že se třeba něco vyřeší a budu mít možnost napsat, co je nového atd. Jenže ono se obyčejně nic nevyřeší, věci se stále jen odkládají a pak si tady sednu ke stroji zrovna v den, kdy máte v Torontu koncert s Ivanem Moravcem (pozn. – Moravec zde hrál Ravelův Koncert G dur), který Vám toho jistě o nás tady poví víc, než mohu napsat. Nejprve tedy to, co Ivan třeba neví. Se mnou je všechno při starém, v Divadle hudby stále ještě nejsem, ovšem Hudební mládež už taky nedělám, takže moje cesta do zahraničí z tohoto titulu není možná. Jiný důvod vůbec nepřichází v úvahu, i když věřím, že toto není trvalá situace. Hudební mládež u nás je již dva roky ve stadiu reorganizace, zatím to řídí dr. Budiš z Ministerstva kultury. Snad se na něho pamatujete, psal a ještě píše kritiky do Mladé fronty a na ministerstvu spolupracoval s Dr. Šeflem. Doufám, že nevypadnu úplně z oblasti kolem Hudební mládeže a muziky, a pokud by bylo možno něco udělat, mám stále ještě dost přátel a vím o řadě dobrých lidí. (…) Mám velkou radost z Asraela v Clevelandu a vidím, že jste nenapravitelný. Z toho mám snad radost ještě větší. Pořád mám pocit, že množství úkolů, repertoár, zájezdy atd., je nad síly jednoho člověka, ale doufám, že Vás dají doktoři konečně dohromady a všechny ty záhadné nemoci se ukáží být vlastně obyčejné. Přestanou Vás konečně krmit složitými léky a tak, jako poznali, že na Vaše bacily stačí sulfonamidy, přejdou možná jednou na aspirin a nějaké bylinky. Konečně, budete-li pokračovat v joginských cvičeních, dospějete jistě i k tomu stání na hlavě, což budete potřebovat zvlášť při snaze o pochopení některých věcí tady u nás. Ale hlavně doufám, že pojedete na pořádnou dovolenou a konečně si na chvilku odpočinete. (…) V ČF snad není nic nového, Neumann Vám o mnohém vypravoval. Teď se připravuje výstava k jubileu, má stát hodně přes milión, Dr. Šefl psal pro ni námět a zároveň napsal nové dějiny České filharmonie z nejnovějších pokrokových hledisek, takže moje knížka, kterou jsem napsal loňský rok, nevyjde. Ale to je dnes lepší, přirozenější a také logičtější. Supraphon vydává slavnostní desku, kterou Česká filharmonie věnovala dobrovolně, bez honoráře, ke Sjezdu strany. Je to Pauerova kantáta „Volám Vás, lidé“ z padesátých let. Snad se ještě na to dílo pamatujete. Jinak toho o koncertním životě moc nevím, pořád hodně jezdím mimo Prahu. (…) Mám radost, že paní Hanka je stále s Vámi a je v pořádku. Moc ji pozdravujte, když si na vás všechny vzpomenu, myslím, že je to ona, kdo má u sebe ten martinůovský „klíč od domova“ a když se sesednete kolem stolu, můžete si aspoň na chvilku představovat, že jste třeba v Klenovicích. Jednou se tam sejdeme, bude všechno v pořádku a bude to krásné.
