Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci v srpnu 1968 rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezony 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra a pravidelným hostem nejlepších amerických orchestrů. Doma se objevil už jen jednou, když na Pražském jaru 1969 dirigoval Českou filharmonii. Dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů opustit ČF, následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.
Kapitola desátá
Tentokrát vybíráme pouze z dopisů Ivana Medka psaných Karlu Ančerlovi do Toronta v reakci na dirigentovy zprávy o Smetano-vě Mé vlasti – o plánu nahrát celý cyklus s Toronto Symphony Orchestra pro firmu RCA Victor, ale i o rozpačitých dojmech z Kubelíkova a Krombholcova pojetí Mé vlasti, které Ančerl slyšel a byl značně zklamaný.
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 30. října 1972
Milý pane dirigente,
moc se těším na Vaši Vlast s Torontem. Nahrávku Kubelíka s Vídeňáky bohužel neznám, ale dovedu si to představit. Mám vůbec v poslední době dost hrůzu z nejrůznějšího modernizování interpretací velkých věcí minulosti a myslím, že Má vlast něco takového vůbec nesnese. Pan Burda (pozn. – František Burda byl skvělý zvukový mistr Supraphonu, který „asistoval“ u většiny Talichových i Ančerlových nahrávek) teď dělá takovou zajímavou práci, ve které mu trochu pomáhám. Je to takový služební úkol Supraphonu, při kterém figuruji jako „znalec talichovské problematiky“. (Ty uvozovky by měly být silně zdůrazněny.) Připravujeme malý přehled některých starých předválečných Talichových nahrávek – všechno s ČF a zatím jen českou hudbou. Stejně to bude asi 15 desek a bude se v tom pokračovat. Bude tam Vlast z roku 29, některé Tance, předválečný D dur a d moll Dvořák a pak některé známé poválečné snímky. Musíme k tomu napsat komentář a hlavně desky zvukově restaurovat, pokud to bude možné. Předběžně jsem poslouchal Vlast a Dvořáky. Zajímavé je, že srovnání zcela vyvrací pověsti o mladém temperamentním Talichovi. Je to všechno trochu moc pohodlné a místy (v Šárce) až nesmělé. Zato starý poválečný Talich je nejen přesnější, ale především rychlejší. Přesněji řečeno drží víc pohromadě, a i když není rychlejší v rychlých tempech, je soustředěnější v pomalých částech. Snad je to také vlivem větší deskové zkušenosti, protože pauza před mikrofonem, taková ta různá zastavení a počkání jsou velmi problematická. (. ..) Na srovnání je ovšem především znatelný rozdíl v kvalitě orchestru a jeho možnostech realizovat záměry interpretace. Měl jsem přitom dojem, jako by se Talich vyvíjel dále, souběžně s ČF, i když s ní nemohl trvale pracovat, a přivedlo mě to k myšlence, že tradice je něco, co asi těžko může v sobě udržet jediný člověk, není-li obklopen lidmi, kteří tomu rozumí podobně. Když někdo dlouho žije venku a navíc je celým svým temperamentem v jádru odlišný, jako R. Kubelík, může se mu pak stát, že úplně zapomene, co je v takové Vlasti vlastně krásného a proč je ta hudba dobrá. Internacionalizuje ji a tím ji zbaví toho jediného, co jí dává smysl. Jako nějaká absolutní hudba je přece toto podivné a zároveň podivuhodné spojení symfonických básní takřka nesmysl. Jako velká, originální, obsahově, ale zároveň hudebně pevná poetika je to velkolepé a tím snad srozumitelné lidem i z jiných kulturních oblastí. To, že připravujete Vlast v Torontu, je pro mne důkazem, že je možno odvážit se toto dílo považovat za světové právě při jeho národní závislosti. Moc by mne zajímalo, co tomu orchestr bude říkat a jak bude Vaše práce probíhat. (. ..)
Ivan Medek Karlu Ančerlovi 19. prosince 1972
Milý pane dirigente,
děkuju za krásný pozdrav, který mi přivezl Ivan Moravec, a mám velkou radost ze všeho, co vypravoval. Jsou oba se Zuzankou velcí muzikantští vášnivci a především fanatikové zvuku – nástroje i orchestru. A jsou navíc přirozeně nedůvěřiví k tomu, co neznají. Myslím, že jsou to dobré a potřebné vlastnosti. Tím větší jsem měl radost z jejich vyprávění, které začalo popisem příchodu do zkoušky (. ..). Oba Moravci tvrdili, že už na chodbě bylo slyšet zvuk, který se nedal srovnat např. s dnešní ČF, ale ani s Toronto Symphony před rokem. Trochu jsem oponoval, protože si tak rychlou proměnu dovedu jen těžko představit bez obrovských osobních změn, ale na druhé straně vím, že je to možné za předpokladu obrovské práce s celým souborem a spolupráce jednotlivců. Zkrátka byli nadšeni tím, co jste tam udělal, a také tím, co chystáte a jak se na to připravujete. Jistě, je každý případ individuální a není možno mechanicky srovnávat, ale Váš přístup k práci v cizině, volba repertoáru koncertů i první velké nahrávky v USA – Vlast, to je příklad, který je nejen „slyšet“ až sem, ale který zároveň vytváří argument pro to, co tady nepřestávám tvrdit, že je totiž nemožné myslet si, že tady doma v úplném uzavření vytvoříme nějaké hodnoty a pak je jako exportní zboží v lákavém balení jednou za čas vyvezeme. Bez trvalého a volného kontaktu se skutečně světovými hodnotami a na světových podiích je pozice české hudby – tvorby i interpretačního umění – nemožná a nerealisovatelná. Chceme-li, aby venku hráli Smetanu, Dvořáka, Janáčka atd. a abychom my měli právo svým způsobem chápat Beethovena, Brahmse a ostatní, pak to stejnou měrou musí platit i o hodnotách reprodukčního umění, kterému v uzavřenosti – i jen myšlenkové – hrozí úplná sterilita. Pochopitelně to platí pro všechny 
strany a nepochopení nemusí být jen naším údělem viz Vámi uváděný příklad Mé vlasti s Kubelíkem na jedné a Krombholcem na druhé straně. Říkám to všechno možná příliš polemickým tónem, ale závěry jsou jednoznačně pozitivní. Jste dnes šéfem prakticky prvního kanadského orchestru, který už teď začíná patřit k prvním v Americe. To je hodnota internacionální a roste řekl bych z typicky české pozitivní práce. Na druhé straně jste pořád prvním dirigentem např. Supraphonu, pro který Vaše snímky v souhrnu znamenají hodnotu na domácím trhu, o které naši hospodářští experti tvrdí, že se v součtu nedá počítat na miliony, ale miliardy. Znamená totiž nejen konkrétní desky, ale především pozici firmy na trhu. Tím, co a jak děláte venku, se tato pozice u nás a ve světě utvrzuje a každý Váš úspěch znamená pro nás obchodní zisk. Je to nesporný fakt, a i když nemusí být každému příjemný, je neoddiskutovatelný a musí se s ním počítat jako s argumentem. Proto se mi zdá být Váš pobyt v Torontu nesmírně prospěšný, a to nejen proto, co sám nejlépe víte a co se týká života v jeho nejobyčejnější podobě, ale také proto, co znamená pro nás. A ještě něco, co je opět argument. Netýká se totiž jen Vás osobně. Je totiž u nás málo známo, že jen velmi málo našich umělců v celé historii českého hudebního života se dostalo na skutečně velká podia světa. Je-li tam alespoň pár z vás všech doma a jsou-li považováni za elitu, pak každý úspěch jednotlivce otvírá potenciální možnosti pro ostatní, kteří by jinak museli začínat v každé generaci úplně od začátku.
Uvažuju o tom všem před Vánoci, protože se mi rezultát těchto myšlenek zdá být dobrým základem pro přesvědčení, že si o tom všem jednou povíme víc a přesněji v Klenovicích. A osobně jsem skoro rád, že právě v tomto mezidobí nesedím v ČF a mohu se na práci tohoto orchestru a jeho poslání dívat objektivněji a bez nutnosti „z profese“ hájit každý krok. Co budu pak dělat, se mi nezdá být důležité, asi to, co bude nejvíc třeba.
Ale teď je potřeba, abych vysvětlil velkou přestávku v dopisech. U nás doma je totiž menší (nebo větší) blázinec. Všechno se dalo do pohybu a při tom musí být zachován normální, beztak dost velký provoz. Naše Viktorka – jak už víte – má 23. II. svatbu a navíc 13. II. absolvuje AMU koncertem s Alfredem Holečkem. Znamená to předělávání v bytě, kde úplně oddělujeme dvě místnosti – naštěstí to jde a byt je velký. Viktorčin budoucí muž studuje techniku (…), je to moc dobrý kluk se smyslem pro humor a pro praktické věci. Říkám si, že se po generacích bláznů konečně u nás objevuje normální člověk.
Jenda měl v prvních měsících pobytu v semináři hodně starostí sám se sebou, ale bere svoje rozhodnutí nesmírně vážně, je si vědom všech nesnází a risik, takže je teď úplně v pořádku. Do Prahy se dostane jen málokdy, a tak cestujeme mezi Litoměřicemi a Prahou každou chvíli. Těch 70 km je pro Vás a Vaše poměry kousek, na našich silnicích a v mlhách je to někdy trochu moc. Jsou to ale radostné cesty a člověk při nich ledacos promyslí. Terezka má za sebou první chvíle v nové škole, kde hlavní předměty jsou třeba paličkování, vyšívání a jiné textilní techniky, dějiny umění, kreslení apod. Zkrátka, zcela netypická škola, kouzelná prostředím a možnostmi práce. Až se naučí trochu víc, pošlu ukázku. Ljuba při tom všem dává hodiny, má z toho radost a má také dobré výsledky. (…) Kdybych řekl, že je to všechno, nebyla by to pravda, protože je to nakonec jen vnější obraz. A my dnes víme lépe než jindy, že nejzákladnější jsou vztahy k lidem, k věcem, ke světu. A tu najednou vidíme, že jsme obklopeni řadou krásných lidí, jsme s nimi spojeni nejen osudem, ale i myšlením a společným vztahem ke světu. Pak nezáleží na tom, jak jsou daleko a můžeme-li s nimi mluvit každý den, prostě jsou a jsou s námi. Někdy nás třeba trochu trápí, že pro ně nemůžeme udělat skoro nic, co by jim pomohlo nebo alespoň udělalo radost, ale pak se podíváme dolů na toho malinkatého psa, který si s ničím takovým neláme hlavu, hrozně nás potřebuje a miluje a v té tvrdohlavé psí hlavě asi nějak ví, že nemůže dělat nic jiného ani lepšího. Slíbil jsem Vám jeho fotografii, ale nemám bohužel jinou než z doby, kdy mu bylo asi 8 měsíců, a ještě k tomu jsem na tom snímku s ním. Tak si toho člověka tam třeba odmyslete, ten není vůbec důležitý. Nejdůležitější je Aro, kterého teď musím vzít ven a ukázat mu první letošní sníh, který před hodinou začal v Praze padat. To znamená, že začínají Vánoce.
A my všichni Vám k nim přejeme především hodně zdraví, překonání všech slabostí ze zbytků žloutenky a všeho ostatního, hodně radosti doma i v práci a velikánskou naději do Nového roku.
Pozdravujte od nás ze srdce Vaši paní, syny a všechny, kteří jsou tam s Vámi.
