Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci v srpnu 1968 rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se stal od sezony 1969/70 šéfem Toronto Symphony Orchestra a současně pravidelným hostem nejlepších amerických orchestrů. Doma se bohužel objevil už jen jednou, když na Pražském jaru 1969 dirigoval Českou filharmonii. Dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše příteli Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů opustit ČF (vedenou tehdy Jiřím Pauerem), následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.
Kapitola dvanáctá
V poslední části našeho seriálu přinášíme dopisy Ivana Medka s Ančerlovou ženou Hanou (viz foto na str. 15), které byly napsány po dirigentově smrti. Současně zveřejňujeme výběr z kanadských nekrologů, kterých bylo několik, a jediného českého; charakteristický je ovšem nejen rozdíl v počtu nekrologů, ale i v charakteru toho, jak se o Ančerlovi psalo ve svobodné zemi a jak v totalitní (především pokud jde právě o poslední etapu jeho života).
Ivan Medek Haně Ančerlové 7. 7. 1973
Drahá paní Ančerlová,
je mi smutno a vzpírám se uvěřit, že už nikdy neuvidím člověka, kterého jsem měl rád. Prohlížím tu malou hromádku dopisů a lístků z posledních let a mám pocit, že jsem mu rozuměl stále lépe. Jako by mne vzdálenost přibližovala k uměleckému i lidskému porozumění a pochopení toho, co Karel Ančerl pro českou hudbu znamená. Jeho vůle a chuť k práci, schopnost překonávat obtíže, slabosti a nemoci, to bylo obdivuhodné vypětí sil, velkolepý finiš nebo koda jako v krásném a velkém díle. Odešel uprostřed práce a velkých plánů, a přesto myslím, že nezůstal nikomu nic dlužen. Jen málokterý člověk se může vykázat tak velkou a poctivou bilancí.
Nepřestal jsem nikdy věřit, že se znovu setkáme, že se vrátí k České filharmonii, do Prahy, do Klenovic. A přesto vidím, že léta v Torontu byla dobrá a nutná. Právě pro svůj životní i umělecký finiš potřeboval být tam, kde mohl pracovat bez těch zatěžujících zbytečností, se kterými se tady nabojoval dost a dost. Nevím, zda to mohu dost dobře říct, ale myslím, že si s sebou vezl do světa kus takového krásného, tvrdohlavého a nesmlouvavého jihočešství, pro které hudba a umění není jen hrou, ale životem se všemi jeho radostmi, dramatismem, smutkem a vůlí ke stálé cestě výš. Měl jsem vždycky nesmírnou radost z každé zprávy o něm a o vás všech a stále znovu jsem se přesvědčoval, jak je dobře, že jste tam s ním a jak mu pomáháte.
Vím, že je Vám smutno a tyto dny jsou snad nejtěžšími ve Vašem životě. Byl bych moc rád, kdybyste věřila, že jsme v duchu s Vámi a že Vám chceme a budeme pomáhat, jak nám budou síly stačit.
Z celého srdce na Vás myslím a tisknu Vám ruce
Ivan Medek
Hana Ančerlová Ivanu Medkovi 18. 10. 1973
Milý pane Medku,
nejraději bych psala „milý Ivane“, protože jste mi byl vždy velmi blízký. Karel Vás měl moc rád a moc si Vás vážil. Měl vždy takovou radost, 
když přišel od Vás dopis. Ještě v nemocnici, když už byl velmi slabý, mi říkal, že Vám napíše, jen co mu bude lépe. On nechtěl umřít, měl ještě tolik plánů, co vše musí tady v Kanadě z české hudby provést. I v nekrolozích psali, že dělal tolik české hudby, až mu to někdy v novinách vyčítali. Ale byly to výčitky celkem dobromyslné, protože Karel tady byl opravdu nesmírně oblíben a moc si jej vážili. Myslím, že tu byl spokojen. Sice mu scházeli přátelé pražští a Klenovice, ale byli jsme opravdu šťastni. Karel se chtěl vrátit, až zde skončí, ale prodloužil si smlouvu o další 3 sezony. Ještě 5 dní před smrtí mi říkal, že by bylo nejlíp udělat zde jen příští sezonu a pak jet domů. A pak umřel. Pro mě je to rána nepředstavitelná, protože těch 28 let, co jsme spolu byli, jsem žila jen pro něj. – Až jednou ústně Vám o něm budu povídat víc. – Děkuji Vám za Váš dopis a hlavně za Vaše přátelství ke Karlovi. Nepsala jsem dřív, nešlo to prostě. Těm blízkým se píše nejhůř. Vy ale jistě rozumíte?
Srdečně Vám tisknu ruku
Vaše Hana A.
Ivan Medek Haně Ančerlové 17. 11. 1973
Milá paní Ančerlová,
stále se vracím k Vašemu dopisu, který mne dojal, naplnil znovu smutkem, ale zároveň snad i radostí a nadějí z toho, že jistě nacházíte cestu z velkého osobního smutku k celkovému pohledu nejen zpátky na těch krásných osmadvacet let, ale také trochu do budoucnosti. Myslím skutečně, že si tady dovedeme jen matně udělat představu o práci Karla Ančerla venku pro českou hudbu, a to nejen ve smyslu repertoáru, ale prostě v tom, že byl český dirigent i tehdy, když dělal Brahmse, Beethovena, Stravinského atd. A to se pozná, stejně jako se na člověku pozná, zda to, co dělá, je nějak zaplaceno. A to u Vašeho manžela nesporně bylo. A nejen lety válečnými. Vždycky jsem obdivoval a stále mi to připadá zázračnější, jak mohl stihnout tak velký kus práce při tak poznamenaném zdraví, a říkám si, že bych chtěl mít tolik smyslu pro čas a jeho naplnění jako on.
Byl bych moc šťasten, kdybychom si o těch všech věcech mohli promluvit přímo, to znamená tady, ale vím, že to není jednoduché, a nedovedu si představit, že bych byl schopen k této otázce teď říct nějak kompetentní slovo jinak než ryze subjektivně. Ale ať již to bude dřív nebo později, byl bych moc rád, kdybyste se kdykoliv na mne obrátila v jakékoliv věci, ve které bych mohl pro Vás něco udělat. Vím, že to snadné nebude, a myslím, že víte, jak mnoho budete muset mít trpělivosti a snad i pevných nervů. Ale setkáte se zde s lidmi, kteří při Vás budou stát v každé situaci.
Budete-li cokoliv potřebovat a napíšete-li jen křestním jménem místo toho pane, budu z toho mít velkou radost.
Děkuju Vám ještě jednou a přeju zatím Vám a všem Vašim drahým všechno dobré.
Upřímně Váš Ivan Medek
DODATEK
I. Torontské nekrology
ODCHOD KARLA ANČERLA ZASADIL HLUBOKOU RÁNU SVĚTOVÉ HUDBĚ
Zesnulý Sir Thomas Beecham říkával, že neexistují dobré a špatné orchestry, ale pouze dobří a špatní dirigenti. Karel Ančerl byl dobrým dirigentem. (…) Když dirigoval, vytvářel hudbu; přímočaře, čestně a bez jakýchkoli manýr! Ančerl nebude chybět jenom Torontu, kde zanechal svou práci nedokončenou, ale celému orchestrálnímu světu, který jej považoval za významnou postavu. Dirigenti jeho velikosti jsou v současné době nedostatkovým zbožím. Spočítali bychom je na prstech jedné ruky, přičemž všechny velké orchestry se jich hlasitě dožadují.
Bylo to shodou politických okolností, že se Torontskému symfonickému orchestru (TSO), který mezi ony velké orchestry dosud nepatří, podařilo upoutat Ančerlovu pozornost na celé čtyři roky. První okolností byla liberální politika Dubčekova režimu v Československu, která mu umožnila podepsat smlouvu o šéfovském postu současně v jeho České filharmonii, kterou vedl 18 let, a v TSO. Druhou okolností byla ruská invaze do Československa, která vedla k Ančerlovu rozhodnutí zpřetrhat vazby s vlastí a zůstat v Severní Americe.
K orchestru TSO přišel v pravou chvíli. Po čtyřech letech vynikajícího vedení Seijiho Ozawy v sobě hráči pocítili nový potenciál a byli připraveni pro další práci a větší hudební hloubku. A toho dosáhli pod Ančerlovým vedením. TSO je dnes více než před čtyřmi lety pravým hudebním tělesem a pravděpodobně by se byl ještě zlepšil, kdyby se Maestro dožil zbývajících dvou let své smlouvy. Věděli jsme již, že smlouva nebude obnovena z důvodu nemoci; už nějakou dobu vzbuzovalo Ančerlovo podlomené zdraví mezi hráči obavy. Všichni milovníci hudby však doufali, že s námi bude ještě po mnoho nadcházejících sezon, pokud ne jako hudební ředitel na plný úvazek, tak alespoň jako pravidelný průvodce hudbou. Měl toho ještě tolik co říci.
Teď se Toronto musí spokojit se vzpomínkami – na Beethovenovy a Brahmsovy festivaly, na celou řadu jednotlivých koncertů, na postoj k hudbě, který kladl oddanost a pokoru nad okázalé předvádění. (…) Toronto znalo Karla Ančerla poměrně krátkou dobu. Tato doba byla ale dost dlouhá na to, aby si vzalo inspiraci z jeho hudební profesionality a vůbec pochopilo vše, kvůli čemu ho teď oplakává.
Toronto Star, středa 4. 7. 1973
KRITICKÁ ZTRÁTA PRO TSO
(…) Mezi Ančerlovými kvalitami vynikala výjimečná hudební profesionalita, jeho schopnost nejenom vypíchnout i ty nejdrobnější chybičky, ale i ukázat, jak je napravit. Ruku v ruce s tím šla pozoruhodná zásoba trpělivosti, kvalita, která je u dirigenta asi nejdůležitější vlastností, stanoví-li si za cíl školit orchestr takovým způsobem, jaký dosud žádný dirigent torontským symfonikům neposkytl. Ančerlovo kouzlo šlo ještě dále (…), neboť se rozšířilo také na obecenstvo, které se od doby, co dirigent poprvé pobýval v Torontu, neustále rozrůstalo a rostlo i jeho nadšení. Jemu Ančerl zanechal nejdisciplinovanější orchestr, který Toronto kdy mělo, a současně jeden z vedoucích orchestrů v Severní Americe. Je na místě pochybovat, zda bude možné najít dirigenta, který by dokázal dokončit práci, kterou Ančerl začal a kterou doufal dokončit. I kdyby Toronto takové štěstí mělo, orchestr i obecenstvo budou postrádat onen neokázalý Ančerlův magnetismus, díky kterému nebyly koncerty TSO pouhým výkonem, ale radostnou událostí.
Koncertní mistr TSO Albert Pratz řekl, že Maestro Ančerl byl na hony vzdálen tomu být diktátorem na pódiu, naopak při své úctě a oddanosti hudbě stavěl sám sebe do pozadí. „Tato pokora z něj vyzařoval
a a přenášela se až na obecenstvo a byla součástí aury vytříbenosti jeho dirigování. Ke mně osobně se choval jako k příteli a kolegovi spíše než jako ke koncertnímu mistrovi. Bude to pro mne velká osobní ztráta.“ Orchestrální hráči dovedou být z dirigentů rychle rozčarováni – bez ohledu na to, jak jsou uznávaní – ale Pratz řekl, že toto se Karlu Ančerlovi v Torontu nepřihodilo. Dodal, že pokud hráč TSO potkal jiné hudebníky z amerického kontinentu, všichni říkali: „Máte štěstí, že máte Ančerla.“ (... ) Výkonný ředitel torontského orchestru Walter Homburger řekl, že „Torontský symfonický orchestr ztratil nejenom velkého hudebníka, ale i nádherného, vřelého a laskavého člověka. Ančerl se věnoval neustálému hudebnímu růstu orchestru, avšak současně se vždy hluboce zajímal o dobro všech našich hudebníků. Jeho smrti budeme hluboce litovat nejen my všichni, ale i celý hudební svět.“ (…)
Představitelé TSO uvedli, že až do úmrtí Karla Ančerla se prodalo o 1 000 více předplatných vstupenek, než tomu bylo loni ve stejnou dobu, kdy se jich nakonec prodalo 20 478. Smrt Karla Ančerla však pravděpodobně prodej naruší, neboť repertoár sezony bude při angažmá hostujících dirigentů zřejmě poněkud chaotický.
Globe Mail, středa 4. 7. 1973
II. Pražský nekrolog
ZA KARLEM ANČERLEM
(…) Ančerl se stal šéfem České filharmonie v době, kdy už Pražské jaro bylo pevnou součástí našeho hudebního života a začínalo mít i výrazný mezinárodní ohlas, období pravidelných zahraničních zájezdů orchestru je však spojeno až s jeho jménem. Je jeho zásluhou, i když nebyla vždycky ochota mu ji plně přiznat, že pod jeho vedením šla Česká filharmonie od jednoho úspěchu k druhému. I když zpočátku jistě víc vážilo jméno a pověst orchestru a jméno dirigenta, o němž se vědělo sotva víc, než že je právě jeho šéfem, se bralo jen jaksi na vědomí, prosadil se brzy i Ančerl sám. Neboť přes všechny možné námitky jedno se nedalo upřít. A to, že tento skromný, žádnou magii ani „show“ neprovozující dirigent musí přece jen hodně umět, když za jeho šéfování úroveň České filharmonie se nejen udržovala na špičkové mezinárodní výši, ale dokonce zřetelně stoupala.
Je snad nadbytečné opakovat v této chvíli, jaké zásluhy si Ančerl získal o propagaci české hudby a že je tu celé velké období, které je důležité nejen pro Českou filharmonii samotnou, ale znamená velmi mnoho také pro vybudování dobré pověsti našich gramofonových desek právě ve spojení orchestru a jeho šéfa v celé řadě nahrávek klíčového významu. Janáček, Martinů, Smetana, Dvořák, ale také Stravinskij a mnoho dalších skladatelských jmen se tu objevuje v celé sérii významných interpretačních činů, z nichž nejednomu se dostalo i nejvyššího mezinárodního ocenění. Dnes jsou to v drtivé většině případů ještě živé a aktuální dokumenty, ale i když během doby zestárnou technickým zdokonalováním zvukového záznamu a noví mladší umělci u dirigentského pultu i uvnitř orchestru, budou základní snímky nepochybně obnovovat, historická hodnota dnes už uzavřeného díla tím neutrpí.
Bylo by možná víc na místě a v tomto okamžiku třebas i zajímavější, kdyby bylo možné zachytit v této vzpomínce těch pět let, které formovaly profil dirigenta a umělce Ančerla v době, kdy působil mimo svou vlast, s hlavním stanem v Torontu. To však není možné pro naprostý nedostatek konkrétnějších údajů, o jejichž správnosti a netendenčnosti by nebylo pochyb. Nezbývá proto, než se spokojit s konstatováním, že, s výjimkou jediného návratu do Prahy v mezidobí, jakýkoli kontakt Ančerlův s Českou filharmonií a naším hudebním životem ustal. Je rovněž těžké rozhodnutí, komu to víc ublížilo. Už před těmi pěti léty se mně zdálo, že Toronto a Česká filharmonie jsou umělecky dvě zcela nesouměřitelné hodnoty. Tohoto dojmu se nemohu zbavit ani dnes. Nevím, zda Ančerl dosáhl v daleké cizině těch úspěchů a met, které si vytkl a o nichž snil. Pět let, které mu byly přány, byla také příliš krátká doba. Je proto možný jen jediný závěr: pro nás je rozhodující to období, které Ančerl věnoval práci ve vlasti, po příkladu těch, kteří si uvědomovali, jak je důležité být na jednom místě a věnovat všechny síly službě jednomu tělesu a jednomu ideálu. Osmatřiceti léty umělecké činnosti doma, z nichž plných osmnáct bylo věnováno České filharmonii, a to výlučně, bez rozptylujícího dělení zájmu o jiná, vedlejší pracoviště, se Karel Ančerl nesmazatelně zapsal do dějin našeho prvního orchestru i českého reprodukčního umění.
Vilém Pospíšil v Hudebních rozhledech, VIII/1973
