Nezaměnitelný zvuk sboru

Pražský filharmonický sbor je několik desetiletí nejvýznamnějším vokálním vyslancem naší země ve světě. Už jen výčet di­rigentů, orchestrů a sálů je hodný úcty. Osmdesáté výročí slaví velkoryse a omlazený sbor vzbuzuje naději. Rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkem začal událostí sezony a končil novým sídlem sboru.

Vraťme se k letošní pozoruhodné oslavě osmdesátin Pražského filharmonického sboru (PFS). Uvedení Svatby Igora Stra­vinského bylo prvořadou dramaturgickou událostí. Už hodně let jsem nic tak fundamentálního v českém sborovém životě nezaznamenal. Proč jste se pro to rozhodl, jaké bylo studium, jaký jste měl z toho pocit a dočkáme se uvedení původní verze s baletem? A jak vůbec vy osobně vnímáte jubileum? Hlavně si vážím toho, že jsem u takového jubilea vůbec mohl být. A že jsem dokonce mohl spoluvytvářet jeho oslavu. Určitě to byl jeden z největších okamžiků naší spolupráce. Nastudovat a provést Stravinského Svatbu je pro každý dobrý profesionální sbor meta – ta skladba totiž ukáže, jak jsou interpreti schopní nebo neschopní. Chtěl jsem na koncertě mimo jiné předvést, že PFS je teď v dobré formě, a Svatba se k takové „demonstraci síly“ skvěle hodila. Hlavním důvodem ale samozřejmě zůstává fakt, že je to skvělá hudba, výjimečná jako toto výročí. Svatba by si určitě zasloužila i provedení s baletem. Moc bych si přál, aby se v budoucnu našel tým lidí, který by dokázal takový velký projekt vyprodukovat. Doufám, že s PFS budeme při tom!

Jaké skladby podobného významu byste chtěl s PFS uvést? Svatba je tak specifická, že s ní lze jen těžko srovnávat jiné skladby. Jsem ale přesvědčený, že všechny tituly, které uvádíme v našem sborovém cyklu, jsou významné – samozřejmě každý v jiném smyslu. Míra významnosti té které skladby pro mě ale nespočívá v tom, nakolik se o ní píše v literatuře. Snažím se, aby každá skladba v našich programech měla své opodstatnění, ať už je známá nebo ne­známá, a aby se posluchač nenudil. Vlastně neznám nic méně záživného než nudný a dlouhý sborový koncert. Doufám, že naše koncerty takové nejsou.

Rád dramaturgií na acapellových koncertech „provokujete“. Určitě už přemýšlíte o sezoně 2015/2016. Co chystáte? Na co se můžeme těšit? Nejde o provokování. Jde o to, dělat programy, které budou přinášet něco nového a neotřelého, přitom zůstanou kvalitní a budou zajímavé pro posluchače i interprety. Podle mě by měly být programy s takovými aspekty běžnou normou, ne něčím neslýchaným a exotickým, co provokuje. Bohužel u nás je dramaturgická laťka hodně nízko. Za velký dramaturgický počin se často automaticky pokládá program složený z extrémně obtížných a neposlouchatelných skladeb, které interpreti sotva do­káží provést, nebo z obnovených premiér skladeb, na které se už dávno a právem zapomnělo. To je ale omyl. Koncerty se přece nedělají samy pro sebe, ale pro posluchače, jinak nemají smysl. Jestli tedy naše dramaturgické snažení přispěje ke zvýšení této české provinční laťky, stojí za to provokovat dál. Příští sezonu ještě nemáme dotaženou do detailů, ale můžu prozradit zahajovací koncert sborové řady. Proběhne v prosinci v Rudolfinu v rámci Dnů Bohuslava Martinů, a to přesně v den 125. výročí narození skladate­le. Celý program je postavený na skladbách Martinů, které ale navzájem velmi dobře kontrastují. V první polovině za­zpívají naše dámy Legendu o sv. Dorotě se speciálně upraveným komorním instrumentálním doprovodem a pánové Horu tří světel, ve druhé části pak v plném obsazení zazní Romance z pampelišek a Mikeš z hor. Z tohoto výjimečného programu mám velkou radost.

V roce 2014 zpíval PFS veřejně více než stokrát. To je velká zátěž pro zpěváky, pro sbormistra a koneckonců i pro management, který musí zařídit servis. Každé nastudování potřebuje svůj klid a čas. A zpěváci také potřebují pro každý koncert určité podmínky, aby mohli odvést špičkový výkon, který se od nich očekává. Minulý rok byl extrémně náročný a všichni jsme si uvědomili, že taková cesta není pro sbor nejzdravější. Nedostatek odpočinku je pro zpěv nebezpečným faktorem. Profesionální zpěvák s dobrou pěveckou technikou sice dokáže zakrýt i únavu, ovšem jen do určité míry. Žádný lapsus se nám naštěstí nestal a všechny výkony byly stoprocentní. Dopadnout to tak ale vůbec nemuselo a to riziko už nebudeme opakovat. Letošní rok bude co do počtu koncertů klidnější.

Z nedávné minulosti se přesuňme do blízké budoucnosti. Dalším zásadním letošním projektem v Praze bude sborový koncert na festivalu Pražské jaro, jenž se uskuteční 19. května v kostele sv. Šimona a Judy a jehož sympatickým rysem je jednak oslava jubilea důležitého českého skladatele, jednak české premiéry. Přibližte čtenářům koncepci koncertu a jednotlivé skladby. Koncert začne kompozicí Svatý od anglického skladatele Johna Tavenera. Je to hluboká duchovní meditace, ve které se střídá pravoslavný zpěv se sólovým violoncellem. Tato skladba je vlastně prologem následujícího Poselství Jana Hanuše. To je dramatická kantáta inspirovaná smrtí Jana Palacha. Doprovodný ansámbl tvoří dva klavíry, několik bicích nástrojů, elektrická kytara a magnetofonový pásek. Skladba je velmi silná mimo jiné díky kvalitním textům, které Hanuš použil. Druhá polovina koncertu začne cyklem Livonský odkaz od Estonce Velja Tormise. Tato kompozi­ce velmi efektním způsobem zpracová­vá folklor dávno zaniklého livonského národa. Cyklus zazní v české pre­miéře, stejně jako následující skladba Průtrž mračen mladého amerického skladatele Erica Whitacra. Tato zvukomalebná kompozice je důkazem, že i dnes lze ve sborové tvorbě nalézat nové vyjadřo­vací prostředky a komponovat originálně. Všechny skladby programu jsou přímo ušité na míru kostela sv. Šimona a Judy. Akustické problémy budeme řešit, a já doufám, že úspěšně, pouze v Hanušově Poselství. Nicméně určitě se to vyplatí, protože tato skladba výborně zapadá právě do prostředí odsvěceného kostela.

Tři dny poté bude sbor zpívat pod vedením Jiřího Bělohlávka Mahlerovu Třetí symfonii. To je určitě vaše repertoárové číslo. Čím je specifické? A souzní vaše představa s pojetím pana Bělohlávka? Mahlerova Třetí  opravdu patří do našeho základního repertoáru. Sborový part je v ní určen ženskému a dětskému sboru, není obtížný a je vlastně docela krátký. Sbory nejsou hlavními pilíři této symfonie – skladba je postavena především na výkonu orchestru a dirigenta. Sbory ale do ní vnášejí výborný kontrast a skvěle dokreslují její výraz a obsah – právě díky svému nekomplikovanému an­dělskému vyznění. S panem dirigentem Bělohláv­kem jsme na tomto díle ještě nespolupracovali, ale předpokládám, že si budeme rozumět stejně dobře jako při jiných společných projektech.

Na jaké provedení Mahlerovy Třetí vzpomíná sbor nejraději? Tu otázku by, myslím, lépe zodpověděly členky sboru. Já jsem zatím zažil dvě výborná nastudování – s dirigenty Ingo Metzmacherem a Manfredem Honeckem. Určitě je ale třeba vzpomenout velmi dobrou nahrávku, kterou naše dámy pořídily s orchestrem Concertgebouw a dirigentem Riccardem Chaillym; v roce 2004 vyšla u společnosti Decca.

Sbor se stal neformálním rezidenčním souborem letního operního festivalu v Bregenzu. Do čeho bude zapojen letos a jaká skladba byla na tomto festivalu pro vás nejobtížnější? Letos nás čeká velmi náročné nastudování Hoffmannových povídek. Režisér Stefan Herheim je velká osobnost současného hudebního divadla a jeho inscenace jsou vždycky velmi originální a detailně propracované. Už teď víme, že herecké a pohybové nároky na členy PFS budou obrovské – čeká nás ovšem zajímavá práce se špičkovým týmem. Vedle toho letos na festivalu nastudujeme Turandot, což bude hlavní titul na jezerní scéně, a také tam máme jeden koncert: spolu s Vídeňskými symfoniky provedeme Pucciniho skladbu Messa di Gloria. Rekordně nejobtížnější byla pro nás v Bregenzu inscenace opery Kupec benátský skladatele André Tchaikowského v roce 2013. Sborový part v této opeře je neskutečně obtížným intonačním a rytmickým cvičením. K tomu pak přibyla ještě komplikovaná režie slavného Keitha Warnera, který tuto inscenaci založil na skoro činoherním herectví všech zúčastněných. Práce byla hodně náročná, ale vyplatila se. Za inscenaci jsme totiž získali International Opera Award.

I když je to dost ošidná, možná nefér otázka, jaké skladby pro velký sbor považujete ve světovém repertoáru za technicky nejtěžší? Každá z těch skladeb, které jsou v kategorii „nejobtížnější“, přináší jiné problémy. Proslulá je v tomto ohledu třeba Beethovenova Missa solemnis – hlavně pro soprán je to doslova vražedný part, neskutečně vypjatý a rozsáhlý. Tuto skladbu dobře zazpívá jen velmi kvalitní sbor složený ze zkušených profesionálů. Nižší klasicistní ladění by té skladbě slušelo víc, než to moderní vysoké, ve kterém se zpívá a hraje dnes – lépe by se nejen zpívala, ale i poslouchala. Vyznívala by měkčeji, barevněji a doslova libozvučněji. Jenže moderní nástroje současných orchestrů změnit nelze. Nahrávky této kompozice se starými nástroji a v nižším ladění jsou krásné. Ze základ­ního „a cappella“ repertoáru patří k pěvecky velmi náročným skladbám Nešpory Sergeje Rachmaninova. Jsou to obrovské plochy zpívané v pomalých tempech a nepříjemných polohách, většinou bez možnosti jakéhokoliv odpočinku. Jenom udržet správné ladění tady nemusí být samozřejmostí, zvlášť pokud se Nešpory provádějí souborně jako cyklus. Podobným oříškem je třeba také Schnittkeho Koncert pro sbor.

PFS už vedete několik let, takže můžete ledacos zobecnit, vidět v kontextu. Jak zpíval sbor při vašem příchodu a jak v roce 2015. Co se vám podařilo posunout? Práci svých předchůdců hodnotit nemůžu ani nechci. Každý z nich odvedl v PFS velký kus práce, jistě na maximu toho, co mu umožňovaly jeho schopnosti a povaha. Nemůžu sám hodnotit ani svou práci. Mohu jen prozradit, o co se obecně snažím: o barevný a kompaktní zvuk, o čistou intonaci, rytmickou přesnost a výrazovou sílu. Jsem přesvědčený, že naše každodenní a systematická práce je na výkonech sboru znát.

Postupně dochází ke generační obměně. Má to nějaký vliv na zvuk? Na zvuk tělesa typu PFS má nejblahodárnější vliv dobře vybalancovaná symbióza mladých hlasů s hlasy zralými. Mladí zpěváci přinášejí novou energii a ve zvuku „špičku“, ti starší pak zase barevnou hloubku a interpretační zkušenost. Jedno bez druhého by nefungovalo dobře. Nicméně věkový průměr zpěváků PFS je teď o dost nižší, než býval.

Má vliv, třeba motivační, na sbor brněnská konkurence? Nebo je to jedno a vy jdete svou vlastní cestou a nezajímají vás domácí a zahraniční sbory. Vážím si umění Českého filharmonického sboru Brno a přeji mu úspěch. Je rozhodně dobře, že jsou v Česku dva velké profesionální sbory, které si mohou konkurovat. Myslím, že to je prospěšné pro kvalitu obou těles. Nicméně já se s PFS snažím jít svou vlastní cestou. Ovšem práci podobných sborů, chcete-li konkurenčních, sleduji, a zaujme-li mě, nechávám se jí inspirovat. Za absolutní špičku mezi velkými vokálními tělesy pokládám německé rozhlasové sbory, zvlášť berlínský a mnichovský. Tyto dva ansámbly jsou pro mě největším vzorem.

Co myslíte, měl by stát nějak podporovat umělecké cesty do ciziny, kde sbor nejen pracuje, ale je i vyslancem naší kultury? Určitě ano. Nejsme už tak levné „zboží“ jako tomu bylo v devadesátých letech a zahraniční pořadatelé už dnes také nemají tolik prostředků jako dřív. Doba se změnila a špičkové projekty se často neobejdou bez státní podpory. Na smysluplnou zahraniční reprezentaci by se peníze nacházet měly. PFS účinkuje na velmi významných a také „viditelných“ pódiích a finanční podpora některého z takových důležitých projektů by určitě byla dobrou investicí. Loni nám a České filharmonii přispělo ministerstvo kultury na cestu do Ameriky. Jsme za to vděční a vzhledem k ohlasům, jaké naše zámořské koncerty měly, to určitě nebyly vyhozené peníze.

Zkuste jednou větou charakterizovat zpěv nebo specifikum PFS. Barevný, měkký a hutný zvuk, který je ve své kráse tak specifický, že jej nelze zaměnit.

Mluví se o novém sídle sboru, které snad bude na delší dobu konečné. Jaká bude nová adresa PFS? Nová adresa bude docela prestižní, v centru Prahy, v blízkosti metra. Najdete tam dvě prostorné zkušebny a pohodlné zázemí pro zpěváky i celou admi­nistrativu. Zní to jako snění, ale s největší pravděpodobností je to realita dohledné budoucnosti. Neznám jinou kulturní instituci, která by si něco podobného zasloužila víc, a těším se na den, kdy spolu s ministerstvem kultury ohlásíme stěhování.