S prvním prázdninovým ránem začíná většině studentů dvouměsíční období nicnedělání, dovolených, výletů, na ty pracovitější čekají možná brigády a přivýdělky. Málokomu se ale chce studovat a zvláštní skupinku tvoří mladí muzikanti a studenti konzervatoří, kteří přes léto náruživě nasávají inspiraci, atmosféru a zkušenosti na letních kurzech. I já jsem se letos nechala zlákat a v polovině srpna jsem sbalila kufr, noty a vincentku a vydala se do Holešova na Letní školu barokní hudby. Program sliboval pestrých deset dní, výuku nástrojů (mezi nimi i theorbu a barokní trubku), barokní tanec, orchestrální třídy, ansámblové třídy, zkoušky na závěrečný společný koncert (na kterém bylo následně v české premiéře provedeno pod vedením dirigenta Romana Válka oratorium Georga Philippa Telemanna Daniel v jámě lvové) a samozřejmě také třídy sólového zpěvu, na které jsem se zapsala i já. Ještě pár minut po příjezdu jsem si naivně myslela, že během kurzů nahlédnu pod ruce (v případě tance na nohy) všem šikovným muzikantům, zjistím spoustu nových věcí ze všech oborů a potom napíšu objevnou reportáž pro čtenáře HARMONIE. Bohužel i bohudík jsem ale nestačila dělat nic jiného než zpívat, bavit se o zpěvu, korepetovat, navštěvovat večerní koncerty a seznamovat se s Telemannovým Danielem. A ještě něco. U odpolední kávy a větrníku z tamější cukrárny si popovídat se svou báječnou lektorkou zpěvu Markétou Cukrovou.
Jaké máš zkušenosti s vyučováním zpěvu? Učím soukromě asi dva roky. Ale prvotní impuls nevyšel ode mě, protože jsem si myslela, že aby člověk mohl něco učit, musí to výrazným způsobem sám umět.
Myslíš, že to výrazným způsobem neumíš? Rozhodně jsem si nikdy neklepala na rameno a neříkala si „maestro“. A taky během profesního života desetkrát denně narazíš na věc, kterou technicky okamžitě nevyřešíš, takže nikdy se nedá říct, že nějakou činnost člověk dokonale ovládá, ale začali se mě ptát mladí zpěváci, zda bych je nechtěla vést. Postupně ke mně začaly chodit i moje kolegyně a já zjistila, že mě hrozně baví učit někoho jiného než sebe (smích).
Jaké to je učit své kolegyně? Mně to nevadí, ale obdivuji je, že dokážou jít s problémem za mnou, ačkoli by jej vlastně měly dokázat vyřešit samy. Nemají předsudky a berou to věcně.
Je nějaký rozdíl mezi Markétou-zpěvačkou a Markétou-učitelkou? Velký! Řekla bych, že to až hraničí se schizofrenií. Když řeším nějaký technický zádrhel, nejdřív se vzteknu, strašně se rozčílím a pak teprve jsem schopná jej v klidu řešit. Ale když má problém žák, jsem božsky trpělivá, znovu a znovu vysvětluji, ukazuji. Možná jsem ráda, že ho má někdo jiný, a ne já (smích). A taky jsem vděčná, že určité nešvary slyším opakovaně, a potom je pro mě snazší se jim vyhnout.
Na kurzech v Holešově jsi letos poprvé? N ejen v Holešově. Už mě několik lidí lákalo, abych jela na kurzy staré hudby učit zpěv, ale trefili se právě do toho období, kdy se mi ještě učit nechtělo, říkala jsem si, že je tu spoustu straších a zkušenějších. Ale tady v Holešově je parta známých a kamarádů, kteří se často potkávají na stejných projektech a především to mě zlákalo. Taky jsem si naivně myslela, že půjde napůl o prázdniny a napůl o pěvecké kurzy. Což se tedy nepotvrdilo.
Takže prázdniny ne? Jsou to opravdu pěvecké kurzy. Práce nad hlavu! A vždycky od deseti večer do jedné v noci jsou to prázdniny.
Na hodině jsme se bavily o tom, že zpěv a hlas sám o sobě je neuvěřitelně spjatý s psychikou. Dá se nějak naučit zacházet s hlasem během psychicky náročného životního období? To je těžká otázka. Hlasový projev se odvíjí od tělesné matérie. Když je tělo ve stresu, svaly nefungují správně. To zažil každý z nás a každý se s tím vyrovnává, jak umí. Samozřejmě platí, že čím je lepší technika zpěvu, tím méně tyto faktory hlas ovlivňují, ale ani technika není samospasitelná. Navíc prostředí, ve kterém se zpěváci pohybují, je samo o sobě velice stresové, takže si někteří po pár letech pobytu v divadle vytvoří hroší kůži a to je asi nejlepší recept.
Máš hroší kůži? Ne.
A co děláš v situacích, kdy bys ji potřebovala? Rozčílím se a odcházím. Vyklízím pole. Ale kdybychom se vrátili ke hlasové technice, v zátěžových situacích je dobré věnovat více času určitým cvičením, které hlas chrání. Jedná se především o režim, kterému se říká „zdravotní tón“. Ten je založený na cvičení opakovaných otevřených intervalů kvarty, kvinty a oktávy v hlavovém tónu. Když se člověk ukázní, zklidní dýchání a je schopen praktikovat takové cvičení třeba deset minut, dochází k pozoruhodným výsledkům.
Takže zdravotní tón je totéž co hlavový tón? Je to tón v co nejnižší dynamice nasazený v masce. Ne každý je schopen se ztlumit na takovou dynamiku, aby nechal hlas znít volně bez přísunu dechu, ale je dobré to umět. Právě pro případy, kdy je člověk po nemoci, po větší zátěži, nebo například když musí trávit delší dobu v klimatizovaných prostorách.
Nebo na slunci? To taky údajně nemá dobrý vliv na hlasivky. Přesně tak. Když se nad tím člověk zamyslí, je celkem děsivé, kolik věcí musí člověk dodržet, aby podal dobrý pěvecký výkon. Pečovat o sliznice, být psychicky v pohodě…
V dobré fyzické kondici… Mít v pořádku osobní život…
Dobré vztahy s kolegy… Být vyspalý, mít sebevědomí a pocit uplatnění…
Pochvalu od dirigenta… A je to! Je to vlastně takový přirozený způsob bytí. (smích)
Překvapilo mě, že tady na kurzech se všeobecně řeší spíš technika než barokní interpretace. Interpretace vždycky přijde až po technickém zvládnutí, takže je to vlastně logické. Pokud zpěvák nezvládne technicky árii, pak nemůže řešit barokní ozdoby. Navíc si myslím, že muzikální člověk žádné speciální školení barokní interpretace nepotřebuje, protože ji vykouká z partitury. Nebo si poslechne dobrou nahrávku a z ní pochopí jazyk, kterým mluví barokní hudba. Sice třeba neví, co znamená mordent, ale tu mluvu rozpozná. V zásadě musí chytit volnou, elastickou práci s časem, frázování, občas nějaký trylek. A když zpěvák není muzikální, nepomůže mu ani 155 kurzů barokní interpretace. Protože barokní interpretace není nic než muzikálnost.
Takže to, že se dneska spousta lidí ponořuje do teoretických spisů, traktátů a snaží se princip barokní interpretace rozpitvat do nejmenších detailů, znamená, že nejsme muzikální, nebo že jen potřebujeme všechno roztřídit a analyzovat? To ne. Samozřejmě studium starých pramenů je zajímavé, člověk se hrouží do historie, pročítá traktáty a často zjišťuje, že v období, které zkoumá, řešili hudebníci úplně stejné problémy jako my dneska. Takže ten způsob absolutně nelze odsuzovat, ale nejsem si jistá, zda přispívá k momentu, který vyvolá na koncertech v lidech úžas. Na pódiu musí být okamžitá muzikálnost a komunikace s ostatními hudebníky. I když zpěvák zazpívá sebelíp své sólo, nesmí být oddělen od ostatních na pódiu. Musí vědět přesně, koho má za sebou, co kdo hraje a reagovat na všechny podněty, stejně jako je barokní kapela zvyklá reagovat na něj. Když zpěvák zaimprovizuje a ozdobí, obligátní sólový nástroj zareaguje a ozdobí taky. To je běžný barokní provoz. Úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí z hudebního školství, kde pěstujeme sólisty produkující izolované výkony. Když víš o orchestru a muzicíruješ s ním, teprve potom může vzniknout parádní barokní pecka. Stačí poslouchat, vědět o všem, nechat se vést a reagovat. A jakmile má tohle v sobě student automaticky, nemusí studovat žádnou barokní interpretaci ani interpretaci 19. nebo 20. století. Navíc platí, že u dobré hudby jsou všechny zásadní věci zapsány v notách. Například Johann Sebastian Bach. K němu už nemůže dodat nikdo nic, protože všechno, co potřeboval, dostal do not. Zásadní tok hudby je tam naprosto jasně stanovený.
Který skladatel je podle tebe pro zpěváka naopak nejsvobodnější? Existují skladatelé takzvaně vokální, mezi které patří třeba Händel, který psal árie zpěvákům přímo do krku, jsou založené na velice jednoduchých harmonických postupech. Není nic jednoduššího, než si frázovat, hrát si s tou hudbou a zdobit. Ale já se cítím velice svobodně i v Bachovi. Cítím v jeho hudbě velkou osobnost a obohacuje mě to. Dává mi limity, ale zároveň dost prostoru, abych pochopila, co myslel. Stačí, aby byl člověk vůči tomu pokorný, a to ho zároveň osvobodí.
… A pár minut jsem strávila ve spojení já – můj diktafon – všemi obletovaný a obdivovaný Adam Plachetka, který vyzbrojoval mladé zpěváky radami na svých masterclassech.
Adame, vy jste na první ročníky LŠBH jezdil jako student, že? Ano, byl jsem tu první čtyři ročníky a vždycky to byly skvělé akce. Pamatuji si, že jsem tu zpíval Mesiáše, další rok Mši h moll a taky Monteverdiho Nešpory a Judu Makabejského.
U koho jste studoval? První ročníky u Romana Janála a později jsem se účastnil už pouze společných projektů, protože bylo stále méně času.
A letos jste tu coby vyučující na opačné straně barikády poprvé? Už vloni jsem zde působil jako lektor. Letošní master class byla taková trochu z nouze ctnost, protože jsem věděl, že časově nezvládnu být tu celou dobu. Zprvu jsem se bál, že se do něčeho takového vrhám příliš brzy a že nebudu mít studentům co dát, ale byl jsem velice příjemně překvapený. Viděl jsem výsledky, frekventantům se zpívalo lépe, odcházeli nabití a cítil jsem, že to má cenu. Díky tomu jsem si řekl, že si vyčlením alespoň trochu času i letos.
Je pro vás zajímavější mít svoji skupinu studentů a soustavně s nimi pracovat, nebo se setkat s větším množstvím zpěváků na masterclassech? Pochopitelně je smysluplnější pracovat soustavně s méně studenty, ale na druhou stranu mnohdy pomůže malá rada vyřešit velké problémy. Oboje má něco do sebe. I týden je pro soustavnou práci příliš krátká doba. Pochopení techniky je běh na dlouhou trať. Smysl kurzů je spíše v otevření nových obzorů, které pak účastník může včlenit do dalšího studia.
Je nějaký společný nešvar mezi mladými zpěváky, který pozorujete? Většina zpěváků dnes špatně dýchá a neklade důraz na legato. Nevážou dostatečně a tím pádem se víc unavují, hlas dostává víc zabrat a fráze nikdy nevyzní přirozeně.
Čím to je? Málokterý pedagog to sám umí a ještě méně jich to důsledně vyžaduje. Častý problém také je, že se lidi „vytahují“ za tónem nebo používají příliš nasální rezonanci.
Co s tím děláte? Zní to banálně, ale především se snažím je přinutit dělat vše přirozeně. Myslet na to, aby tón byl tvořený na dechu a v masce odbourávat cokoli nepřirozeného, nepomáhat si zvedáním brady, různou deformací obličeje. To, co nedělá tělo automaticky, je většinou špatně.
Vy sám jste někdy navštěvoval něčí masterclassy? Ne, já jsem měl štěstí na pana profesora Luďka Löbla a vlastně jsem technicky pracoval jenom s ním. Věřím, že technika, která funguje, by se neměla měnit. Nejtěžší na výuce zpěvu je totiž najít pedagoga, který vysvětluje věci tak, jak je právě vy pochopíte. Pracujeme totiž jen s pocity a představami. Nyní se učím hlavně „příslechem“ u kolegů, kterých si vážím a po interpretační stránce pracuji s korepetitory.
U masterclassů někdy hrozí nebezpečí, že se studenti nechají strhnout osobností zpěváka k určitému napodobování, nechají se tak trochu převálcovat. Setkal jste se s tím? Myslíte, jestli je válcuji? (smích). Zpěv se, jak jsem zmínil výše, vlastně do jisté míry učí nápodobou, ale jde samozřejmě o míru. Každopádně empatie a poslech jsou při studiu zpěvu důležité činitele.
Baví vás to tu? Je to náročné, protože většinou mám kolem osmi studentů denně, ale stojí to za to. K tomu večerní soutěže a koncerty. Člověk se nezastaví a do toho přijde někdo s žádostí o rozhovor…
Otrava, že? Přesně (smích). Ne, teď vážně. Intenzivní, ale o to zajímavější a přínosné i pro mě samotného. Učím se co nejpřesněji formulovat své pocity, abych je mohl předat, čímž lépe poznávám i sám sebe.
