Mladý, ambiciózní, plný plánů a energie, tak by se dal ve zkratce charakterizovat šestatřicetiletý ruský dirigent Vasilij Petrenko. Na letošním 67. ročníku Pražského jara se ujal prestižního zahajovacího koncertu. Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast dirigoval jako celek poprvé, ačkoli jednotlivé básně, až na dvě, už řídil. Poprvé také vystupoval s Českou filharmonií. Pořadatelé festivalu v Petrenkovi představili českému publiku dirigenta, jemuž se slibně rozvíjí mezinárodní kariéra. V letech 2004 až 2007 působil jako šéfdirigent Petrohradského státního akademického orchestru, stále se vrací za pult Petrohradské a Moskevské filharmonie. Od září 2006 vede jako hlavní dirigent a od roku 2009 již jako šéfdirigent Královskou liverpoolskou filharmonii. Je také hlavním dirigentem britského mládežnického národního orchestru a od sezony 2013/2014 nastoupí jako šéfdirigent Filharmonie Oslo. Vystupoval již s mnoha známými světovými orchestry, úspěšné byly kupříkladu jeho debuty u amerických symfonických těles v Los Angeles, Bostonu, Dallasu, Baltimore a St. Louis. Neméně zajímavá je i jeho operní kariéra. Rozhovor o Mé vlasti, slovanské mentalitě, podpoře kultury v zahraničí, vztazích v orchestrech i o jeho uměleckých aktivitách se v Obecním domě odehrál po jedné ze zkoušek na zahajovací koncert.
Naposledy jste v Praze vystupoval loni se svou Královskou filharmonií z Liverpoolu, konkrétně na festivalu Dvořákova Praha. Na Pražské jaro jste přijel debutovat s Českou filharmonií ve Smetanově Mé vlasti, jak jste s orchestrem spokojen? Myslím, že to je skvělý orchestr… Pro mě je těžké s touto skladbou debutovat. Česká filharmonie má totiž v uvádění Mé vlasti staletou tradici a hraje ji snad až příliš často, proto orchestr nechce určité věci opakovat či učit se jinak. Zkouším ale hráče povzbudit, aby se dívali na určitá místa jiným způsobem, jako by to hráli poprvé. Je to obtížné a vlastně jim rozumím. U ruských orchestrů je to ale podobné, když hrají například Čajkovského Labutí jezero nebo jeho Pátou symfonii. To samé u britských orchestrů, když hrají Nimroda nebo Pomp and Circumstances. Každý orchestr nehledě na zemi má určité notoricky známé skladby, které ani nepotřebuje zkoušet. V orchestru je navíc mnoho názorů, jak tuto skladbu hrát správně. Obtížné na této práci je přesvědčit hráče o jiném způsobu hry. Není to proto, že já to chci, ale důvody jsou v koncepci.
Kterou část cyklu považujete za nejtěžší? Musím přiznat, že snad nejjednodušší je Šárka, protože se na jejím pozadí odráží jasný, známý příběh o ženské komunitě a příchodu vojsk, ona je uspí, no znáte ten příběh…. a to je akční. Zbytek všech momentů v cyklu nemá jasný děj. Vyšehrad je krásná hudba, ale je to o pevnosti, o tom, co se stalo před mnoha lety, není to o přítomnosti. Tato hudba může být velmi rozmanitá, a proto je velmi obtížné ji vykládat. Vltava byla překvapivě docela obtížná, protože to je podle mne jedno z nejvíce uváděných děl v historii české hudby. Poměrně těžké bylo se soustředit na detaily. Samozřejmě poslední spojení dvou vět Tábor a Blaník je také dost náročné, jsou napsány trochu víc komplikovaně než ostatní věty.
Když jste více působil v Rusku, slyšel jste tam Mou vlast v kompletním provedení? Ne, nikdy. Během svého života jsem ji v Petrohradu neslyšel v kompletním znění, tedy alespoň si nemohu vzpomenout… Často se uvádí Vltava, Šárka, někdy Vyšehrad a já si vzpomínám taktéž na Blaník. Nikdy jsem neslyšel Z luhů a hájů a Tábor. Pravděpodobně se ale uváděly mnohem dříve.
Jaké další české skladby máte ve svém repertoáru? Samozřejmě děláme hodně Dvořáka, koncerty, symfonie, téměř všechno, a také trochu z díla Martinů. Nastudoval jsem i smyčcovou serenádu od Josefa Suka a některé písně od Smetany, samozřejmě Rusalku. Víte, abych byl upřímný, ve světě se pohybuje mnoho dobrých českých dirigentů. V Liverpoolu máme dlouholeté vztahy s Liborem Peškem (orchestr vedl v letech 1987–1997) . Stále diriguje jeden až dva koncerty do roka a samozřejmě upřednostňuje českou hudbu. Jsem si vědom, že orchestr potřebuje vystupovat i s jinou hudbou, aby udržel rovnováhu. Orchestr je naopak rád, když přednáší českou hudbu s českým dirigentem, což je logické. Já osobně se například bráním dělat stále ruský repertoár, proto dělám mnoho z Mahlera, Brahmse, Elgara a dalších.
V Liverpoolu vám byla smlouva prodloužena do roku 2015, chcete s tímto orchestrem pokračovat i dále? Uvidíme. Pro mne rok 2015 v Liverpoolu je významný, orchestr oslaví 175 let od založení. V současné době spolu pracujeme rádi a snad tato romance bude pokračovat i dále. Musím říct, že úroveň orchestru se velmi zlepšila. Když jsem začínal, vystupoval jsem jako hostující dirigent s nejlepšími orchestry na světě a stále zkoušel najít, co je konkrétně na tom kterém orchestru dobré, tak jako na Bostonském nebo Concertgebouw orchestru. Chtěl jsem vědět, co mohu Liverpoolu přinést, jak orchestru prospět. A nyní, když jsem hostujícím dirigentem u jiných orchestrů, jsem z nich zklamaný, protože liverpoolský orchestr je lepší než ostatní. Mohl bych říct na 99 procent. Samozřejmě mě těší, že když přijdu, mohu se věnovat hudbě, nepotřebujeme tolik zkoušet… je to všechno automatické. Nepotřebuji s nimi diskutovat o spoustě věcí, jako je koncepce, historie skladeb, styl hraní. Přesto musím říct, že moje rozhodnutí, zda setrvám, také závisí na postoji vlády. Pokud bude chtít vynaložit více peněz, aby se orchestr dále zlepšoval, zůstanu. Pokud ale vláda řekne, že bude muset snížit příspěvek, utne se mnoho aktivit a pro mne to bude znamenat stagnaci. Jsem otevřená osobnost a orchestr se potřebuje rozvíjet. Má velké renomé a musí být ještě lepší, protože je ambasadorem města. Místní a státní vláda by se k tomu měla postavit čelem a investovat do orchestru peníze. Já osobně peníze nepotřebuji, ale více financí zlepší možnosti orchestru. Tak jako tady v Praze. Česká vláda podporuje Českou filharmonii, aby se stala dobrou nejen zde, ale i na jiných místech. Jak vím, tak mnoho slibů nakonec skutečně splnila.
Jaká je naopak situace v Rusku? Vracím se tam asi třikrát do roka, do Petrohradu a Moskvy. Pracuji zejména s Petrohradskou filharmonií, čímž přispívám městu. Oni mě vychovali. Myslím, že ruská a předtím sovětská vláda věnovala mnoho peněz na mé vzdělání, proto jim to potřebuji oplatit. A také publiku, které tam stále mám, které nezapomnělo na mé umění a je nadšené, když přijedu. Proto tam budu dělat s filharmoniky koncerty, které už jsou vyprodané. Nyní v červnu budu připravovat koncert s Čajkovského Druhou a Čtvrtou symfonií a s Barberovým violoncellovým koncertem, uvedu světovou premiéru od soudobého britského skladatele, jak vím, představení je už vyprodané, což je pro konzervativní Petrohradskou filharmonii velkým úspěchem.
Jezdím tam rád i kvůli opeře, ale bohužel nemám na ni dost času. Jezdím do Michajlovského divadla, druhé operní petrohradské scény. Jde o velmi progresivní divadlo, mají velké ambice dohonit Mariinské a dostat se na stejnou úroveň. Mariinské hospodaří v současnosti s velkým rozpočtem. Chtějí ale být lepší a to je možná pro mne ta nejdůležitější zpráva. V Moskvě mám hodně vystoupení s Ruským národním orchestrem, pořádám koncerty nejen v Moskvě, ale po celém světě.
Která z těchto zemí – Rusko, nebo Velká Británie – podporuje podle vašeho názoru kulturu víc? Abych byl upřímný, nevím, co odpovědět. Musím říct, že Rusko je horší, než bývalo za Sovětského svazu. Ačkoli komunisté dělali s naší zemí strašné věci, přesto enormně podporovali umění a kulturu. Když byl člověk v Sovětském svazu hudebníkem v orchestru, měl velmi slušný plat, ze kterého mohl žít. Plat byl téměř rovnocenný profesorům na vysokých školách. Samozřejmě neexistoval byznys či banky… A nyní? Nyní má univerzitní profesor v porovnání s ostatními velmi nízký plat, například stavaři vydělávají čtyřikrát pětkrát více. Pomalu se to ale mění. Některé orchestry, třeba jako petrohradští filharmonikové, mají obstojné platy. Ve Velké Británii si mnoho hudebníků, jestli ne všichni, vydělává ještě jinde. Dávají soukromé lekce, věnují se komorní hudbě, někteří podnikají i ve zcela jiném byznysu. Jestliže vláda bude do nás investovat, podpoří tak budoucí generace, bude lepší vzdělání, lepší morální zásady s daleko menší arogancí, agresí a útoky ve společnosti. Vznikla by tak společnost, v níž by lidé měli k sobě blíž a dodržovali by větší morální hodnoty, to by bylo mnohem přínosnější…
Problém s podporou kultury od státu je v současnosti ale na celém světě asi podobný… Kdybyste byla politikem a měla na výběr, jak vynakládat peníze na medicínu, vzdělání, sport nebo kulturu, bude kultura vždy na posledním místě. Medicína a sport jsou krátkodobými investicemi, protože ukážou hned výsledky. A zde nevidíte výsledky dlouhá léta… a to je problém po celém světě. Nyní jsem opravdu zvědav, co se stane ve Velké Británii, až nastanou změny, až se změní politické cíle. Nyní v zásadě britská vláda myslí, že umění má být podporováno privátním sektorem, problém ale je, že mínění občanů je v prvé řadě ovlivňováno vládou, a lidé se tak necítí povinni podporovat kulturu. Zadruhé chtějí převzít americký model, v němž jsou ale za odvody na kulturu větší daňové úlevy. Pokud v Americe utratíte 45 centů za kulturu, můžete si být jista, že dostanete zpátky 55 na daňových úlevách. To je jeden z důvodů, proč mají tak mnoho filantropů. Ve Velké Británii za to nejsou žádné daňové úlevy, takže když podporujete kulturu, ještě k tomu platíte daně navíc. To nedává lidem smysl. Proto nevím, co se stane v několika příštích letech. Navíc bylo schváleno, že nebude existovat povinný důchod, a proto se lidé v 55 letech sami rozhodují, jestli půjdou do důchodu nebo ne. Státní důchody jsou třikrát nižší než platy, a proto se nikomu samozřejmě do důchodu nechce. Kvalita práce se tím pádem snižuje, neexistuje dost volných míst pro novou generaci, a tak i orchestry stárnou. Samozřejmě rozumím, že pro vládu je lepší, když lidé pracují, než kdyby byli v penzi. Stát tak udržuje lidi v práci, aby platili daně. Je to ale slepá ulička a krátkodobá strategie.
V liverpoolské filharmonii se zvýšil prodej vstupenek, jak vlastně najít klíč k většímu zisku? Získat více publika. Těch důvodů je několik. Nejprve potřebujete této ambici věřit, musíte pro to získat management i orchestr. Pak značná část závisí na programu, pokud je chytře sestaven, hrajete různou hudbu, nabízíte publiku „zdravou hudbu“, ne jenom populární kusy, ale určitý repertoárový mix. Lidé přijdou na koncert, ačkoli skladbu neznají, chtějí slyšet skvělou hudbu. Obtížné to je se zvaním konkrétních umělců a dirigentů. Ve Velké Británii a celé západní Evropě se platí daleko méně, honoráře pro dirigenty a sólisty jsou velmi nízké, musím říct. Například v Liverpoolu si vydělám pětkrát méně než v Oslu. Ve Velké Británii mnoho sólistů říká, že hraje jen pro potěšení, samozřejmě dostávají peníze, ale nejsou rozhodujícím faktorem. Musíte být tedy hodně chytří, jak do programu dostat dobré sólisty, ta samá osoba totiž dostává nabídku desetkrát vyšší ve Španělsku nebo ve Francii… Každý potřebuje z něčeho žít a vydělávat peníze pro své rodiny. Je to složitý proces, ale víte sama z Prahy, že platy hudebníků jsou problémem i tady. Samozřejmě nedílnou součástí je dobrá práce s mladou generací. Tomu se v Liverpoolu věnuji už šest let. Maximálně podporujeme program pro mladé studenty…
Buďte konkrétní. Intenzivně se věnuji programům pro studenty, učím na univerzitě, zkouším je pobízet, aby častěji koncerty navštěvovali. Studentům nabízíme navíc nižší ceny. Lístky stojí méně než pět liber včetně programu, což je například srovnatelné se vstupenkou na fotbal, která je občas i levnější. Reklamu máme i na univerzitách, studenty zveme na zkoušky, je to rozsáhlý program. Projekt se inspiroval venezuelským systémem a zkušenostmi, kde každé dítě navštěvující základní školu může být v častém kontaktu s orchestrem. Celý den pak s ním hrají a moc je to baví. Výsledky přicházejí rychle, už čtyřleté děti hrají na nějaký nástroj a přináší jim to neskutečné potěšení. Podle oficiálních statistik poklesla v daných oblastech kriminalita a konzumace drog. Rodiče jednoduše místo toho, aby utráceli peníze v hospodách, šetří dětem na nové nástroje. Projekt dosahuje velkých úspěchů. Doufejme, že vydrží co nejdéle, je to investice do budoucna.
Máte spoustu aktivit, jak je všechny zvládáte? Je to náročné. V Liverpoolu pracuji stále, od devíti rána do deseti večer, celý den. Je to obtížné, ale vím, proč to dělám, a vidím výsledky. Člověk navíc cítí morální uspokojení, když se věci daří.
Za jakého dirigenta se považujete? Musím říct, že je těžké dirigenty vůbec nějak zařadit. Je to asi jiné u současné generace, která staví na jiných principech. Přistupuji k orchestru s velkou úctou, ke každému členu orchestru, protože umí hrát na svůj nástroj lépe, než já. Nikdy jsem se nesnažil být pro ně carem nebo Bohem. Snažím se hudebníkům pomáhat, aby ze sebe dali to nejlepší, hráli co nejlépe. Nicméně jsou chvíle, kdy musíme být velmi přesní, musíme hledat způsob, jak hrát. Zde u českých filharmoniků pociťuji trochu slovanskou mentalitu. Lidé jaksi cítí, že znají pravdu, každý z nich má pravdu, a dokonce jejich soused, který vedle nich sedí, nemá pravdu. Já mám pravdu, on ne. A jeden druhému se snaží dokázat, že má naprostou pravdu. Když však hrajete v orchestru, absolutní pravda v hudbě neexistuje. Jak můžete říct, že v tomto napsaném díle je toto naprostá pravda? Součástí klasické hudby je to, že se jedna skladba může hrát velmi odlišně. A zadruhé, mělo by jít o jednotnou pravdu, pravdu tohoto večera, tohoto konkrétního seskupení lidí a hudebníků, kteří hrají společně s tímto dirigentem. S tím se často setkávám u slovanské mentality, nevím proč. (směje se ) Na Západě – ve Spojených státech, ve Spojeném království nebo Německu – mají opačné cítění: my musíme pracovat, jsme to „my“, ne „já“. Slovanská kultura je více o „já“.
Je to skutečně ve slovanských orchestrech? Ve většině z nich. Mám mnoho zkušeností v Rusku a neustále s tím bojuji. Je zvláštní, že když požádáte jednoho člena, aby věc zahrál: „Máte pravdu, prosím, zahrajte to,“ ta osoba to většinou odmítne. A na Západě, když někoho požádáte, aby zahrál, oni to zahrají. Nicméně, když hrají dohromady, více spolupracují s kolegy. A rádi hrají dohromady, společně se rádi zdokonalují. Ve slovanské kultuře se více nesnášejí v rámci orchestru. Je tam více zbytečného napětí, naprosto zbytečného, protože je nespojuje nic jiného, co jiného by je spojovalo, pouze hudba. A pak jste třeba v Asii, kde je to velmi zvláštní. V Asii, na Dálném východě, v Japonsku nebo v Číně či Koreji jsou velmi jednotní. Problémem tam je získat onu individuální pravdu z jednotlivců, protože všichni společně fungují jako stroj, a když se z nich něco pokoušíte získat, prostě vám nerozumí. Nerozumí, že někdy musí být individualisté. Takže toto je velmi slovanská kultura a možná je to zapříčiněno mnohaletou výchovou, možná individuální pýchou každého hudebníka. Možná taky zjišťuji, že v mnohých orchestrech postkomunistických zemí se k tomu staví tak, že když se zkouší, tak se nehraje. Budeme opravdu hrát, až bude koncert. Ale to nikam nevede. Pokud nepracujete na sto procent na zkoušce, budete hrát méně a méně naplno i při koncertech. S každým koncertem se kvalita bude snižovat. A i když ze sebe vydáte to nejlepší, když to nebudete mít nazkoušené, budete velmi překvapeni a objeví se mnoho nejistot. V postkomunistických zemích si navíc myslí, že západní hudebníci to mají mnohem snazší, že život je tam jednodušší. Všichni se soustředí na problémy a přinášejí je s sebou. V západních zemích je tomu úplně naopak. Ať už se včera stalo cokoli, nebo v jejich životech, snaží se být co nejpozitivnější, prostě proto, že vědí, že svými negativními postoji, charakterem, ruší svého kolegu. Je to značný rozdíl mentalit. Nicméně díky škole, určitému odhodlání, které občas vypukne při koncertu, můžete ze slovanských a postkomunistických orchestrů náhle získat tu vášeň a zvuk, které téměř nikdy nedocílíte u západních orchestrů. Tak to jsou negativa i pozitiva jako téměř u všeho.
Příští rok budete hlavním dirigentem v Oslu, proč vás tento post zajímá? Mnoha věcmi. Orchestr nabyl slávy s Marissem Jansons
Máte mnoho operních aktivit, jak vnímáte rozdíl mezi symfonickou hudbou a operou? Krátce řečeno, když řídíte symfonický orchestr, je to jako když řídíte obyčejné auto. Když dirigujete operu, jako byste řídili velký náklaďák. V malém autě samozřejmě můžete více manévrovat, je flexibilní, ale když řídíte náklaďák, musíte přemýšlet o nákladu a náklaďáku za vámi. Zároveň ale s ním můžete přivézt více zboží a více zážitků pro lidi. A to je rozdíl! S operními orchestry máte zkušební období, u koncertů zkoušíte dvakrát a už hrajete. U opery zkoušíte déle, ale pak hrajete více představení, která se během několika týdnů velice promění. Operu mám rád, ale bohužel na ni nemám dost času. Do budoucna plánujeme několik projektů. Nejbližší bude Carmen v Curychu 2014 a pak 2015 v Met, v roce 2016 se vrátím do Glyndebourne a doufám, že budou další. Problémem je, že každá potřebuje 5–6 týdnů a s vedením dvou orchestrů a mým National Youth Orchestra ve Spojeném království je těžké najít čas. A problémem je také to, že v létě se představení nekonají.
Co plánujete do konce sezony a zmínil byste nějaké důležité projekty v příští sezoně? Budu řídit Oněgina a Bohému v Petrohradě, v Liverpoolu budu nahrávat Čajkovského koncerty a letní série koncertů, pak zpět Carmen v Petrohradě a na začátku srpna budu dirigovat NYO na Proms. Pak mě čeká asi desetidenní přestávka a další Proms s liverpoolskou filharmonií, odtud přímo do Kodaně a pak začíná další sezona. Tak těch deset dní v srpnu bude myslím hodně vzácných. V příští sezoně mám několik zajímavých debutů. Chystám se do Ameriky, do San Francisca, Los Angeles, Washingtonu, Montrealu a Chicaga na čtyři týdny. Čeká mě několik evropských debutů – Stockholmská filharmonie, velký projekt v Santa Cecilia, Ruský festival v Moskvě, Rachmaninův festival… Bude toho hodně.
Jak odpočíváte? Je to jako otázka pro „nového ruského člověka“? Nepřepínám se. Docela hodně sportuji. Možná zítra poběžím část maratonu, běhám každé ráno, rád rybařím, protože je klid a můžu relaxovat. Když jsem v Liverpoolu, hraji s orchestrem každý týden fotbal, takže spousta sportovních aktivit. Někdy je to jen povídání s přáteli na facebooku nebo dalších sociálních sítích. Někdy je to návštěva muzeí, někdy si přečtu knihu. Hudbu moc neposlouchám, protože pro mne znamená práci. Když ji poslouchám, v hlavě mi běží noty, ne melodie. A tak když nepracuji, dávám přednost tichu a přírodě, protože jen tak si mozek alespoň na chvíli odpočine.
