Psal se rok 1996 a do Smetanovy síně vletěl meteorit jménem Nikolaj Děmiděnko. Bylo ho všude plno. Zejména pak jeho závratné klavírní hry. Sekundoval mu tehdejší šéfdirigent FOK Gaetano Delogu, o pár let později zase Andrej Borejko. Zněl Skrjabinův a Ravelův klavírní koncert. V roce 2009 pak Chopinův První koncert, který je pro Nikolaje vpravdě osudový. Nedávno například vzniklo úžasné DVD, na kterém hraje pod taktovkou Antoniho Wita První a Jevgenij Kissin ten Druhý. Po téměř deseti letech se vrací do Prahy znovu. Tentokrát se vnoří do královského Druhého koncertu Sergeje Rachmaninova. Ovšem samozřejmě na něj nebude sám. Doprovodí jej jiný ctitel ruské hudby Petr Altrichter. Po koncertech s FOK 17. a 18. října jej ještě čeká recitál 20. října v Rudolfinu. Ptali jsme se ho na to vše a ještě na ledacos jiného. I na jeho lásku k počítačům, které tak rád opravuje…
Jaká byla cesta z Vašeho rodného Aniskina – vesnice na předměstí Moskvy – do světa, do hudebního světa? Pocházíte z hudební rodiny? Mé dvě sestry se začaly hudbě věnovat jako první. Naše rodina nebyla hudební, ale rodiče nás velmi podporovali. Má cesta k hudbě šla bez soutěží, jenom skrze učení. O své premiérové účasti jsem začal přemýšlet až na podzim 1975, kdy jsem byl ve třetím ročníku na Moskevské konzervatoři. Do té doby jsem zvažoval, zda budu pokračovat dráhou profesionálního hudebníka, anebo se budu věnovat elektronice.
Před konzervatoří jste studoval na legendární moskevské Hudební škole Gněsinových u Anny Kantorové a poté u Dmitrije Baškirova na zmíněné konzervatoři. V čem byli výjimeční? Jste s nimi nadále v kontaktu? Potkalo mne vskutku velké štěstí s těmito dvěma nejlepšími učiteli na světě. V obou případech šlo o neustálou, neutuchající práci. Anna Pavlovna Kantorová je expertem na práci s dětmi; ví přesně, jak budovat ty správné dovednosti. Baškirov má zase obrovské zkušenosti jako interpret – to byl velký přínos. A ano, s Baškirovem jsem stále v intenzivním kontaktu, vídáme se pravidelně. Nyní již ne jako jeho student, nýbrž jako kolega a přítel.
Co pro Vás znamenaly soutěže (velké úspěchy v Montrealu a na Čajkovského soutěži v Moskvě)? Je to jen nutné zlo ke vstupu do profesionální kariéry? Sám se teď účastníte soutěží v opačné roli: například v září 2018 budete členem poroty chopinovské soutěže na dobové nástroje. Jak se při tom cítíte? Soutěže jsou jistě jen nutné zlo – ale pro většinu hudebníků je to jediná cesta na důležitá koncertní pódia. Chopinovská soutěž na dobové nástroje, kde jsem členem poroty, je jiný případ. Vyžaduje dost výjimečné kvality a dovednosti a je víceméně postavená na Chopinově díle; i když jiní skladatelé se dostávají na program. Má role – jako člena komise – je, abych zajistil, že zvítězí skutečně ti nejlepší. A také doufám, že ty staré ctihodné klavíry, některé až 200 let staré, budou schopny stále dobře sloužit našim mladým účastníkům.
Zachytil jsem na YouTube záznam části koncertu z roku 1989 s Valerijem Gergijevem – na programu Skrjabinův klavírní koncert. Vzpomínáte si na toto vystoupení? Ano, to byl velmi důležitý moment v mém životě. Zahrát si tento koncert s Moskevským rozhlasovým orchestrem a mladým vítězem dirigentské soutěže byl zážitekvpravdě prvotřídní. Byl jsem velmi rád, když se o pár měsíců později stal Valerij Gergijev hlavním dirigentem Mariinského divadla.
O rok později jste se přestěhoval do Anglie a od roku 1995 se stal britským občanem. Proč? A jste stále v kontaktu s rodinou v Rusku? Ponechal jsem si dvojí občanství a své příbuzné v Moskvě navštěvuji celkem často, respektive oni jezdí za mnou a já za nimi. Přestěhoval jsem se do Anglie, neboť mi tato země dávala šanci dál se věnovat hudbě a podporovala mne, a tak stát se britským občanem bylo jen dalším logickým krokem.
Nedávno, 2. září, jste hrál v Żelazowej Woli, v rodné vsi Fryderyka Chopina. To bylo poprvé? Ano, odehrál jsem tam své dva první klavírní recitály, ale byl jsem tam samozřejmě už několikrát, neboť pro mne Chopinovo rodné místo, samozřejmě stejně jako Chopin, mnoho znamená. Vládne tam až magická atmosféra.
Obraťme se k Rachmaninovovi a jeho Druhému klavírnímu koncertu. Jaký je Váš přístup k tomuto tolik známému koncertu? Samozřejmě vše plně podřizuji tomu, co a jak mohu přečíst v partituře. Je to absolutně jedinečná hudba, kde první věta je například jedna nádherná nepřerušená hudební linie přecházející z klavíru do orchestru a zpět. Nicméně rovněž druhá věta je skvostná.
Vedle Rachmaninova a Skrjabina se zaměřujete také na ruského skladatele Nikolaje Medtnera, který není v Čechách tak znám. Mohl byste nám jej představit? Například ve srovnání se zmíněnými skladateli? Budu-li znovu pozván do Prahy, samozřejmě velmi rád jeho hudbu zahraji. Medtner byl totiž génius, jakožto klavírista přinejmenším tak dobrý jako Rachmaninov. Jako skladatel má pak naprosto osobitý jazyk a představivost, ačkoliv skladbu nikdy nestudoval. Prostě se stalo, že začal skládat. Jako naprostá přirozenost. Vynalézavé formy a harmonie jsou v centru jeho tvorby. Možná jediný důvod, proč není tak slavný jako jiní velcí skladatelé-klavíristi, je, že se nikdy sám nepropagoval a žil velmi poklidným životem, stranou publika. Nicméně během druhé světové války hrával často recitály na vlnách BBC (v roce 1936 se přestěhoval do Londýna, pozn. autora), a tak je v Británii velmi dobře znám.
Nahrál jste rovněž hudbu Jana Václava Huga Voříška… Neuvěřitelný skladatel, který vymyslel formu improptus. Byl přítelem Beethovenovým a Schubertovým a navzdory svému krátkému životu napsal skvělé kusy, jako například Fantazii C dur či sonátu pro klavír – naprosto nezaslouženě zapomenutou!
Na programu letošního pražského recitálu zazní například Schubertova Sonáta č. 19, Chopinova Barcarolla op. 60 nebo Prokofjevova Sonáta č. 8. Co tyto skladby spojuje? To je složité, hudba mluví tolik sama za sebe. Žádná lidská řeč nemá slov, aby mohla její význam plně vyjádřit. Mohu snad jen říci, že se jedná o nejoblíbenější skladby, které v současné době hraji.
V roce 2016 jste byl rezidenčním umělcem u australského Queensland Symphony Orchestra, který mimochodem v letech 1954 až 1967 vedl zakladatel FOK Rudolf Pekárek. Jaká to byla zkušenost? Queensland Symphony Orchestra náleží mezi orchestry prvotřídní světové úrovně. Hraji s ním pravidelně od roku 1996 a v roce 2016 jsme společně s dirigentem Vassilisem Christopoulosem provedli všech pět klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena. Měl jsem rovněž recitál a vedl masterclass. Byla to pro mne vskutku velká hudební zkušenost. Hudebníci ze sebe vydali to nejlepší a já jsem se cítil velmi šťastný.
Jste znám svým hlubokým ponorem do hudby. Také o hudbě hodně čtete? A čtete i jiné knihy? Čtu prakticky nepřetržitě a knihy všeho druhu. Některé vážné, některé ne. Zvláště dlouhé lety jsou k četbě jako stvořené. Mezi mé oblíbené knihy patří Medtnerovy eseje Múza a móda (v originále The Muse and the Fashion) román Hra se skleněnými perlami Hermanna Hesseho a Adamsův Stopařův průvodce po Galaxii.
Stále se zajímáte o počítače? Samozřejmě, používám je prakticky nepřetržitě, jako většina lidí. Zvuk moderních nahrávek by bez nich nebyl možný. A vůbec mnohé oblasti mé profese jsou díky počítačům snazší. Díky Billu Gatesovi, Stevu Jobsovi a velkému pokroku se počítače staly dostupnou pomocí pro každého. A jestliže jsem předtím cestoval s několika kily not ve svém kufru, dnes mi díky digitalizaci stačí jeden tablet. V něm mám veškeré noty, které potřebuji.
A máte před sebou na horizontu nějakou novou hudbu? No samozřejmě, ale vždy o ní raději hovořím, až se budoucí vize uskuteční. V současné chvíli je pro mne tím nejžhavějším projektem zmíněná Prokofjevova Osmá sonáta, jejíž první provedení se uskuteční právě v této době v Praze.
Nikolaj Demiděnko studoval na moskevské Hudební škole Gněsinových a Anny Kantorové a následně na Moskevské státní konzervatoři i Dmitrije Baškirova. Byl jedním z vítězů Mezinárodní hudební soutěže v Montrealu a Mezinárodní soutěže Čajkovského. V roce 2014 získal čestný doktorát na univerzitě v Surrey ve Velké Británii. Spolupracoval s mnoha renomovanými dirigenty, jako jsou Jurij Těmirkanov, sir Roger Norrington, Vladimir Fedosejev, Charles Dutoit nebo sir Andrew Davis. Mezi světové orchestry, s nimiž spolupracoval, patří Royal Philharmonic Orchestra, BBC National Orchestra of Wales, Philharmonia Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestre National de France či Petrohradská filharmonie a mnoho dalších. Děmiděnkova rozsáhlá diskografie čítá téměř 40 CD, která sklízí úspěchy u posluchačů i u kritiky, a za něž získal řadu ocenění – Diapason d’Or, Gramophone Editor’s Choice, BBC Music Magazine Best of the Year či Preis der deutschen Schallplattenkritik.
