Vychází vám třetí album, které jste nazvali Astigma. Jak tomu slovu rozumět? Co je to takové astigma?
N: Především je to „ta“ astigma.
Z: Naše první deska měla totiž název ve středním rodě – Herbarium. Druhé album se jmenovalo Strojek z půdy, což byl rod mužský. Teď bylo tedy třeba dát prostor rodu ženskému.
A když opustíme gramatické kategorie, co si pod tím názvem mám konkrétně představit? Jak koresponduje s vaší hudbou?
Z: Název Astigma jednak plně koresponduje s názvem naší skupiny. Je tam ale také přímá souvislost s naší tvorbou. Naše hudba se nebojí přiznat určité nerovnosti. Nejde nám o interpretační preciznost, to by pak někteří členové včetně mne nemohli v kapele být. Spíše chceme předávat energii, načrtávat myšlenky, nabízet je posluchačům.
N: V tom názvu je přiznání vad v kapele. Máme ve svém středu astma i dioptrický astigmatismus a všichni jsme těmito i dalšími vadami stigmatizováni.
Vraťme se na počátek vaší kapelní dráhy. Pod názvem Noční optika jste začali hrát v roce 2001 nejprve jako kvarteto. Vy jste, Mirku, přišel o necelý rok později, a tak se ustálilo současné pětičlenné složení se dvěma harmonickými nástroji, klávesami a kytarou. Jak se vyvíjel zvuk kapely?
Z: Skupina se dala dohromady na základě kamarádství. Náš lídr a pianista Jakub Dvořáček se od dětství znal s baskytaristou a violoncellistou Honzou Kellerem a od raného věku spolu prováděli různá hudební alotria. Nachomýtl jsem se k tomu já a spolu se mnou hráč na bicí Honza Linhart, kterého poznal Kuba na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Dali jsme dohromady uskupení, které zahrálo u příležitosti Jakubova absolutoria na konzervatoři. Asi po roce a půl jsme se znovu sešli, Noční optika začala regulérně hrát jako kvartet, ale nějak nás to úplně nenaplňovalo. A tak jsme si naplnění, i ve smyslu objemovém, dopřáli tím, že jsme přibrali jednoho „váženého“ člena, kytaristu a skladatele valné části našich skladeb Mirka Noska.
Co bylo hlavním důvodem rozšíření? Přibrání dalšího člena, a tedy dalšího nástroje, nebo spíše touha po autorské pluralitě?
N: To nedokážu říct. Byl jsem osloven, jestli bych si nechtěl zahrát. V létě 2002 bylo naše první soustředění a už tam začala fungovat ta autorská pluralita. Asi to kolegové potřebovali mou hmotností nejen vyvážit, ale snad i znevážit.
Štěpáne, čím se podle vás jako muzikanta-neautora od sebe liší Mirkovy a Jakubovy skladby?
Z: Mirka jsme přibírali mimo jiné proto, abychom vyvážili základní zaměření našich skladeb. Jakubova tvorba je na jednu stranu velmi hravá, ale zároveň je i velmi závažná. Někdy to vyvolává groteskní efekty, jindy je to až tragická nálada. To vše jsme potřebovali doplnit triviální, banální, až popovou polohou, abychom oslovili i jinou část publika. A to se nám v bohaté míře splnilo.
Mirku, cítíte se jako popový autor?
N: Já se na rozdíl od Kuby tolik nestydím za to, že se mi popová hudba také líbí. Vnímám, že mé skladby mají i prvky vážné hudby, ale určitě se v nich vydávám i pop-jazzovým směrem.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 04/2014
