Jana Brožková, František Hanták, Jiří Mihule, Ivan Séquardt, Liběna Séquardtová, F. X. Thuri. Jen několik jmen z dlouhé řady českých mistrů hoboje. Mimořádně výraznou osobností nástroje, který udává tón, je přinejmenším deset let Vilém Veverka. Pro Supraphon natočil několik pozoruhodných desek, letos k nim přibyl titul s barokní hudbou.
Supraphon vám na podzim 2015 vydal novou desku. Není to první spolupráce s touto firmou. Mají supraphonské nahrávky nějakou linii? Ano, dá se říci, že se již jedná o kontinuálnější spolupráci se Supraphonem. Mé debutové album „Risonanza“ (2009), které jsme nahráli s Kateřinou Englichovou a Ivo Kahánkem bylo určitou poctou českým autorům, na desce dominuje Trio Jana Hanuše. Druhá deska (2013) měla být jakousi „elitní“ záležitostí. Kompletní nahrávky Dvanácti fantazií pro hoboj sólo od G. Ph. Telemanna existují v celosvětové produkci všeho všudy snad pouze čtyři. Motivující bylo dokázat, že je možné udělat zajímavou desku, kde bude figurovat jeden nástroj – hoboj. Album je doplněné o Šest metamorfóz podle Ovidia op. 49. Aktuální deska je pro tento moment jistě nejambicióznějším počinem. Onen vědomý plán tedy vidím také v realizaci skutečně smělých a autentických myšlenek.
Deska obsahuje tři koncerty Vivaldiho, dva Bacha a jeden opus Telemanna. Podle jakého klíče jste vybíral z obrovského odkazu baroka? Jinak řečeno – spojuje něco právě takovéto sdružení skladeb? Jedná se, dle mého názoru a výběru, o ty nejkrásnější a nejcharakterističtější barokní koncerty pro hoboj a smyčce. Sdružení těchto skladeb je galerií největších autorů, kteří hoboji věnovali sólové koncerty.
Mohl byste čtenáři HARMONIE koncerty krátce přiblížit? Každý z trojice Vivaldi – Bach – Telemann má specifický a rozpoznatelný rukopis. Typické pro Vivaldiho je virtuózní pojetí hoboje s espritem jemu vlastním. Od prvního momentu je jasné, o jakou hudbu jde. Koncerty Bacha jsou zdaleka nejprokomponovanější, charakteristické horizontálním pojetím plochy v mnohdy až „klavírních“ pasážích (ostatně, jedná se o rekonstrukce) – text de facto nelze realizovat bez perfektního ovládnutí cirkulárního dýchání. Telemannův koncert je pak asi zdaleka nejrafinovanější skladbou alba a snad i nejkomplexnější. Všech šest koncertů je interpretačně, respektive posluchačsky mimořádně atraktivní záležitostí. Genialita této hudby tkví i v přístupnosti – jsem přesvědčený, že album má potenciál oslovit a zaujmout i ty posluchače, kteří svou cestu k hudbě zatím hledají.
S takovýmto repertoárem se vnucuje otázka, co si myslíte o hnutí, které se ne zcela přesně označuje souslovím „historicky poučená interpretace staré hudby“, a jaké principy oné autenticity jste převzal do své vlastní interpretace či svého vidění baroka? Myslím si, že součástí vzdělání a výkonu dnešního interpreta je vědět, tedy znát a ovládat i principy interpretace té které hudební epochy, nejen baroka. Historicky poučená interpretace se tedy netýká pouze hry na dobové nástroje. Jako velké obohacení vnímám praktickou zkušenost s barokním hobojem. Podstatná byla a je dlouholetá spolupráce s cembalisty, jako je právě Barbara Maria Willi.
Partnerem je vám Ensemble 18+, který není obecně tak známý jako třeba Collegium 1704 nebo Musica Florea. Proč jste jej zvolil a jak jej hodnotíte? Ze zvukové stopy mám totiž pocit, že si náramně rozumíte… Ensemble 18+ umělecky vyprofiloval Vojtěch Spurný. Zvolili jsme ho po diskusi s producentem desky Matoušem Vlčinským. Následně jsem si poslechl živé nahrávky a zažil jsem Ensemble 18+ i na koncertě. Spolupráce byla velmi profesionální a to také díky intendantce Ensemble 18+ Blance Karnetové. O tom, že spolupráce funguje, svědčí právě společné album a další koncerty. Na tom má zásluhu jistě i hudební režisér Jiří Gemrot, se kterým jsem realizoval drtivou většinu svých nahrávek. Podobně i zvukový mistr Aleš Dvořák. Oba se ostatně podíleli i na předchozím albu Telemann / Britten.
U cembala byla zkušená Barbara Maria Willi. Volba byla dána vaší předchozí zkušeností? S Barbarou Willi spolupracuji od roku 2007. Zaujala mě tím, že kombinovala na špičkové úrovni oba hudební póly – hudbu starých mistrů s autory druhé poloviny 20. století. Na této bázi jsme ostatně započali naši spolupráci. Dále se navíc setkáváme v „Ensemble Berlin-Prag“.
Zbývá Dominik Wollenweber. Je sólistou Berlínské filharmonie a patří mezi špičku světové hobojové scény. Studoval jsem v jeho třídě v letech 2000–2006. Pojí nás dlouholeté přátelství (v lednu tohoto roku jsem se stal dokonce kmotrem jeho nejmladšího dítěte – to už zavazuje k dalším výkonům…). Jeho účinkování na tomto albu je tím pověstným přesahem, přesněji řečeno něčím navíc…
Obligátní otázka v době, kdy je na světě nová deska: jaká bude ta příští? V hlavě nosím hned několik dalších titulů, těch zajímavých témat je skutečně více. Bude záležet na více faktorech a preferencích. Nicméně aktuální album by mělo chvíli zůstat a žít samo o sobě. Je to určitá satisfakce, deska si nyní zaslouží svůj prostor.
Na druhé straně historické spirály je hudba současná, jejímž jste rozhodným zastáncem a propagátorem. Jaké novinky chystáte v této sezoně uvést? Můžete skladatele inspirovat a žádat je o „hudbu na tělo“? Inspirovat se snažím stále a žádat hudbu „ušitou přímo na (mé) tělo“ je samozřejmě velmi vzrušující kapitola současné hudby. Pochopitelně může nastat situace, že to přesto úplně nesedne. Ideální je situace, kdy skladatel důvěrně zná svého interpreta, ví, co od něj může očekávat, a přesně ví, proč to píše právě pro něj.
Co se novějších skladeb týká, v srpnu jsem na „Ostrava Days“ provedl Koncert pro hoboj a orchestr od Mortona Feldmana. V listopadu v rámci festivalu Hudební Fórum v Hradci Králové provedu kompozici s příznačným názvem „Extase“ pro hoboj a orchestr od renomovaného čínského skladatele Qiganga Chena – zde jsem se natolik okamžitě identifikoval se skladbou a mám pocit, že autor při komponování „myslel na mě“. V obou případech se jedná o prvotřídní kompozice provedené v české premiéře se skvělou Janáčkovou filharmonií Ostrava. Na jaře 2016 by to měla být pražská premiéra Koncertu pro hoboj a orchestr od Elliotta Cartera, který provedeme se SOČRem. Carterův koncert je považovaný za nejnáročnější koncertantní skladbu pro hoboj.
Udělám odbočku, která mě však velmi zajímá. Jste silná, všestranná osobnost, což jste mimo jiné prokázal tím, že jste podobně jako cellista Tomáš Jamník nejen studoval v Německu, ale udělal jste určitě hodně náročný konkurz do Karajanovy nadace, takže jste dva roky působil jako stipendista v Berlínské filharmonii. Jaké zkušenosti jste si z kontaktu s tímto uctívaným tělesem odnesl? Účinkování v Berlínské filharmonii je zkušenost doslova absolutní. Není dne, abych si na to, co jsem tam mohl zažít, nevzpomněl. V orchestru jsem směl působit dokonce déle než dva roky. Znovu jsem si některé věci uvědomil letos, kdy jsem se do Berlínské filharmonie vrátil. To, co jsem si odnesl, jsou určité pracovní návyky a poměrně vyhraněné představy. Je logické, že ex post není v našich podmínkách jednoduché tuto linii kontinuálně udržet. Snad právě proto se snažím více rozvíjet na sólové bázi. Smyslem tzv. Karajanovy akademie je i předávat a šířit onen „Geist“ Berlínské filharmonie dál. Také o to se snažím, pokaždé a kdekoliv.
Když mladý muzikant úspěšně absolvuje stipendium Karajanovy nadace, otevře se mu přinejmenším Evropa. Nejspíš by vás rádi přijali, nejen v Německu, do velmi dobrého orchestru. Vy jste se však vrátil domů a hrajete ve Filharmonii Brno, což je výborný orchestr, ale úrovně Berlína, Mnichova nebo Drážďan nedosahuje. Proč? Ano, otázka „proč“ je stále aktuální a na místě, někdy méně, někdy více. Odpověď není ani po letech jednoznačná. V Berlínské filharmonii jsme byli vedeni k nejvyšší výkonnosti, můj pedagog Dominik Wollenweber navíc správně rozvíjel mé sólové ambice. Upřímně řečeno, mám za sebou i tu zkušenost, kdy po finálovém kole konkurzu (kde jsem byl již sám), mi po provedení Koncertu Bohuslava Martinů řekli – skvělé, ale nehledáme sólistu! Byl jsem mladý, měl své ideály a těch se snažím držet nadále. V Brně fungovalo skvěle partnerství s oběma šéfdirigenty, Petrem Altrichterem a Aleksandarem Markovičem. Nadále nás pojí přátelství. Filharmonie Brno má svůj potenciál, který bohužel nerozvíjí na 100 %. Jedna zásadní věc je absence koncertního sálu. Druhá věc je, že orchestr až příliš často tříští svůj potenciál na projektech, které čistě umělecky nemají svou hodnotu, tím pádem ansámbl nemůže umělecky růst. Z toho je mi osobně smutno, jako by chyběla vyšší ambice, poptávka po skutečné kvalitě, vůle jít až na dřeň věci – interpretace… Jen ten orchestr může být špičkový, mohou-li se jeho hráči hudebně realizovat a rozvíjet. Přesto je zcela na místě poděkovat paní Marii Kučerové, ředitelce Filharmonie Brno. Podaří-li se realizace výstavby koncertního sálu, bude to právě její zásluha a nesmazatelně se tak zapíše do novodobých dějin Brna. Nový sál je aktuálně její absolutní priorita. Vidím to tak, že bez toho již nemůže orchestr dále dlouhodobě plnohodnotně fungovat. Na druhou stranu tak obrovská investice, jakou výstavba nového sálu jednoznačně je, zkrátka zavazuje k výkonům a projektům na západoevropské úrovni. Většinu kolegů však více zajímá – logicky – narovnání platových podmínek. Každý rok se v létě v Třeboni, na kurzech, kde vyučuji, setkávám s předsedou Senátu ČR Milanem Štychem, jenž kurzy zaštiťuje. Jsou to vzácně otevřené, a proto cenné rozhovory. Líbil se mi jeho trefný výraz, když doslova hovořil o „hladových mzdách“. Jinými slovy, také Filharmonie Brno má ve svých řadách špičkové hráče (podobně jako Česká filharmonie), kteří jsou ovšem dlouhodobě totálně podhodnoceni. Celý systém je už déle zralý na reformu. Zatím jsme pouze svědky toho, že se tu a tam, poměrně málo kriticky, o věcech mluví. Snad je to obecně problém celého státu. Chybí zřejmě i odvaha věci pojmenovat, přijít s konstruktivním řešením a obhájit nové myšlenky… Má představa je, že velké orchestry u nás, na ose Praha – Brno – Ostrava, budou mít podmínky k tomu, aby mohli mezi sebou více „soutěžit“ (pro srovnání – nejvyšší platy v Německu nejsou překvapivě v Berlínské filharmonii, ale v orchestru Bavorské státní opery v Mnichově). To by jednoznačně vedlo ke zkvalitnění a zatraktivnění celé české hudební scény. Paradoxně mě pak tento stav věci opět motivuje k dalším krokům a individuálním realizacím.
Předpokládám, že Ensemble Berlin-Prag vznikl v době vašeho působení v Berlíně. Jak se udržuje v aktivitě soubor, jehož členové nejsou z jednoho města a státu? A jakou byste si přál jeho budoucnost? Geneze myšlenky Ensemble Berlin-Prag se datuje do doby mého působení v Berlíně. Soubor byl oficiálně založen později, v roce 2011. Specifikem je, že jsme rozkročeni mezi Berlínem a Prahou. Zkoušíme tak jednou v Berlíně, podruhé třeba ve Vídni. Těžko si představit, z mého pohledu, atraktivnější komorní formaci. Záměr je dostat Ensemble Berlin-Prag na úroveň významných komorních těles v západní Evropě a být referenčním souborem svého druhu – „world wide“. Velmi si považuji, že v roce 2016 vystoupíme na festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl.
Co vás vlastně motivuje ke hře v orchestru a jak s tím koexistuje vaše sólová kariéra? Nezvažujete posun k sólové kariéře nebo přesun k nějakému špičkovému zahraničnímu orchestru? Zde se nabízí, abych ještě jednou zmínil Marii Kučerovou a poděkoval jí za podporu svých sólových myšlenek, záměrů a ambicí. Co mě ještě motivuje ke hře v orchestru? Odpověď je poměrně jednoduchá: Bruckner – Mahler – Strauss… Těžko říci, zda by se mi dařilo lépe koordinovat sólovou kariéru z nějakého špičkového zahraničního orchestru. Byl bych jistě zajištěný, ale třeba bych pak neměl už tolik „hlad“ po něčem dalším, po tom z mého pohledu podstatném. Sólové projekty jsou logicky mou prioritou a další cestou. Navíc, doma jsem v Praze…
Čtu-li větu, že jste „ambasadorem francouzské firmy Buffet Crampon“, co si mám pod tím představit? Francouzská firma „Buffet-Crampon“ je tradičním výrobcem dřevěných dechových nástrojů. Na jejich hoboje hraji od roku 1997. Někdy po vítězství na soutěži v Tokiu mě oslovili – podporují zejména moji nahrávací činnost a některé koncertní aktivity. Na druhou stranu propaguji jejich nástroje – CD je pak de facto ideální platformou.
Kolik času máte na fotografování a kdy uvidí vaši práci veřejnost? Fotografie je mi jakýmsi faktickým kontrapunktem k hudbě. Letos v únoru se mi v Ománu podařilo realizovat řadu portrétů tamějších lidí. Vznikl tak zajímavý cyklus, který bych rád příležitostně vystavil, možná doplněný o jiné portréty – vedle fotografií hor (mé domény) je to i série kolegů muzikantů, kteří jsou mi blízcí, nebo z mého pohledu zajímaví (některé fotografie najdeme i v portfoliu Supraphonu). To je tvorba, se kterou na veřejnost zatím nespěchám. V tomto roce představím své práce (opět hory) na třech samostatných výstavách. Na jaře to byla retrospektiva v Prostějově, v září pak ta samá série v Tachově. V rámci festivalu Hudební fórum pak budu mít v listopadu výstavu v Hradci Králové přímo v krásných prostorách Filharmonie. Všechny tři letošní samostatné výstavy jsou zároveň spojené s mými koncerty. To je pak skutečné naplnění specifického „triptychu“: hudba – hory – fotografie.
