Odpočinutí hudeníci, zpěváci, intendanti, manažeři, archiváři not, orchestrální servismani – ti všichni po prázdninách plní síly nám budou v sezoně 2011/2012 opět zprostředkovávat hudbu mnoha forem a obsahů. Co se týká festivalů, tak prim budou hrát na podzim dvě důležité pražské akce – Dvořákova Praha a Struny podzimu. První je nahuštěna do dvou týdnů, druhá bude rezonovat na ploše více než šesti týdnů. Co se týká koncepce a dramaturgie, tak Dvořákova Praha se stále ještě hledá; motto Nebojte se klasiky odpovídá realitě. Drtivá většina kusů vám bude dobře známá. Láká na hvězdy – Midori, Calleja, Mørk, Ott, Lugansky, Skride, Wiener Sängerknaben a další určitě stojí za poslech. Za vykročení správným směrem vnímám zavedení čtyřdílné série Debut. Potvrzení si oprávněnosti názvu festivalu dvořákovskou přednáškou německého muzikologa Klause Dögeho nabízí otázku „Jak dál“? Oceňuji finanční podporu aktuální interaktivní dvořákovské výstavě v Českém muzeu hudby.
Již několikrát jsem napsal, že Struny podzimu jsou u nás unikátním formátem. S povzdechem musím konstatovat, že klasické hudby je zde méně než na počátku. Letos jsou to dva koncerty, zato oba signalizují trvalý zážitek – houslista Thomas Zehetmair v Pražské křižovatce a Vivica Genaux ve Stavovském divadle! Nicméně další projekty – co jméno, to legenda nebo anticipace budoucí legendy. Již podruhé letos přijede Dee Dee Bridgewater, tentokrát ovšem se svými muzikanty. (Bohužel asi kvůli kapacitě sálu bude zpívat ve Státní opeře, která se stala univerzální platformou téměř pro vše.) Legendami jsou určitě sir Willard White, který robesonovským basbarytonem zavzpomíná na Paula Robesona, a saxofonista Charles Lloyd. Věřím, že za dvacet třicet let se legendami stanou i Avishai Cohen nebo Robert Glasper. Struny podzimu by si měly svou multižánrovost bedlivě hlídat, neboť právě mix world music, jazzu, speciálních projektů a klasiky ve špičkové úrovni festival odlišuje od konkurence.
Není v možnostech pouhé glosy psát podrobně o sezoně našich orchestrů. Obecně musím konstatovat, že co se týká dramaturgie, zaujaly mě katalogy Pražských symfoniků a Pražské komorní filharmonie. U PKF se vynalézavost a odvaha již automaticky očekává (Mařatkův Harfový koncert, Studentská Prague Modern PM[y!]), u FOK mě překvapila. Je však smutné, když v Evropě běžné programy s Messiaenem a Bartókem Jiřího Kouta nebo Wagnera, Weberna, Zimmermanna a Skrjabina na jednom večeru v případě hostů FOK Ingo Metzmachera a Gustav Mahler Jugendorchestra musím označovat za mimořádné a odvážné. Světová klavírní tvorba bude určitě jako vždy magnetem, rád bych však po letech totéž konstatoval o cyklech Stará hudba nebo Varhany, cembalo, kladívkový klavír. Když jsme u odvahy, tak nabídnout Pražanům sborový cyklus vypadá jako zásadní pokus o znovuoživení tradice, která spoluvytvářela české hudební dějiny. Jestlipak něco takového Pražané podpoří? (Ve stejné sezoně přichází s třídílným cyklem i Pražský filharmonický sbor, který navíc poprvé vypsal ve třech kategoriích mezinárodní skladatelskou soutěž.) Česká filharmonie pořádá nejvíce koncertů, má nejtlustší katalog, ale dramaturgicky za FOK momentálně pokulhává. Známá jména dirigentů (Honeck, Eschenbach, Blomstedt, Davis, Kobajaši) jsou atraktivní a zaručují vysokou kvalitu, ale jistě by ČF prospělo, kdyby se neupínala na ustálený okruh umělců a byla v příštích letech odvážnější a kreativnější, což se týká i dramaturgie. Sezona 2012/13 by už měla být plně v rukou nového managementu a doufám, že to bude hodně znát. Jelikož jsou zachovány Polední koncerty a Koncerty pro budoucí maminky, tak předpokládám, že je to kvůli dobrým zkušenostem. Koncepčně zatím neujasněným je cyklus adventních koncertů, který leží hlavně na bedrech členů orchestru. Český spolek pro komorní hudbu nabízí od října 2011 do dubna 2012 ve čtyřech cyklech 28 koncertů, které budou jistě kvalitní, leč nenabízejí nic „nadčasového“. Neprospělo by věci nová dynamika a úvaha nad koncepcí spolku?
Další pražské těleso, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, vsadil na jistotu – Vladimíra Válka na postu šéfdirigenta vystřídal o sedm let mladší Ondrej Lenárd a programová brožura bude pro abonenty SOČRu přitažlivá. Chytře spojuje osvědčený repertoár s u nás méně hranou literaturou (šostakovičovský program se synem skladatele, Massenetovo duchovní drama Máří Magdalena, Preludia od Liszta) a zajímavou sestavou dirigentů i sólistů.
Soukromý Český národní symfonický orchestr má žánrové spektrum nejširší – od Mahlerovy Třetí symfonie s dvojicí Dagmar Pecková a Libor Pešek až po soubor DIV4S se čtyřmi italskými zpěvačkami s vizáží, která připomíná reklamy kosmetických salonů a klinik, jež přišly před několika lety s dobře známým konceptem úprav známých hitů v atraktivním pop balení. Určitě jim to vynáší víc, než kdyby se trápily na jevištích lokálních scén.
Filharmonie Brno se snaží v rámci svých možností o poctivou dramaturgii a pár projektů dokonce vypadá v katalogu výjimečně, například Stravinského Příběh vojáka a Haydnova Symfonie Zázrak s tanečním „výkladem“ Company ProART, večer souboru OK Percussin Duo, koncertní provedení Belliniho Normy nebo oratoria Orbis Pictus Zuzany Lapčíkové ve Wannieck Gallery.
V plánech dalších tuzemských orchestrů vždy najdeme něco, méně či více, zajímavého. Záleží na kreativitě, odvaze a rozpočtu instituce. Příklad za všechny – Komorní filharmonie Pardubice. Hodně zde cítím pozitivní vliv a otevřenost jejich uměleckého šéfa Marka Ivanoviće. Sibeliova suita Pelleas a Mélisanda, Martinů Cembalový koncert, Agapas Slavomíra Hořínky nebo Fratres Arvo Pärta rozhodně nepatří k běžným položkám českého hudebního života.
Česká sezona 2011/2012 nebude vybočovat ze sezon minulých, jistě bude mít svoje vrcholy (snad i hodně vysoké) i údolí. Uvidíme, zda se dotkneme hudebního nebe, nebo jestli budeme čekat na projekty mimo abonentní sezony.
