Zmínil jste Obecní dům. Občas vyvře na povrch touha po novém velkém koncertním sále. Praha má dva výborné historické sály. Rudolfinum je akusticky excelentní, ale prostorově nestačí nejen pro publikum, ale i pro velké hudební formy. Úskalí multifunkční Smetanovy síně je trošku jiné. Všichni návštěvníci koncertů nemohou stejně dobře slyšet a vidět. Smetanova síň má drobné akustické problémy, ale ty budou za určitých podmínek řešitelné… Uvítal jsem zvukové úpravy velkého sálu Kongresového centra. Nepoužitelnost pro klasickou hudbu byla povýšena na možnost určité uváženě volené použitelnosti. Dovedu si představit, že Pražské jaro tam v budoucnu bude některé koncerty pořádat, samozřejmě pouze s velkým provozovacím aparátem. Například uvažujeme o Mé vlasti v roce 2004. Jsem však pevně přesvědčen o tom, že Praha potřebuje jeden velký multifunkční moderní sál s kapacitou do 2000 lidí s dokonalým technickým zázemím. Multifunkčností mám na mysli uvádění třeba hostujících operních souborů. Jako vzor bych viděl například lipský Gewandhaus, berlínskou Philharmonii, Symphony Hall v Birminghamu nebo špičkové sály v Japonsku.
Jaké změny nastaly za devět měsíců vašeho působení v Pražském jaru? Považuji se za notorického evolucionáře. Prudké změny ve velkých uměleckých institucích vedou často ke křeči, proto děláme postupné kroky k jakémusi vzdálenému ideálu. Drobně jsme korigovali dramaturgii, nastínili dlouhodobou strategii do roku 2007, diskutovali o prioritám festivalu. Samozřejmě je jasné, že třeba rok 2004 bude ve znamení českého hudebního dědictví, jubilejní 60. ročník v roce 2005 bude shrnující asi s akcentem na 20. století a rok 2006 bude mozartovskou výzvou. Nechci však, aby výročí bylo stigmatem, nýbrž pouze jednou z priorit festivalu. Letos sice bude hodně reflektováno výročí Stravinského, ale uvedeme například i komplet Schnittkeho kvartetů. Příští rok je výročí Berlioze, ale my se budeme věnovat i misse solemnis jako formě a klavírnímu oboru. Modernizovat budeme festival i v oblasti marketingu. Musíme Pražské jaro více zviditelnit jak doma, tak i v zahraničí. V mezinárodní prezentaci je dluh asi největší. V odborných kruzích je festival znám a respektován, ale širší kulturní veřejnost Evropy a Ameriky o něm neví.
Jaký je rozpočet Pražského jara? Schéma vypadá zhruba tak, že 30% je kryto příspěvkem hlavního města Prahy (9 milionů) a ministerstva kultury (10 milionů), 40% nákladů kryjí peníze od sponzorů a zbylých 30% představují příjmy ze vstupné- ho a některé speciální zisky z reklamy. Obecně tato struktura v podstatě odpovídá systému v zahraničí. Rozdíl je pouze v tom, že u všech festivalů na západ od nás je podíl ze vstupného vyšší, což odpovídá větší kupní síle obyvatelstva. U nás vlastně sponzoři umožňují běžným zájemcům, aby si mohli koupit lístky za přijatelné ceny. Jinak celkový rozpočet Pražského jara je zhruba 60 milionů korun.
V čem je letošní 57. ročník festivalu nový? Dramaturgii jsem z velké části převzal. S velkou radostí jsem přivítal akcent na dílo Igora Stravinského. Je to zásadní osobnost 20. století s mnoha vlivy na českou hudbu. Po delší době tak má festival vyhraněné, velké téma. Jiný možná bude v prezentaci na veřejnosti. Důležitou změnou byl pozměněný systém prodeje vstupenek a také filozofie jejich cen. Kdysi bylo setrvačným zvykem zvyšovat ceny vstupenek na „běžné“ koncerty tuzemských umělců a ze sociálních důvodů dotovat koncerty drahých zahraničních hvězd. My otevřeně přiznáváme, že například Maxim Vengerov nás stojí velké peníze a že do jisté míry to musí vstupné reflektovat. Na druhé straně koncert regionálního orchestru s velmi dobrým sólistou, dirigentem a programem stojí výrazně méně. Musím dodat, že jsme se snažili udělat exponenciální strukturu cen uvnitř koncertů, to jest málo byly zvýšeny nižší cenové kategorie a nahoru šla spíše cena nejlepších vstupenek.
Na co se vy osobně těšíte? Byl by to delší výčet, ale uvedu jen pár akcí. Za velký úspěch považuji, že přivezeme do Prahy orchestr z Washingtonu s Leonardem Slatkinem, filharmonii z Osla z Marissem Jansonsem a z hlediska soudobé hudby je senzační, že zde bude hostovat London Sinfonietta s Oliverem Knussenem. Milovníci komorní hudby budou určitě nadšeni z koncertu legendárního Alban Berg Quartet. Samozřejmě jedním z mediálně nejzajímavějších počinů bude pěvecká řada. Jména Kožená, Goerne, Schade, Anderson jsou zárukou špičkové kvality a jsem rád, že se tím vracíme k tradici „liederabendu“.
Prozraďte čtenářům něco z příštího ročníku. Do Prahy přijede několik excelentních orchestrů: San Francisco Symphony Orchestra s Michaelem Tilsonem Thomasem, Tonhalle Zürich s Davidem Zinmanem a Orchestre Nationale de France s Kurtem Masurem. V klavírní řadě bude Emanuel Ax a Nikolaj Děmiděnko.
