Rok 2005 byl pro hudebníka, známého svými antiglobalistickými postoji, rokem plným změn: bolestně jej po dokončení desky Mountain Passages zasáhla smrt otce, na tvůrčích silách mu to však rozhodně neubralo. A hlavně řekl své konečné „Dost velkým labelům!“
Dave Douglas již dávno nepatří ke skupině alternativních muzikantů, které by v newyorských klubech Knitting Factory či Tonic chodila navštěvovat jen hrstka spřízněných nekonformních intelektuálů a univerzitních studentů. Z okrajových kategorií se nikdy úplně nevymanil, v 90. letech se však stal také jedním z nejrespektovanějších trumpetistů jazzového mainstreamu (lze-li pojem „hlavní proud“ u Douglase vůbec použít).
Uznávaného postmodernistu nikdy nebylo možno podezřívat z příliš úzkoprsého zaměření. Kontury free jazzu, elektronické i akustické hudby, swingu i četné etnické vlivy vyplouvají na povrch v periodicky sestavovaných ansámblech, jejichž je leaderem, sólistou, ale hlavně invenčním skladatelem. Formace Parallel Worlds, Tiny Bell Trio či Charmes of the Night Sky, které v devadesátých letech vedl, se od „čistého jazzu“ odkláněly nejen žánrově (k artificiálním autorům, k balkánskému folkloru apod.), ale i nezvyklým nástrojovým obsazením (housle, cello, akordeon). Pro kritiky Down Beatu, kde se Douglas pravidelně umisťuje na prvních místech kategorie jazzových trumpetistů, však byly přece jen spolehlivějším vodítkem seskupení typu Sextet, Quartet, jejich kombinací vzniknuvší New Quintet, a také kontroverzní spojení techna a improvizované hudby v Septetu (album Freak In).
Takto sofistikovaně diverzifikovaná produkce by někde mohla budit až podezření z marketingově účelového „šití na míru“ rozličnému publiku. Ne však u Douglase. Všestranného experimentátora zázemí velkých firem RCA/Bluebird (kde natočil veleúspěšné desky The Infinite, Freak In nebo Strange Liberation) zřejmě spíše svazovalo. Spolu s přítelem a producentem Michaelem Friedmanem tedy založil zcela vlastní label Greenleaf Music. Výsledek? Letos tři nová alba – etničtější Mountain Passages, živá lahůdka Live at the Bimhuis a nejčerstvěji elektronické Keystone.
Douglas vždy uměl překvapovat. Ačkoli mezi deskami tzv. New Quinteta – The Infinite (2002) a Strange Liberation (2004) – bylo možno najít jistou návaznost, ve výrazném vstupu přizvaného Billa Frisella na druhé z nahrávek jsme mohli spatřovat snad i určitou změnu taktiky. Formace s podtitulem „nová hudba pro trubku, tenor, fender rhodes, kontrabas a bicí“ bude mít i na novém labelu své pokračování (jejich další album má vyjít na jaře 2006), již teď ale Greenleaf přišel se souvisejícím, takřka sběratelským kouskem.
Live at the Bimhuis představuje první vlaštovku limitované edice „Paperbackseries“, jež má hudebníkům pomoci vydat s minimálními náklady i méně komerčně zajímavé záznamy. Dvojalbum v nevábném recyklovaném obalu (něco jako reklamní CD v počítačových časopisech) skrývá unikátní koncert kvinteta z amsterdamského klubu Bimhuis v říjnu 2002. Tehdy kapela (Dave Douglas – trubka, Uri 
Caine – fender rhodes, James Genus – basa, Clarence Penn – bicí, a náhradník Rick Margitza – tenor saxofon, místo Chrise Pottera) vyrazila na turné k podpoře desky The Infinite . Repertoár je tedy vymezen vcelku jasně, najdeme i dva kousky odjinud (Caterwaul ze staršího snímku Leap of Faith a The Frisell Dream z nadcházející Strange Liberation). Živelné kvinteto svým soundem odkazuje k davisovským combům 50. (Kind of Blue) až konce 60. let (Bitches Brew), a zejména příznivci Davisových raných „elektrických“ koncertních seskupení 1968 – 1970 si zde přijdou na své. V tomto ohledu záznam nizozemského rozhlasu nepředstavuje nic revolučního. Nicméně pro fanoušky daného typu zvuku, koncertně zmnohonásobeného, může tento „oficiální bootleg“ znamenat skutečnou raritu.
Na podzim ovšem Dave Douglas žil hlavně propagací nového elektronického projektu Keystone . Jde o odvážné multimediální spojení – Douglas složil hudební doprovod k němé komedii Fatty & Mabel Adrift (1916) polozapomenutého amerického herce a režiséra Roscoe Arbucklea. Celý film se synchronizovanou zvukovou stopou najdeme na přiloženém DVD nosiči, samostatné album pak na CD. Nejde o jediný podobný počin, vzpomeňme například na Billa Frisella, Douglasova občasného spoluhráče, jenž takto kdysi věnoval dvě desky známějšímu Busteru Keatonovi.
Keystone jistým způsobem navazuje na Freak In (2003), Douglasův první pokus spojit jazzovou estetiku a svobodu improvizace s technem. Ve skutečnosti jde ale o odlišný snímek. Obměněná formace (+ Jamie Saft – wurlitzer, Gene Lake – bicí, Marcus Strickland – saxofony, Brad Jones – bicí a DJ Olive) zní, řekněme, přístupněji; pracuje se více s funky rytmy a jednoduššími písničkovými motivy. Základem části skladeb je notně drum'n' bassová rytmika, která je svírá do pevnějších, snadněji předvídatelných struktur. Už to potenciálně osloví širší publikum než Freak In. Nicméně nahrávce nelze upřít nepopiratelný jazzový feeling a improvizační erudici, zejména nový saxofonista Marcus Strickland je v tomto ohledu velmi příjemným překvapením. Jde o jeden z mnoha jazzmenských pokusů nahlédnout do světa elektronické klubové scény. Pro Douglase je tento svět prý stejně nový a inspirující jako kamera pro první filmové tvůrce.
Spojení funkových témat s komickými filmovými scénkami manželského trojúhelníku na DVD je snad dobrý nápad, méně povedená se zdá již jejich synchronizace v soudržnější celek. Možná je to i tím, že Douglas pro film dosud nikdy neskládal, ačkoli po tom údajně touží.
Dave Douglas je tedy velmi agilní i ve dvaačtyřicátém roce života, měl by jen domyslet, jak produkci svého labelu zpřístupnit i evropským příznivcům – např. Keystone je celkem nepochopitelně distribuován pouze ve Spojených státech.
