Tak trochu „jiné“ turné má za sebou orchestr České filharmonie. V Japonsku měl pobývat mezi 6. až 20. březnem, nečekané tragické zemětřesení však cestu pořádně zkomplikovalo. Nahlédněme alespoň stručně do sledu událostí, jak se vyvíjely.
Filharmonici úspěšně zahájili zájezd ve známé tokijské koncertní síni Suntory Hall, a poté putovali do Osaky. Silné zemětřesení o síle 8,9 stupně, největší, jaké kdy bylo v zemi vycházejícího slunce zaznamenáno, a následná ničivá vlna tsunami zasáhla severovýchod ostrova Honšú v pátek 11. března. Po katastrofě zůstalo bez domova téměř půl milionu lidí, mnoho tisíc zemřelo nebo je pohřešováno. Česká filharmonie měla velké štěstí, že osudný den pobývala v městě Fukuoka na ostrově Kjúšú v jižním Japonsku. Kdyby totiž zemětřesení přišlo přesně o týden později, byla by v přístavním městě Sendai, které zničily otřesy i přílivová vlna. Poslední a velmi úspěšný koncert filharmoniků se konal v neděli 13. března v tokijské Suntory Hall. Zbývajících pět koncertů, jež se měly pořádat v Suntory Hall, Kanazawě, Nagoji, Sendai a Kawasaki, bylo zrušeno. ČF nakonec 15. března odcestovala z Tokia do Kanazawy v západním Japonsku, aby se dostala do bezpečné vzdálenosti od japonské metropole, kde panovaly obavy z ohrožení radiací z poničené jaderné elektrárny Fukušima.
Na nejstresovější turné, co filharmonie zatím prožila, pocity a složitá rozhodování se HARMONIE zeptala generálního ředitele ČF Davida Marečka a violisty a předsedy umělecké rady Jaroslava Pondělíčka.
Předtím než přišlo zemětřesení, jste odehráli několik koncertů. Který z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Jaroslav Pondělíček: Vzpomínám si na koncert ve Fukuoce. U východu na mne čekali dva dávní a velmi milí japonští přátelé – manželé se svou malou holčičkou. Pán pracoval před lety v Praze na japonské ambasádě, hrál amatérsky na violu a na jeho přání jsem ho tehdy tak trochu učil. Mimochodem, když padne o tomto období zmínka, nikdy nezapomene poznamenat, že v Praze to bylo lepší (to „lepší“ dokonce řekne česky). I po jejich návratu do Japonska se pravidelně vídáme při našich japonských zájezdech. Minimálně na jednom koncertě se vždy objeví. Jednou po koncertě v Tokiu při společné večeři vyšlo najevo, že se přestěhovali do jiného města. Půl hodiny před půlnocí jim odjížděl autobus. Doma byli v šest ráno a pán šel potom rovnou do práce. Musím říci, že to zdaleka nebylo poprvé ani naposled, kdy jsem se v Japonsku setkal s tak vřelým vztahem k české hudbě a (snad to nevyzní ode mne nepatřičně) k České filharmonii. Ale zpět k otázce. Právě od nich jsem se po koncertě ve Fukuoce dozvěděl o tragickém rozsahu zemětřesení a zprávy o prvních lidských obětech.
Někteří členové výpravy zůstali osudný pátek v Tokiu, přestože většina orchestru odcestovala do Fukuoky. Nechtěli se poté, co zažili první a nejsilnější otřesy, ihned vrátit do České republiky? David Mareček: Nikdo se zpátky vrátit nechtěl, ale reakce hráčů, kteří v Tokiu pobývali, byly velice silné. Varovali nás, že to, co jsme slyšeli a viděli v televizi, je opravdu závažný problém a že bychom měli udělat všechno pro to, aby byl orchestr v bezpečí. Nebylo to ale tak, že by někdo chtěl jet okamžitě zpátky. Ti, co to zažili, byli daleko opatrnější a citlivější, než ostatní. Manažer filharmonie Robert Hanč požádal už 11. března o přebukování letenek na nejbližší možný termín, takže to udělal ještě dřív, než jsme přijeli do Tokia. Žádný takový termín ale nebyl k dispozici, protože se pochopitelně všichni snažili z Japonska odcestovat. Skupinu 106 lidí nebylo snadné dostat do dřívějšího letadla.
Cítili jste v Japonsku ještě po pátečním zemětřesení další otřesy? Jaké byly vaše osobní pocity, zažil jste něco podobného již v minulosti? JP: V Tokiu se i potom s námi houpal hotel (Japonci staví budovy s neuvěřitelnou odolností), do toho výbuchy z relativně nedaleké elektrárny, stále se zvětšující hrozba radioaktivity…..Pokud jde o celkové pocity – i když Japonci zůstávali jako vždy stále vlídní a disciplinovaní, vše bylo jakoby normální, nebylo možné necítit ve vzduchu jakousi zvláštní ponurost. Nevím o nikom, že by propadal nějaké panice, ale pocit zmíněné ponurosti prostoupil do různé míry asi každého z nás. Je nepříjemné, když se situace vyvíjí stále k horšímu a nikdo neví, kam až to dojde. V minulosti jsme zemětřesení v malé míře již několikrát zažili. Věřím, že pokud člověk získá důvěru v pružnost a stabilitu japonských staveb a není to spojeno s únikem radiace ani s hrozbou tsunami, je možné si na to zvyknout.
Jak rychle zareagovala japonská agentura Fuji? DM: S japonskou agenturou se komunikovalo celkem dobře, byla vstřícná a tým, který se o nás staral, byl s orchestrem 24 hodin denně. Řešili jsme situaci hodinu po hodině podle toho, jak se vyvíjela. Když jsme později potřebovali orchestr dostat rychle z Tokia pryč jakýmkoli způsobem, dokázali změnit rezervaci na vnitrostátním letu. Dostali jsme se do Kanazawy na západní pobřeží dřív, než bylo plánováno, a to bylo díky Japoncům. A stejně tak díky nim se později podařil bleskový přesun do Tokia. Nejdříve byla možnost odvézt 11 žen, a pak jsme dostali nabídku pro dalších 30 členů orchestru. Letenky pro ně bylo potřeba sehnat během 10 minut a Japonci je během deseti minut skutečně sehnali.
Jak se k filharmonii chovali japonští posluchači i poté, co bylo jasné, jaké hrozivé následky tsunami způsobila? JP: Koncert v neděli 13. března v tokijské Suntory Hall byl prodchnut zvláštní atmosférou. Dirigent Myung-Wun Chung byl naprosto vynikající a jím i publikem inspirovaný orchestr hrál velmi koncentrovaně. Ve výrazu možná trochu jinak než jindy. Myslím, že jsme společně s lidmi v sále všichni podvědomě mysleli na tu hroznou tragédii, která začala na Japonsko dopadat. Při Dvořákově Largu bylo z publika cítit zvláštní podmanivou atmosféru pokory a spirituality. Připomínalo to téměř modlitbu. Když jsme opustili pódium, potlesk neustával a ještě dlouho jsme ho slyšeli z odposlechových reproduktorů v šatně. O dva dny později jsme potom z Tokia odjížděli, a když jsme nastoupili do autobusů, stál před hotelem v jedné řadě nastoupený hotelový personál (odhaduji celkem tak asi 25 lidí). Mávali nám na rozloučenou…
Situace se během pár dnů vyhrotila tak, že česká armáda poslala do Japonska dva vládní speciály. Nejdříve se plánovalo, že s nimi odletí celý orchestr. V médiích se například objevilo i několik názorů především z řad rodinných příslušníků filharmoniků, proč filharmonie neodletěla ještě dříve. To skutečně nebylo možné? DM: Opravdu nebylo. Situace se takhle neřeší, museli jsme komunikovat nejen s orchestrem, ale i s Japonci a dirigentem. Nešlo o individuální rozhodnutí. Fyzicky by to nebylo možné právě kvůli letenkám, o jejichž změnu rezervace jsme hned požádali, ale podařila se až na 18. března.
Nejdříve se do České republiky z turné vrátilo 41 filharmoniků. Přicestovali spolu s dalšími evakuovanými lidmi dvěma vojenskými letadly, které vypravila česká armáda. Původně měla odletět z Japonska celá filharmonie, vláda nicméně rozhodla, že se přednostně budou evakuovat ženy a děti. Zájem o odlet z ostrovního státu byl podle ministerstva zahraničí velký, řada lidí ale nakonec cestu odřekla nebo na letiště nepřišla. Nevyužito tak v letadlech zůstalo celkem 25 míst. Ani filharmonie prý nemohla tato místa rychle zaplnit, protože se nacházela v jiné části Japonska. Šest desítek filharmoniků tak nakonec odcestovalo 18. března komerčním letem z Osaky do Mnichova a odtud do Prahy autobusy. Koho napadlo vyslat pro orchestr vládní speciál? DM: Když zprávy, které chodily z fukušimské elektrárny, byly čím dál nepřehlednější, rozhodli jsme se, že by měl orchestr odletět co nejdřív. S pořadatelem jsme jednali, zda je možné turné úplně ukončit. A nabídlo se ministerstvo kultury, jestli v té věci může něco udělat. Pan ministr Jiří Besser převzal iniciativu na sebe, sešel se s premiérem, s ministrem obrany a zahraničí a společně rozhodli o vyslání speciálů. Byla to věc, která opravdu vznikala za pochodu. Je to vidět i z toho, že původně měla letadla letět do Komacu pro celou filharmonii, potom se rozhodlo, že poletí až do Tokia a že skupina filharmoniků bude menší. Původně mělo odletět jedno speciální letadlo, do kterého by se ale nevešlo devět lidí, to znamená celý management a čtyři lidi z orchestru. Čtyři dobrovolníci se okamžitě přihlásili. Změna rezervace letenek byla pak vlastně z nouze ctnost, protože když část orchestru v Japonsku zůstala, snažili jsme se ji s minimálními náklady dostat zpět a to se povedlo. Lufthansa začala vypisovat mimořádné lety, protože přestala létat do Tokia a létala z Osaky do Mnichova. Využili jsme letenek, na které jsme měli cestovat zpátky. Protože původní let zrušila letecká společnost, poskytli nám nové letenky jako náhradu.
Bylo to velké zklamání, když vláda rozhodla, že odletí jen část filharmoniků? JP: Myslím, že by většina orchestru dala přednost řešení – „když ne všichni, tak nikdo“. Odehráli bychom tak ještě zbývající dva koncerty, plus ještě jeden benefiční, jak jsme původně plánovali. Ovšem najít potom pro celý orchestr volná místa v komerčním letu do Evropy by byl asi problém. Celá akce byla uvedená do pohybu díky našemu řediteli a ministru kultury. Situace byla nepřehledná, evidentně se zhoršovala a nikdo, včetně samotných Japonců, nedokázal spolehlivě odhadnout míru rizika ani další vývoj. Mezinárodní letiště se blížila k hranici kolapsu pod náporem velkého množství cizinců, snažících se co nejrychleji Japonsko opustit. ČF zbýval do konce celého pobytu ještě týden, ale už jenom dva koncerty (ty ostatní Japonci již zrušili). Podařilo se nám pak alespoň o den dříve opustit Tokio. Pokud jde o vládní letadlo, bylo sice původně zamýšleno pro celou ČF (na to konto byly tyto dva zbylé koncerty zrušeny), ale nakonec to bylo jinak. Na nás zbylo pouhých 41 míst, což je o něco více než třetina orchestru. Ukázalo se, že o tom, kdo do vládního letadla nakonec opravdu nastoupí, rozhoduje až místní česká ambasáda. Trochu zmatená organizace, ale pokud jde o děti, ženy a lidi z nejohroženějších oblastí, je samozřejmé, že mají vždy přednost. V médiích se objevily i názory o zbytečnosti akce, ale byly jen ojedinělé. Je evidentní, že všichni, kteří se na rozhodnutí o vyslání vládního letadla podíleli, byli vedeni maximální zodpovědností a nezbývá, než jim za to upřímně poděkovat.
Byl jste jedním ze 41 filharmoniků, kteří se na palubu speciálu dostali. Jaké byly vaše pocity, když jste přiletěl do České republiky? JP: Hodně nepříjemný pocit byl z toho, že doma nejsme ještě zdaleka všichni. Zároveň také soucit s Japonci (na rozdíl od nás nemají kam odjet). A to ne jenom z obecného principu lidskosti. V Japonsku mám, podobně jako mnoho mých kolegů, řadu osobních přátel. Oni mají až překvapivě hluboký vztah k české hudbě a již léta nám projevují velkou přízeň a uznání. ČF je v Japonsku ceněna možná víc než u nás doma. Myslel jsem na to, že uspořádání benefičního koncertu pro Japonsko je naší samozřejmou morální povinností a minimem, které můžeme a musíme udělat. Tak jsme to od začátku spontánně cítili všichni.
Benefiční koncert se nakonec odehrál 3. dubna ve Španělském sále Pražského hradu, v Bruchově Houslovém koncertu vystoupil uznávaný japonský houslista a koncertní mistr Berlínské filharmonie Daishin Kashimoto a orchestr dirigoval Ion Marin. Akci jste uspořádali poměrně rychle po svém příjezdu. Bylo to náročné? DM: Strašně. Bylo to náročné, všichni k tomu ale přistoupili s takovým entuziasmem, že je těžké někoho vyzdvihovat. Všichni to dělali bez nároků na honorář. Pan Marin a Kashimoto si dokázali flexibilně přizpůsobit program. Hrad bezplatně nabídl Španělský sál. Vstupenky si museli koupit úplně všichni, ministr, velvyslanci i členové našeho managementu. Kromě novinářů, kteří tam šli do práce. Celý projekt organizačně zajistil a do detailu připravil David Dittrich. Mělo by vyjít CD a DVD a z prodeje záznamů se budou generovat další peníze, protože nikdo nedostane zaplaceno za autorská práva. Na našich webových stránkách visí záznam koncertu, díky němuž můžeme na možnost pomoci upozorňovat i nadále. Výtěžek půjde přes ADRU do Japonska.
Filharmonie získala za prodej vstupenek více než 400 000 korun a po skončení koncertu poslali lidé na konto humanitární organizace ADRA téměř 1,5 milionu korun.
