Zajdete-li si na koncert dětského smíšeného sboru, nejspíš na pódiu uvidíte hrstku kluků převálcovanou dívčí většinou. A pokud byste si povídali s učiteli zpěvu na „zuškách“, většina z nich by nejspíš bědovala nad nedostatkem chlapeckých hlasů. Jedním z mála, kteří se chlapeckému sólovému zpěvu intenzivně věnují, je David Cizner. Vloni dokonce vydal svoje první CD s názvem Krása chlapeckého sopránu a sklízí úspěch i na koncertních pódiích. Naposledy vystoupil na závěrečném koncertě Smetanovy Litomyšle, kde zpíval chlapecké sólo v Chichesterských žalmech Leonarda Bernsteina. Krátce po koncertě jsem si popovídala s Davidem i s jeho maminkou a zároveň učitelkou zpěvu Květou Ciznerovou.
Davide, zpíval jsi už někdy na takhle velkém koncertě? DC: Tohle byl největší.
Jak dlouho ses tu skladbu učil? Už jsi ji předtím znal? DC: Předtím už jsem to zpíval česky. KC: Cože? DC: No, zpíval jsem to česky, Hospodin jest můj pastýř. KC: To je přece úplně jiná skladba… DC: Ale je to to samé česky! Tak jsem aspoň věděl, o čem to je.
Aha, ty myslíš text? Že je u obou skladeb stejný? DC: Přesně. A to je hned jednodušší, když vím, o čem to je. Snáz se mi to potom učí… A měl jsem i poradce na hebrejštinu, který mě učil to chrčivé „ch“ a další věci.
Takže tu skladbu ses učil jen kvůli tomuhle koncertu? Jak se ti zpívala? DC: Kvůli Litomyšli. Ze začátku jsem měl trému, ale pak to bylo dobrý.
Jak se ti líbila Litomyšl? DC: Byl jsem tam poprvé a chtěl bych se tam podívat určitě ještě jednou. Všechno bylo super, koncert se všem líbil a mně se líbil třeba i hotel, kde jsme bydleli, prostě všechno☺.
To, cos zpíval, byla docela složitá skladba.Máš tuhle modernější hudbu rád, nebo zpíváš radši starou hudbu? DC: Tohle se mi zpívalo dobře. I když ze začátku jsem si říkal, jak je to lehký, a nakonec to tak úplně lehký nebylo! Ale jinak se mi zpívá líp starší hudba. U té nové hudby vezmeš noty a zpíváš z listu jenom to, co tam je, ale u starý hudby si můžeš dělat ozdobičky, zazpívat si to víc podle sebe. To mě strašně baví. KC: Je fakt, že on si ty ozdoby už vymýšlí sám, má to naposlouchané. Baví ho, že si s tím může hrát a spolutvořit.
Co rád posloucháš? DC: Já moc neposlouchám. Baví mě spíš zpívat. KC: On zpívá pořád. Někdy až moc (smích). S kamarády si o téhle hudbě samozřejmě popovídat nemůže, tak si občas kvůli tomu poslechne i nějakou popovou hudbu, a když je potřeba, ve škole zazpívá například Cohenovo Hallelujah, ale klasiku má radši.
Na jaký koncert se teď chystáš, Davide? DC: Teď spíš připravujeme CD, budeme nahrávat písničky o smrti, ale bude to sranda!
O smrti? KC: Zní to zvláštně, ale je to tak. Společně s Martinem C. Putnou připravujeme album, které se bude jmenovat O smrti i vesele a je to o tom, jak se měnil pohled na smrt v průběhu minulých staletí. Bude přiložené k Martinově knížce. On je totiž Davidův kmotr, rodinný přítel a kdysi ke mně chodil i na zpěv. Byl to velký talent a dokonce se rozhodoval, zda se bude živit literaturou, nebo zpěvem. Vloni v létě přišel s nápadem nahrát CD právě na tohle téma, začali jsme hledat staré texty a písně a našli jsme neuvěřitelné poklady, barokní texty sršící morbiditou, ale i stravitelné kusy, například Pohřební písně od J. J. Ryby. Při pročítání těch textů si teprve člověk uvědomí, že smrt by neměla být tabu, že je součástí života. Do nahrávání se zapojí i dcera, kterou zlákalo zazpívat si píseň Na smrt učitele (smích) A David zpívá ukázku: Libý oddech, tiché lůžko, budiž tobě muži ctný… KC: Jsou tam i písně, které pojímají smrt zvesela, například Martin bude zpívat Na smrt rychtáře: Dokonal jsem bohudíky, že jsem šťastně dokonal. Teď si mile oddechnu, když si v hrobě polehnu!
Takže o smrti se dá opravdu zpívat i vesele… Kdy má nahrávka vyjít? KC: Natáčíme v září, takže do Vánoc snad bude na světě. Není to ale jen o textech, i muzika je u těch písní skvělá a mnohdy náročná. Něco z toho bude teď David nacvičovat i na letních kurzech u Ireny Troupové. Od Monteverdiho běhavá Voglio di vita uscir, Chci odejít ze života, což bude taky pecka, když to bude zpívat malý kluk! DC: Já nechci odejít ze života, neboj se. Mám skvělej život! KC: On ten text je spíš myšlený jako takové psychické vydírání: tys mě nechtěla, tak já teď nechci žít.
Kdy jste vůbec začínali se zpěvem? KC: V pěti letech, ze začátku to byly spíš takové hry, aby se mozek nachystal na to, že bude cvičit. A od sedmi let jsme měli klasické hodiny, ze začátku třikrát týdně, teď čtyři hodiny týdně, a když má před vystoupením, tak i každý den. Zpočátku se samozřejmě stávalo, že stávkoval a nechtělo se mu. Ale postupem času ho to začalo bavit a teď tím prvním natočeným CD se to hodně zlomilo. Pochopil, že ty stovky hodin k něčemu jsou a že se dají zúročit, a už prohlašuje, že by chtěl dělat operu. DC: Už mám vyhlídnuté písničky. Nejvíc se mi líbí ty Figarovy. Já budu totiž bas po tátovi. KC: Je pravda, že kluci často dědí rezonanční prostory a hlasivky po otci, a manžel je bas.
Davide, kdybys mohl, nechal by sis radši svůj chlapecký hlas, nebo se těšíš, až budeš objevovat ten nový? DC: Až budu vypadat víc dospěle, tak budu radši ten bas. KC: On si plánuje natočit CD s názvem Figaro di Praga, až bude velký. DC: No protože mám rád ty jeho písničky!
