Přestože program 67. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je zdánlivě klidnější než loňský, vzpomíná výročí několika zajímavých osobností, nabízí speciální projekty (koncertní provedení Fidelia v Rudolfinu, pocty Johnu Cageovi pod letadly v Národním technickém muzeu, Karlu Krautgartnerovi v sále České národní banky a Františku Kmochovi ve Valdštejnské zahradě), dva superorchestry (filharmonie z Vídně a Petrohradu) a překvapivě bohatý hvězdný pel mel – Bostridge, Kožená, Padmore, Gruberová, Fink, Andsnes, Blechacz, Moravec, Barenboim, Petrenko, Těmirkanov, Bělohlávek, Metzmacher, Uchida, Lewis, Accademia Bizantina, Ciganski diabli. Na měsíc ustoupí do pozadí pořadatelé koncertů a Prahu ovládne nadčasové festivalové logo Františka Muziky z roku 1946. O letošním ročníku jsem si povídal s ředitelem Pražského jara Romanem Bělorem.
Co pro tebe znamená pojem festival? Samozřejmě to znamená určitou slavnost, o čemž svědčí dějiny od středověku po současnost. Pražské jaro má poměrně jednoduchou situaci. Vzniklo těsně po válce v době velkých nadějí jako skutečný svátek a podařilo se během doby ustanovit nepsané pravidlo, že v době konání oba hlavní pražští koncertní pořadatelé přerušují činnost. Respektuje se, že Pražské jaro je oslavou a vrcholem hudební sezony. Otázka je ale na místě proto, že festivalů v celém státě přibývá a samozřejmě se nabízí otázka, který z nich je skutečným svátkem a kde jde jenom o nějaký projekt, který využívá slovo festival jako zaklínadlo. My se snažíme v nové době náš festival pojímat jako sérii slavnostních projektů a koncertů, který každý sám za sebe je specifický a má svou logiku. Byl bych rád, kdyby byl tento trend stále silnější. Festival tedy není jen slavností, která se vymyká běžné sezoně, ale specifickou slavností by měl být každý projekt. Rébusem pak je, jak dát tyto jednotlivé slavnosti do rámce, který má nějakou společnou vypovídající kvalitativní hodnotu.
Stejně jako všem kulturním institucím a projektům byl i Pražskému jaru snížen státní příspěvek. Z patnácti milionů je dvanáct. Ovlivnilo to letošní ročník? Ne, ani nemohlo, protože vše už bylo připraveno a předprodej byl zahájen na konci minulého roku. Peníze nám budou velmi chybět, ale protože jsme v průběhu mnoha let vytvořili určitou finanční rezervu, tak tím tuto dvacetiprocentní díru zalepíme. Je ale paradox, že jsme rezervu původně tvořili pro případ vypadnutí některého z privátních sponzorů. Nikdy by mě nenapadlo, že ji budeme muset využít kvůli krácení dlouhá léta konstantní a relativně nízké podpory ministerstva – zakladatele obecně prospěšné společnosti, která festival pořádá. Podíl ministerstva kultury na Pražském jaru tak klesne někam k 16 procentům, což je u bývalého státního a nejvýznamnějšího českého festivalu na pováženou. Pakliže by se ukázalo, že se jedná o novou, konstantní víceletou úroveň podpory státu, tak budeme muset přijmout nějaká opatření. Budeme to chápat jako snížení objednávky státu u obecně prospěšné společnosti Pražské jaro a bude na místě otázka, zda si některé projekty, které děláme s pocitem péče o obecné blaho, vzdělávání či mezinárodní vztahy, můžeme dovolit.
Myslíš tím další snížení počtu koncertů? Ne. Určitým snížením jsme odstranili někdy nepříjemnou vnitřní konkurenci festivalu a akcentovali přehlednost. Je důležité naplňovat tezi, že kvalita je důležitější než kvantita. Nemá smysl konkurovat některým abonentním projektům například České filharmonie, FOK či Spolku pro komorní hudbu. Z hlediska nezbytných úspor ale můžeme zvážit, zda neomezit soutěž pro mladé hudebníky, utlumit spolupráci se Slovenskem, která má významnou symbolickou hodnotu, snížit počet objednávek u soudobých skladatelů a omezit další věci, kterými se komerčněji orientované festivaly a pořadatelé vůbec nezatěžují. V tuto chvíli skutečně nevím, jak budeme v budoucnu reagovat na reálnou ekonomickou situaci. V každém případě je ale třeba říci, že Pražské jaro bylo dáváno za příklad úspěšné transformace státní příspěvkové organizace, která se musí postarat o sebe s jistotou sice relativně malého, ale spolehlivého příspěvku státu. Tato zásada ale byla porušena a budou mít bohužel pravdu ti, kdo se transformacím brání s argumentem nespolehlivosti závazku státního příspěvku po transformaci.
Občas probleskují mediální spekulace, že by mělo ministerstvo kultury zaniknout nebo „fúzovat“ s jiným, například s ministerstvem školství. Co by to mohlo znamenat pro hudbu a Pražské jaro? Obecně se nebojím reorganizace ministerstev, koneckonců už za první republiky existovalo ministerstvo školství a národní osvěty a později ministerstvo školství, věd a umění. Současná náplň ministerstev je však tak vyprofilovaná, že mi to připadá rizikové. Představme si složitý konglomerát školství, tělovýchovy, sportu, církevní problematiky, památek, živé kultury, muzeí… Nicméně nevylučuji, že by geniální ministr a organizátor se šesti až deseti náměstky zvládl vše od lyžařského areálu ve Špindlerově mlýnu a uplatňování školského zákona po opravu katedrály sv. Víta a platy duchovních… Mám ale trochu obavu, jestli kredit ministerstva kultury není i bilancí lidí, kteří po roce 1989 tento úřad ovládali. Často byl určitou trafikou v rámci koaličních kompenzací. Zapomínalo se na to, že při správném vedení by to byl silový resort, že to není černá díra, kam se házejí peníze, ale že je kultura neobyčejně výkonným akceleračním ekonomickým celkem a že může mít a naštěstí částečně i má na státní finance, turistiku i na sebevědomí občanů velký a pozitivní vliv.
Vraťme se k festivalu. Vloni odpadly dva významné pěvecké recitály. Budete mít letos více štěstí? To kdybych věděl! Budu muset dát na modlení. (smích) Musím doufat, že ano. Vloni to byla v případě dramaturgicky specifických recitálů Dawn Upshaw i Thomase Quasthoffa prostě nešťastná shoda okolností. Opět máme silnou sestavu pěvců. Edita Gruberová je zde již poněkolikáté a jsme šťastní, že můžeme sledovat její vrcholné období. Díky své odpovědnosti a geniální práci s hlasem zůstává jakoby mimo čas hvězdou první velikosti, které se klaní svět. Význam hostování Magdaleny Kožené netřeba rozvádět. Letos je neobvykle silné zastoupení tenoristů, kteří nepatří do kategorie „hlasových bouráků“, ale pěvců se specifickým uměleckým profilem.
Není luxusem pozvat dva hlasově velmi podobné pěvce ze stejné země? Jsem si tohoto rizika vědom, ale zaujalo nás, že Marc Padmore nabídl ryze klasicky intelektuální program s Beethovenem a Schubertem, zatímco Ian Bostridge přijede jako součást bachovského projektu Orchestra of the Age of Enlightenment. Přestože jsou to podobné hlasy, zásadní odlišnost dramaturgie byla klíčem k jejich paralelnímu pozvání.
Není škoda, že se v rámci pěveckých recitálů ukážou v Praze dva světově velmi cenění pianisté pouze v roli doprovazečů? Jak u Paula Lewise, tak u Mitsuko Uchidy se jedná o shodu okolností. Prostě jsou součástí turné svých pěveckých kolegů a jednou ze zastávek je Praha. Jsme si tohoto paradoxu vědomi a určitě jim rádi dáme šanci v budoucnosti. Na druhé straně profese geniálního „doprovazeče“ je ekvivalentní součástí pěveckých recitálů.
Je úžasné, jak silnou trojici pianistů nabízí Pražské jaro! Leif Ove Andsnes, Rafał Blechacz, Ivan Moravec. Zvlášť fascinující asi budou dva nahrávané koncerty ceny sbírajícího Andsnese s Mahler Chamber Orchestra, který je často zahraniční kritikou vynášen do nebes. Byl to záměr? Pana Andsnese jsme si přáli dlouho. Najednou přišel z jeho agentury dotaz, zda by bylo možné v Praze realizovat živé koncerty a zároveň nahrávky Beethovenových koncertů, a to v průběhu tří let. Podmínkou bylo, aby byl koncert kvůli nahrávání firmy Sony Classical opakován. Takže můžeme posluchačům slíbit, že Leif Ove Andsnes zde provede během tří let všechny Beethovenovy klavírní koncertantní skladby. Klíčem k volbě Prahy pro tento projekt byla Dvořákova síň Rudolfina, která je k nahrávání této hudby velmi vhodným sálem. Takovýto projekt s sebou nese určité technické problémy, ale bude to pro festival i Rudolfinum skvělá celosvětová reklama. A poloprázdného sálu se nebojíme, Beethoven nebyl špatný skladatel. (smích)
S rolí dirigenta jsou spojováni například Perahia nebo Barenboim, ale vidět dirigovat Leif Ove Andsnese bude pro lidi novinkou. To asi ano, ale nesmíme zapomenout, že u orchestrů tohoto typu hraje zásadní roli osobnost koncertního mistra – leadera. Je pravda, že jsme se na počátku komunikace s agenturou pana Andsnese ptali, kdo bude dirigovat… Ale jsem přesvědčen, že to bude pro české posluchače zajímavé a že půjde o jeden z vrcholů letošního Pražského jara.
Mou vlast bude dirigovat u nás méně známý Vasilij Petrenko, který však ve světě dělá obrovskou kariéru. Dělal už někdy celou Vlast? Petrenko již v Praze hostoval s Královskou filharmonií z Liverpoolu, kde je šéfdirigentem. Pokud vím, dirigoval některé části Vlasti, jako celek to ale bude zřejmě poprvé. Zaujalo nás, že je na prahu hvězdné kariéry a inspirací pro pozvání je i jeho slovanský původ. Tento pojem sice Češi logicky nepoužívají rádi, protože se panslovanství příliš nepovedlo, ale slovanská hudba je určitý pojem a dirigent, který vyrostl v ruském prostředí, by mohl mít k české erbovní hudbě blíže nežli třeba Španěl. Chtěli jsme po dvou specifických provedeních (Pražská komorní filharmonie, Orchestr Pražské konzervatoře) nabídnout prostřednictvím nejvýznamnějšího tuzemského orchestru nový pohled. Návrat České filharmonie k Mé vlasti považuji za návrat ke standardu a překonání abnormálně dlouhé pauzy. Doufám, že tento prestižní úkol přispěje k úspěšně probíhající stabilizaci orchestru. Na letošek pak naváže Česká filharmonie v roce 2014 provedením Vlasti s Jiřím Bělohlávkem coby pocty Rafaelu Kubelíkovi. (V roce 2013 zahájí PJ Peter Oundjian a Orchestre Philharmonique de Radio France – red.)
Dva koncerty BBC Symphony lze chápat jako české rozloučení pana Bělohlávka s tímto orchestrem? Je to trochu náhoda, protože koncerty byly domluveny dávno před tím, než se vyjasnilo datum jeho odchodu. Z hlediska nastavení měřítek české hudební scény je ale dobré, že uvidí výsledky práce Jiřího Bělohlávka jako světového dirigenta s orchestrem, se kterým dlouho intenzivně pracoval, krátce předtím, než nastoupí jako šéf do České filharmonie. Pro české publikum by to mělo být poučné jako potvrzení změny situace oproti devadesátým letům, kdy to trochu vypadalo, že Jiří Bělohlávek potřebuje Českou filharmonii. Dnes je tomu – při vší upřímné úctě k orchestru – spíše naopak.
Festival nabízí pocty světovým skladatelům – Cageovi, Kopelentovi a Kmochovi. Myslím, že poprvé budete v Národním technickém muzeu a hned s Johnem Cagem. Občas si stýskáme, že je soudobá hudba prováděna v nevhodném prostoru. I proto voláme po tom, aby se v Praze postavil velký, technicky špičkový sál, protože při uvádění české i světové hudby vzniklé po roce 1950 (od pozdního Martinů dál) ve Smetanově síni a Rudolfinu jsme mimo dobu. Zkušenosti nám ukázaly, že lidé chtějí poslouchat soudobou hudbu v moderním a netradičním prostředí a dopravní hala Národního technického muzea se jeví jako pozoruhodný prostor s jedinečným geniem loci. Čtyři sta diváků čeká pozoruhodný zážitek. Atak na vstupenky byl k naší radosti téměř stejný jako na Vídeňskou filharmonii.
Vidíš do budoucna nějaká rizika? Jaká je hlavní konstanta směřování Pražského jara? Vedle věčného Damoklova meče nedostatku prostředků je pochopitelným rizikem, zároveň však v mnoha směrech i povzbuzením, zostřující se konkurence řady hudebních podniků v Praze. Je vskutku jen na nás, abychom to brali jako aktivační výzvu. Význam Pražského jara je v tom, že je v měřítcích umělecké kvality nepatrně konzervativní, avšak ryze seriózní s propracovanou a nepodbízivou dramaturgií, která se nebojí experimentů. Zároveň se ale snažíme o maximálně moderní prezentaci a diplomaticky i technicky dokonalou a profesionální komunikaci s posluchači jako zákazníky i s našimi partnery a podporovateli – společnostmi, které ve svých oborech reprezentují špičkovou kvalitu jiného typu, které se musíme – v našem oboru – vyrovnat. Pražské jaro je unikátní svou noblesou a této devizy se nechceme a nemůžeme zříci, což oceňují a podporují i naši největší privátní partneři Česká spořitelna a RWE Transgas.
Chceme i nadále nabízet koncerty a hudební projekty se zárukou kvality tam, kde mají být, dávat jim pestrou podobu, jít cestou dramaturgického „fajnšmekrovství“, získávat lidi i pro složitější umělecké koncepty a projekty. Jinak řečeno „crossovery“ máme rádi, ale mají být doplňkem a zpestřením, nikoliv hlavním chodem festivalu.
