Vystudovala bakaláře na JAMU a magistra v Bratislavě na VŠMU. Na barokní kurzy do Holešova přijela letos poprvé a jak jsem k mému překvapení zjistila, nepatří mezi nejzapálenější barokní nadšence, natož puritánské zastánce historicky poučené interpretace. Její oblíbená hudba se pohybuje na opačném konci časové linky a možná i díky tomu mě sopranistka Jana Vondrů na pódiích holešovského zámku tolik bavila. V porovnání s ostatními podle mého technicky nejvyrovnanější hlas, zdravý, svěží. Poetický kritik by na její témbr vymyslel spoustu šťavnatých přívlastků. Ano, mladých a šikovných sopranistek je hodně. Janě bych moc přála, aby mezi nimi byla slyšet.
Jaké je podle tebe srovnání brněnské a bratislavské akademie? Každá má svoje klady a zápory. Brno má velkou devizu ve studentském operním studiu, má mnohem lepší podmínky pro inscenování oper, do kterého je zapojená celá škola od dirigenta, režiséra, manažerů… Všichni jsou studenti, tudíž má celý ten proces přípravy jiný náboj než v Bratislavě, kde stojí organizačně za studentskými představeními pedagogové. Takže z téhle stránky pro mě bylo zajímavější Brno, člověk se před premiérou na tři týdny zavře do divadla a s několika spolužáky a většinou taky dobrými přáteli tvoří společně něco, co ho úplně pohltí. Ale přínosné pro mě byly samozřejmě obě školy. Na každé z nich je jiná pěvecká kultura, jiné estetické vnímání.
Dokážeš popsat, v čem se liší? Nevím, jestli se to dá globalizovat, ale zdá se mi, že v Bratislavě se pěstují větší, hutnější hlasy. V Brně je podle mého kultura hlasu komornější, lyričtější.
Máš čerstvě po absolutoriu, jaké jsou další plány? Teď mě asi nejvíc zajímá nové trio, které jsme založili s kamarády muzikanty, s cimbalistou Míšou Grombiříkem a akordeonistkou Žanetou Vítovou. Jmenujeme se Contriology a chtěli bychom se zaměřit na soudobou hudbu, dát prostor hlavně mladým skladatelům. Je to ohromně lákavá barevná kombinace. A zní nádherně.
Nevím, jestli si ty dva nástroje dokážu představit spolu, ale rozhodně to ve mně vzbuzuje zvědavost… Já jsem je měla vždycky ráda zvlášť jako doprovod hlasu. Napadlo nás vyzkoušet, jak by se doplňovaly a všichni jsme byli z toho návalu nového zvuku úplně unešení, takže jsme začali přemýšlet, co si spolu můžeme zahrát. Oslovili jsme Luboše Bernáta, který učí na VŠMU, ten pro nás upravil svůj cyklus písní Vyznania, potom jazzman Michal Wróblewski pro nás zkomponoval cyklus šesti tanců, oslovujeme i další… Namátkou Ondru Kyase, Romana Zabelova. Míša Grombiřík je zároveň dobrý manažer, díky němu se chystáme například na turné po Americe, kam vyrazíme příští rok v březnu. Máme v repertoáru samozřejmě i Moravskou lidovou poezii v písních mého milovaného Janáčka, to je podle mě pro cimbál jak dělané. A asi bych to tady na kurzech mezi pravověrnými starohudebníky neměla říkat moc nahlas, ale hráli jsme v téhle nástrojové kombinaci i Bacha… Já vím, je to už trochu punk, ale podle mě je potřeba být někdy malinko drzý a nechovat se k hudebnímu zápisu jako ke zkamenělině.
Takže stará hudba není tvoje priorita. Právě že ne. Mrzelo mě, že na školách staré hudbě většinou nikdo moc nerozumí a asi i proto jsem k ní těžko hledala cestu, znala jsem ji jenom povrchově a vlastně mi přišla v mnoha případech plytká. Proto jsem chtěla získat větší ponor, učit se od profíků, kteří jsou v oboru celý život.
A podařilo se? Určitě, tady je to tak intenzivní! Deset dní od rána do večera člověk nemyslí na nic jiného než na hudbu, což je super, už dlouho jsem nebyla v něčem takhle ponořená. A mnohem víc vnímám rozdíly v technických i stylových věcech. Sice se tu pořád cítím trochu za „klasika“, slyším kolem sebe hodně rovných hlasů, ale myslím, že ani s nonvibratem by se to nemělo přehánět.
Mluvila jsi o „milovaném Janáčkovi“, zazpívala sis během studií v nějaké jeho opeře? No ano, dokonce jsem kvůli tomu opustila myšlenku vyjet studovat do zahraničí v rámci Erasmu. V pátém ročníku jsme dělali Lišku Bystroušku, já jsem měla zpívat Lišku a od ní se mi nechtělo odjíždět. To je moje srdeční role. Zpětně mě ale mrzí, že jsem Erasmus nestihla a chtěla bych ještě někam do zahraničí, i když to pro mladého zpěváka, který žije trochu „low cost“, není jednoduché.
Jaký to je pocit vyjít z akademie a mít před sebou krok do neznáma? Celkem šok… Já jsem si trochu zkomplikovala situaci tím, že jsem odešla z Brna, kde jsem měla navázané pracovní kontakty, těmi dvěma lety v Bratislavě se jich hodně přerušilo a teď je buduji znova. Ale bude nějaká spolupráce s Operou Diversou, chtěla bych zkusit Karlovy Vary, soutěž Bohuslava Martinů…
Dokážeš si představit, že bys byla angažmá v nějakém českém divadle? Myslím, že je to fajn start.
A nebo ještě varianta operního studia někde v Evropě. Já už jsem byla poslední dobou ze školy docela unavená, už jsem chtěla zkusit dostudovat a neschovávat se za nějakou instituci, řešit věci víc podle sebe, zkoušet předzpívání… A to je samozřejmě běh na dlouho trať.
Jakým směrem si teď rozšiřuješ repertoár? Poslední dobou je to právě novější hudba, hodně písňová. Britten, Copland, Janáček, to jsou moji autoři. A baví mě zkoumat současnou tvorbu. Když jdu na koncert, taky si nejčastěji vyberu „soudobku“, v Brně to hodně žije, ráda chodím na Diversu, na Brno Contemporary, jsou to nové spojitosti. Teď se tu hrály například Bergovy opery, což byl výborný počin. Prostě současnost se vším všudy.
