Jednou z oblastí zájmu vlámského hobojisty a dirigenta Paula Dombrechta je dílo českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. Se svým souborem Il Fondamento věnoval Zelenkovi několik nahrávek, v roce 2004 v Praze provedl oratorium Ježíš na Kalvárii (ZWV 62) a po čtyřech letech se opět vrací do Čech se Zelenkou na programu v rámci Pražského jara. Tento článek je tedy pozvánkou na koncert. Ohlédněme se však též za plody dlouholetého Dombrechtova zájmu o Zelenkovu hudbu. Není náhodou, že se v něm odrážejí i klíčové okamžiky znovuobjevování skladatelova díla.
Paul Dombrecht patří do stejné generace průkopníků historicky poučené interpretace jako třeba bratři Kuijkenové. Jako hobojista působil po dlouhá léta v La petite bande a podílel se na objevování zvuku starých nástrojů a odkrývání způsobu hry na barokní hoboj. Zálibu v rozšiřování obzoru – tak vlastní moderní době – si ostatně přinesl i do vlastního souboru Il Fondamento v podobě uměleckého kréda „nechodit po vyšlapaných cestách“. V případě hudby bývají objevy, o nichž tak ráda referují média a na které býváme upozorňováni na krabičkách kompaktních disků, zpravidla poněkud jiné povahy než dávné heroické činy, jejichž protagonisté se s nasazením životů vydávali do bílých míst, kde žijí lvi. Dnešní objevitelé staré hudby sice mnohdy nekráčejí vyšlapanými cestami, avšak prastarých více či méně zřetelných stezek bývá k dispozici celá řada. Příběh objevování odkazu Jana Dismase Zelenky je právě takovou výmluvnou ukázkou pozvolného odkrývání zapomenutého a divuplného světa prostřednictvím stezek a cest, které klestily generace hudebníků i muzikologů před námi.
Není nijak překvapivé, že se Dombrecht coby hobojista setkal se Zelenkou nejdříve v jeho triových sonátách. Ty patří k nejnáročnějším dílům barokního hobojového repertoáru. Uceleně koncipovaná sbírka šesti sonát (ZWV 181) má jedinečné postavení i v kontextu Zelenkova díla. Nevíme sice, pro jakou příležitost byly sonáty určeny, a neznáme ani přesné datum jejich vzniku. Velmi pravděpodobně však pocházejí z počátku dvacátých let osmnáctého století, z doby bezprostředně následující po Zelenkových studiích u císařského kapelníka Fuxe ve Vídni. Nejen z působivého vzhledu rukopisné partitury je zřejmé, že se jednalo o skladby pro svého tvůrce velmi významné. Jde vpravdě o iniciační dílo, jímž skladatel vstupuje do vrcholné etapy své tvorby a zároveň testuje meze své fantazie a svých možností.
Podobnou roli měly Zelenkovy sonáty sehrát i později, když se staly iniciačním dílem pro řadu zájemců o zapomenutého skladatele a byly i roznětkou širšího novodobého zájmu o jeho dílo. V letech 1955 – 1965 je postupně vydal český muzikolog Camillo Schoenbaum v německé edici Hortus musicus, 1973 je nahrál švýcarský hobojista Heinz Holliger a právě tato nahrávka je považována za definitivní vstup Zelenkova díla na scénu. Po dalším desetiletí nahrál část sonát Paul Dombrecht, a když v roce 1988 se svým žákem Marcelem Ponseelem a dalšími dotočil zbylé sonáty, byla první kompletní nahrávka Zelenkova cyklu na dobové nástroje na světě.
Vedle triových sonát zaujalo širší hudební veřejnost zprvu především Zelenkovo orchestrální dílo. Důvodem bylo mimo jiné to, že byly již k dispozici jeho edice. Zelenkovy obtížně čitelné rukopisy obsahující navíc mnohdy jen stěží uvěřitelné harmonické postupy kladly na jejich první editory nároky, kterým se ne vždy podařilo uspokojivě dostát. Přesto však již samotná existence a všeobecná dostupnost těchto edic sehrála značnou roli při šíření Zelenkova díla a objevování jeho znějící podoby. Logické další kroky Paula Dombrechta na jeho osobní cestě za Zelenkou vedly právě směrem k orchestrálním dílům. Nahrávku čtyř koncertantních skladeb nazvanou podle místa a doby jejich vzniku „Prague 1723“ pořídil se souborem Il Fondamento poměrně pozdě, až na samém sklonku minulého století. V té době již byla k dispozici řada nahrávek Zelenkových instrumentálních děl, podobný počin bychom tedy rozhodně nenazvali výletem do neznáma. Zato se však jednalo o expedici vskutku důkladnou – nahrávka velmi obtížných a virtuózních skladeb s Dombrechtem v roli prvního hobojisty se povedla znamenitě a patří k nejlepším.
Nejdéle čekalo na své objevení a prozkoumání Zelenkovo chrámové dílo. Nebývalá vlna zájmu o skladatele i o hudbu u drážďanského dvora provázená v poslední třetině minulého století též zásadními edičními počiny a badatelskými projekty však dnes přináší své plody v podobě koncertů a nahrávek. Il Fondamento tentokrát přijede do Prahy s programem, který nahrálo na svém dosud posledním zelenkovském CD. Zhudebněné Kající žalmy 51 a 130 a Requiem d moll reprezentují skladatelovo vrcholné i pozdní dílo a pro českého posluchače není bez zajímavosti ani ta skutečnost, že dvě ze tří nahraných skladeb mají s českými zeměmi a konkrétně s Prahou společné více než jen původ jejich autora.
Žalm De profundis (ZWV 50) zkomponoval Zelenka k uctění památky svého otce. Louňovický kantor zemřel 8. 2. 1724 a počátkem března za něj dal v Drážďanech jeho syn sloužit smuteční obřady, k nimž zkomponoval hudbu, na jejímž provedení se podíleli též královští hudebníci. Skladba je jedinečná zejména obsazením a zpracováním úvodní věty. Ta zhudebňuje první žalmový verš („Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine, panovníku, vyslyš můj hlas“) a je obsazena třemi sólovými basy a třemi pozouny. Hluboký zvukový registr a hudební zpracování zvýrazňující důležitá slova – jako například velkými a při opakování se dále rozpínajícími vzestupnými intervaly zhudebněné slovo „clamavi / volám“ – představuje velice působivou metaforu žalmového textu. Je zajímavé, že brzy po provedení v Drážďanech byla skladba známa také v Praze. O Zelenkových kontaktech s jeho pražskými kolegy mnoho nevíme, je však zřejmé, že byly poměrně úzké.
Requiem zhudebnil Zelenka vícekrát a shodou okolností se významná část pramenů čtyř dochovaných děl nachází v českých sbírkách. Je tomu tak i v případě Requiem d moll (ZWV 48), které skladatel zkomponoval pravděpodobně v roce 1731 či 1732 pro pravidelnou výroční pobožnost za císaře Josefa I., jehož dcera princezna Marie Josefa Habsburská byla ženou sasko-polského následníka trůnu. Jako odkaz na specifický styl chrámové hudby u vídeňského dvora je snad 
možno chápat užití trombónů vedených colla parte s vokálními hlasy, které je v kontextu drážďanské chrámové hudby té doby neobvyklé.
Miserere c moll (ZWV 57) z roku 1738 patří již k Zelenkovým pozdním skladbám, v nichž se naplno projevil jeho originální styl. Skladba se silně kontrastujícími větami jako by byla kondenzátem smíšeného chrámového stylu jako tvůrčího principu. Klíčovou částí je druhá věta, která zhudebňuje celý text kajícího žalmu – jedná se o takzvanou parodii, tedy úpravu starší skladby, zde ricercaru Girolama Frescobaldiho z jeho sbírky Fiori musicali z roku 1635. Frescobaldiho kontrapunkt na první poslech nepocházející ze Zelenkovy doby prochází řadou tónin, zatímco v basu stále znovu a znovu zaznívá jako jakési motto celé věty úvodní verš žalmu („Miserere mei Deus“ / „Smiluj se nade mnou, Bože“). Celá část se později hudebně opakuje s částí textu doxologie („Sicut erat in principio“). V centru celé skladby však překvapivě stojí rozsáhlá sopránová árie ve zcela moderním galantním stylu. Orchestrální a sborový úvod věty odkazuje působivým vibrujícím doprovodem plným průtahů a disonancí k předehrám Zelenkových pašijových oratorií. Naprosto šokujícím momentem však je návrat drásavé předehry v samém závěru, když se již zdá, že vše bylo řečeno. Zelenka staví pozoruhodnou architekturu, zároveň však znovu a znovu zve posluchače dovnitř, hlouběji do labyrintu svého díla.
Ani ve své poslední zelenkovské nahrávce se Paul Dombrecht se svým souborem nevydal po zcela nevyšlapané cestě, všechny tři skladby již byly vícekrát nahrány. Jeho ambicí však nebylo být první, jak sám řekl v rozhovoru pro HARMONII při své minulé návštěvě v roce 2004. Chtěl dojít dále. Dále za edice i stávající nahrávky. V případě nahrávky Zelenkova Miserere, Requiem d moll a De profundis se mu to rozhodně podařilo. Naděje, že se mu onu cestu podaří znovu projít na jeho pražském koncertě, je velmi vysoká. Máme se na co těšit.
