Letos si Univerzita Karlova připomíná 660. výročí založení. Když slýchávám z médií někdy slovní svistot vědců i politiků, jak se musí česká věda podporovat, ale jen ta úspěšná, kvalitní, oceňovaná, tak mě napadne: Co je to ve vědě úspěšnost a kvalita? Měří se počtem článků v hlavních světových odborných magazínech, počtem citací v cizojazyčné literatuře, počtem patentů či copyrightů, počtem aktivních účastí na mezinárodních konferencích, zájmem firem? V tom případě nemůže muzikologie nikdy uspět v konfrontaci s biochemií, nanotechnologiemi, fyziky, lékaři, matematiky… Je však skutečně popelkou, která existuje jen setrvačností, z dobré vůle našich univerzit a Akademie věd, jejichž mnozí členové se ostatně dívají přezíravě na většinu humanitních oborů? Je jisté, že česká muzikologie je i přes poměrně složité podmínky, v kterých se pohybuje, nezbytnou vědeckou základnou pro naši hudební kulturu, o čemž svědčí práce Ústavu hudební vědy, Českého muzea hudby, kateder hudební vědy. Koneckonců bez jejich absolventů by nemohly existovat kromě vědeckých ústavů ani „užitkové“ subjekty jako orchestry, operní divadla, konzervatoře, vysoké školy uměleckého směru, některé další specializované ústavy, festivaly, nahrávky špičkových umělců, leckteré hudební agentury, stanice Vltava Českého rozhlasu a časopisy včetně HARMONIE. Samozřejmě, že není vše ideální. Dovedl bych si představit, že by naše muzikologie mohla vyprodukovat více encyklopedické literatury pro laické milovníky hudby, rázně upozorňovat na nesmysly, které čteme v hudební beletrii, programech, tisku a podobně. Dle mého soudu však například hudební vědecké ústavy mají dnes vysokou úroveň, řadu mladých, nadšených muzikologů a i v nedůstojných pracovních podmínkách přinášejí víc než některé médii oslavované ústavy.
K výročí Univerzity Karlovy uspořádal 3. dubna pražský Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ve spolupráci s Národním muzeem neobvyklý koncert. Veden asi snahou neuzavírat se do sebe a ukázat živou tvář hudební vědy, byla většina účinkujících studenty, profesory či absolventy pražské katedry muzikologie.
Ve svém snažení se zaštítili slovy jedné z velkých osobností naší hudební vědy, Vladimíra Helferta: „(…) A nakonec bych rád učinil malé vyznání své lásky ke své vědě. V době svého věznění jsem poznal, jak mám svou vědu rád, jak tato věda tvoří nejvlastnější smysl mého života. Ovšem je to věda tak, jak jsem si ji vytvořil: žádná suchá, pouze rozumářská konstrukce, nýbrž stálá tvorba, tvorba nesená horkou touhou po kráse a pravdě. Je to věda, která roste u mne vždy z prožívání uměleckých děl. Proto v mé vědě se prostupuje umělecká tvorba s vědeckou. To je, myslím, jedině správná cesta vědy o každém umění. (…) Tvořit, tvořit, tvořit! Tvořit z výhně horoucí touhy po kráse a pravdě! To je úžasně velké a krásné. To jsou vrcholy života a v tom je nejvyšší radost. A proto mám svou vědu tak rád. (…) A tak, vraceje se k životu a zároveň ke svobodě po všech těch útrapách vězeňského života, po všem tom nebezpečí, kdy můj život visel na slaboulinké nitce, cítím, jak zase s láskou se věnuju své vědě a mám jen jedno horoucí přání: abych ze svých plánů splnil co nejvíce, abych tím mohl naší kultuře, svému drahému národnímu majetku duchovnímu, prokázat co nejplatněji služby.
Dej, Bože, a dejte všechny mocnosti, které řídíte osudy nás všech, abych se stal platným, třebas i nepatrným článkem v Tvém božském díle! Vím, že vše ze svých plánů nebudu moct provést. Vždyť to je plán vlastně pro celý život a já už mám půlku života dávno za sebou. Ale ovšem k mnohému z těch plánů mám připravený materiál a zbývá jen formulace a přiložit ruku k poslednímu propracování. Ale i tak bych rád, aby to, co z těch plánů budu moct vykonat, aby bylo dobré. A to snad se mi podaří. Neboť cítím, že mé síly dozrávají, a ve vědomí této své životní zralosti budu nyní dále pracovat, s vědomím přísné odpovědnosti k národní kultuře, k pravdě a kráse. Kéž se mi splní co nejvíce a hlavně co nejlépe.“
Muzikologické rozeznívání dvorany malostranského Českého muzea hudby bylo až překvapivě příjemné. Nejvíce mě upoutaly dvě vystoupení: Prvním byl debut ženské formace Tiburtina , fénix povstalý ze souboru Schola benedicta. Osm zkušených, nezřídka hlasově skvěle disponovaných zpěvaček, perfektně provedlo několik renesančních zpěvů. Velmi bych si přál, aby tato premiéra nebyla zároveň derniérou! Působivé, přesto neokázalé bylo vystoupení Magdaleny Šolcové , zpěvačky a hráčky na lamelofon mbira a hudební luk umqungu. Je dobře, že se na rozdíl od minulosti rozšiřuje záběr pražské hudební vědy o mimoevropské kultury. Zároveň to evidentně není neseno už dost módní vlnou takzvané world music. Sympatické byly i výkony klavíristek (Jarmila Gabrielová , Tereza Kibicová , Ivana Tabak – velmi pěkné provedení 6. sonáty Luboše Fišera), instrumentalistů (Jana Semerádová , Vlastislav Matoušek , Jan Aleš – zajímavý pokus o jazzové standardy) a zpěváků (Schola Gregoriana Pragensis , Lenka Mráčková ). Nicméně jedna vlaštovka jaro nedělá, takže by určitě veřejnost potěšilo vytvoření tradice muzikologických koncertů, které by třeba ani nemusely být až takovým dramaturgickým pelmelem.