Festival Pražské jaro svým formátem a zaměřením na nejširší vrstvy konzumentů klasické hudby nebude – stejně jako charakterem spřízněné velké festivaly ve Vídni, Salcburku nebo v Edinburghu – nikdy platformou soudobé hudby a tím spíš jejích avantgradních výbojů. Kromě obvyklého těžiště festivalového programu v hudbě 17. až první poloviny 20. století se přesto průběžně snaží obohatit tradiční nabídku skladbami z obou krajních pólů před a po tomto časovém vymezení. Letošní ročník je v tomto ohledu, alespoň pokud jde o novější tvorbu, zvláště pestrý.
Velkého prostoru se v 66. ročníku dostává druhé vídeňské škole v atraktivním projektu Pocta atonalitě a abstrakci přesahujícím obvyklé koncertní produkce a zahrnujícím širší kontexty s přesahem k dobovému výtvarnému umění. Jeho vnějším podnětem je sté výročí autorského večera v mnichovském Jahreszeitensaalu 2. ledna 1911, na němž zazněly skladby faktického otce druhé vídeňské školy Arnolda Schönberga, od jehož úmrtí nadto letos v létě uplyne 60 let. Nepůjde tedy o retrospektivu celého skladatelova díla, nýbrž právě o skladby vztahující se k tomuto konkrétnímu období, od nichž se odvinuly Schönbergovy kontakty s duchovně spřízněným Vasilijem Kandinským a dalšími malíři sdruženými ve skupině Modrý jezdec, kam byl záhy přizván, aby s nimi vystavoval své obrazy. Protože se jednalo o jeden z klíčových okamžiků v historii moderního umění, rozhodli se pořadatelé s dalšími institucemi přiblížit tuto dobu v šířeji koncipovaném projektu, jehož součástí bude také stejnojmenná reprezentativní výstava. Její vernisáž se uskuteční v předvečer zahájení festivalu ve středu 11. května v 19.00 hodin v Museu Kampa. Výstava, otevřená až do konce července, představí u nás vůbec poprvé obrazy Schönberga a Kandinského, získané zápůjčkami z Schönbergova centra z Vídně a sbírek Centre Pompidou z Paříže, doplněné díly Františka Kupky z vlastní kolekce Musea Kampa.
V Rudolfinu se v rámci stejného projektu uskuteční koncert, sestavený zčásti právě ze Schönbergových skladeb z památného mnichovského večera včetně přelomového 2. smyčcového kvartetu fis moll , v jehož závěrečném sopránovém sóle na báseň Stefana Georga 
Vytržení se skladatel poprvé odpoutal ze sevření tonality („Vzduch jiných planet cítím rozechvělý “). Výběr doplní Píseň o zemi Gustava Mahlera, který byl sympatizantem i protektorem Schönbergova kroužku. Také v tomto případě půjde svým způsobem alespoň v našich poměrech o „novinku“. Mahlerovu originální partituru pro velký romantický orchestr totiž Schönberg deset let po skladatelově smrti zamýšlel upravit pro provedení ve vídeňském Spolku pro soukromé provozování hudby pro komorní sestavu 13 hráčů. Práce však zůstala fragmentem a teprve před necelými třiceti lety ji dokončil německý skladatel Rainer Riehn. V této verzi byla poprvé uvedena v létě 1983 v rámci Mahlerova festivalu v Toblachu v Tyrolsku. Koncert bude výjimečný i tím, že interpretka sólového partu Písně o zemi Dagmar Pecková jím oslaví životní jubileum a zároveň 30 let své profesionální kariéry.
Hned další den v úterý 31. května se uskuteční druhý z dvou koncertů situovaných přímo do Musea Kampa. Vedle Schönbergovy známé Zjasněné noci a v podání sopranistky Siegfried Mauser výběru z raných písní, uvedených rovněž v roce 1911 v Mnichově, na něm zazní Mahlerova juvenilie Klavírní kvartet a moll a kvartetní Pomalá věta Antona Weberna z roku 1905 s doznívajícími vlivy Brahmse. Naopak třetí z trojice zakladatelských osobností Schönbergovy školy Alban Berg bude zastoupen na prvním z večerů San Francisco Symphony svým vrcholným Koncertem pro housle a orchestr dokončeným pouhé tři měsíce před smrtí. V díle komponovaném „k památce anděla“ – zesnulé osmnáctileté dcery Almy Mahlerové z jejího manželství s architektem Waltrem Gropiusem – se nejdůmyslnější z moderních kompozičních technik dodekafonie snoubí s pozoruhodnými odkazy na historickou hudbu v podobě citátu bachovského chorálu Es ist genug, Herr . Příslibem mimořádného zážitku bude i provedení houslistou Christianem Tetzlaffem , pro kterého je Bergův koncert erbovním číslem jeho kmenového repertoáru. V oblasti komorní hudby tvoří ve festivalovém programu zajímavý pandán Bergově skladbě Sonáta pro housle a klavír č. 2 Krzysztofa Pendereckého. Někdejší radikální představitel hudební avantgardy 60. a 70. let se v pětivěté, zřejmě nejrozsáhlejší houslové sonátě minulého století obzírá za hudbou jednoho ze svých mladistvých idolů Šostakoviče a na tonálním půdorysu přináší osobitou variantu jeho příznačných scherzových ironických šlehů i podobně zádumčivou atmosféru jeho pomalých vět. Skladbu premiérovanou v roce 2000 Annou-Sophií Mutter přednese na svém recitálu 16. května Julian Rachlin .
Naopak charakter téměř dobrodružného výletu k neznámým břehům bude mít už první večer v Museu Kampa, kde bude současně instalována expozice vizuálních partitur Milana Grygara. Ve čtvrtek 26. května je tam rozezvučí v autorově přítomnosti do akustické podoby v realizaci Kamila Doležala soubor MoEns . Letošní pětaosmdesátník Milan Grygar patří i ve světovém měřítku k průkopníkům akustických kreseb a partitur, jejichž zvuková podoba je spíše než hudbou v doslovném slova smyslu součástí širšího proudu tzv. sound-artu. Fillův žák se vztahy mezi obrazem a zvukem zabýval od poloviny 60. let. Nezávisle na svých předchůdcích z oblasti hudby (Cage, Roman Haubenstock-Ramati, Anestis Logothetis) a intermediálních konceptech příslušníků mezinárodního hnutí Fluxus (George Maciunas, Nam June Paik, Dick Higgins) hledal vlastní osobité demonstrace a vyjádření vzájemných souvislostí, s nimiž začal seznamovat veřejnost na výstavách, nejrůznějších akcích, a dokonce už v roce 1969 na první ze dvou desek vydaných Supraphonem. Některé 
z Grygarových partitur provedli koncertně Erhard Karkoschka se známým Ensemble Neue Musik ve Stuttgartu a Stockhausenův žák Jean-Yves Bosseur s bruselskou skupinou L’atelier, jiné se dočkaly realizace ve studiu pro elektronickou hudbu Santa Clara v Kalifornii. Z našich interpretů uváděl Grygarovy Lineární partitury v realizacích Petra Kofroně a Martina Smolky Agon Orchestra (zařazoval je i na zahraniční zájezdy) a právě MoEns, který je uvedl mimo jiné v Paříži. Na Kampě budou v jeho podání realizovány Modrá partitura , Partitura krajiny , Znaková partitura , Partitura starých strojů a Partitura v prostoru zvuku .
V úvodu zmíněného prvního koncertu Sanfranciského symfonického orchestru pod taktovkou šéfdirigenta Michaela Tilsona Thomase bude mít českou premiéru skladba Synchrony pionýra nové americké hudby Henryho Cowella, u nás stále ještě veskrze neznámého tvůrce, přestože byl činný jako skladatel (složil kromě jiného 15 symfonií), klavírista, teoretik, pedagog, organizátor hudebního života, a dokonce i vynálezce (společně se slavnějším Léonem Thereminem sestrojili už v roce 1930 předchůdce dnešních syntezátorů rhythmicon). Podobně jako starší Ives objevoval na evropské moderně nezávislé způsoby hudebního vyjádření, mezi které už v době 1. světové války patřily klavírní klastry hrané pěstmi a předloktím nebo hra přímo na struny uvnitř nástroje. Cowell anticipoval preparované piano i perkusivní skladby svého žáka Johna Cage (mezi další jeho žáky patřili Lou Harrison, africký skladatel J. H. Kwabena Nketia, ale také Gershwin a po válce hitmaker Burt Bacharach). Sám jako stipendista Guggenheimovy nadace studoval u Ericha von Hornbostela etnomuzikologii v Berlíně, kde byl i hospitantem v Schönbergově kompoziční třídě na Pruské akademii umění právě v době, kdy tam pár dnů po pařížské světové premiéře byla provedena Synchronie , zamýšlená původně jako multimediální skladba pro taneční ansámbl Marthy Graham, který ji ovšem nikdy neuvedl.
Proslulý soubor bicích nástrojů Amadinda z Budapešti hostoval na Pražském jaru už počátkem 90. let a účinkoval i na někdejších Maratonech soudobé hudby a ostravských Dnech nové hudby, ale zatím jsme ho na festivalu neslyšeli s přizvanou mezzosopranistkou Katalinou Károlyiovou , které György Ligeti adresoval jednu ze svých posledních skladeb S píšťalami, bubny a skřipkami z roku 2000. Vedle hravých básniček textové předlohy z pera básníka Sándora Weörese v ní zpěvačka upoutá také hereckými extempore a doprovázející perkusionisté téměř žonglérskými schopnostmi, s nimiž v průběhu skladby vystřídají přes sedmdesát nástrojů až po policejní píšťalky. Zatímco Cageovu Třetí konstrukci naši posluchači v podání Amadindy už znají, Paličkový kvartet klasika minimalismu Steve Reicha zkomponovaný k 25. výročí vzniku souboru uslyšíme v české premiéře.
Naopak Reichovu čtyřiačtyřicet let starou Houslovou fázi , kterou do svého sólového recitálu v Anežském klášteře zařadila Hana Kotková , hrával u nás René Vácha na kultovních produkcích Agonu v Trojické a Metru už v roce 1987. Zato další skladbu jejího večera, Boulezovu Anthèmes II s doprovodem živé elektroniky z roku 1997, uslyšíme poprvé. Čerstvými novinkami prostoupené bude také první české vystoupení hvězdné americké sopranistky Dawn Upshaw . Za doprovodu dlouholetého klavírního partnera Gilberta Kalishe přednese například pro ni zkomponované Kabaretní písně Američana Williama Bolcoma, skladbu Bezbarvý měsíc ve světě hojně provozovaného argentinského autora Osvalda Golijova a světovou premiéru cyklu Písně zahrady na verše současné americké básnířky Louise Glück, který vytvořil jeho krajan Pablo Ortiz na objednávku Hudební nadace Terezín v Bostonu a festivalu Pražské jaro. Letos pětapadesátiletý skladatel složil dílo k poctě aktérů památného terezínského provedení Verdiho Requiem tragicky zesnulého dirigenta Rafaela Schächtera a jednoho z posledních přeživších sboristů Edgara Krásy. Sám je charakterizoval slovy: 
„Písně zahrady spojuje červená nit, objevující a rozvíjející se v různých kontextech. Lze ji snadno sledovat od písně k písni, ztrácí se v písni Západ slunce, která tvoří jakýsi epilog. Začátek první písně je vzdálenou reminiscencí na první z Debussyho Bilitiných písní, třetí má některé kontury Stravinského… Spojuje je myšlenka ‚představy odjezdu‘, která je přítomná už na ‚začátku lásky‘, jež mě na těchto textech vábila a hovoří o pomalém, neúprosném procesu ‚odcházení‘.“
Multižánrový charakter a punc jedinečnosti budou mít dva jevištní koncerty známého Hilliard Ensemble , při nichž bude na scéně historické budovy Národního divadla provedeno v kostýmech a dekoracích nové dílo německého skladatele Heinera Goebbelse I Went To The House But Did Not Enter na texty T. S. Eliota, Maurice Blanchota, Franze Kafky a Samuela Becketta. Vzniklo v široké mezinárodní koprodukci festivalu v Edinburghu, kde mělo v roce 2008 světovou premiéru s festivalem ve Štrasburku a divadly v SRN, Itálii a Lucembursku.
Ze soudobých českých autorů byl dán přirozený akcent na tvorbu v naší době ve světovém kontextu nejznámějšího českého skladatele, v americkém exilu žijícího Karla Husy, který letos v srpnu oslaví 90. narozeniny. Ensemble Martinů uvede jeho Variace z roku 1984, Irvin Venyš pro pražskojarní soutěž zkomponované Tři studie pro sólový klarinet z roku 2008, ale s největším napětím je očekávaná česká premiéra jeho Varhanního koncertu. Jeho světovou premiéru pod skladatelovým řízením uvedl v USA působící absolvent pražské konzervatoře Karel Paukert na festivalu v americkém Clevelandu v roce 1987. Protože mottem festivalu byly „Světlo, prostor a čas“, snažil se i skladatel, aby v hudbě bylo „všudypřítomné světlo, které nás neustále obklopuje a vytváří obrazy, barvy a stíny na nebi a na zemi“.
Alespoň výčtem jmen připomeňme na závěr další české autory. Večer Ensemble Martinů v Anežském klášteře přinese vedle Husy z žijících domácích skladatelů ještě Alexeje Frieda a letos šedesátiletého Miroslava Kubičku. Charakter spíše přátelského setkání v kině Evald bude mít beseda s jubilujícím osmdesátníkem Pavlem Blatným o erbenovských inspiracích v jeho tvorbě doplněná projekcí kantát Vrba a Vodník . V rámci 2. kola soutěžního klání trombonistů figurují mezi skladbami na výběr Sonáta „Ke konci století“ Juraje Filase a na objednávku Pražského jara zkomponovaná novinka Ivana Kurze Sólistův chléb.
