Na přelomu listopadu a prosince 2018 proběhne v Rudolfinu už šestý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Tento festival průběžně představuje pražskému publiku v pestré a atraktivní dramaturgii nejproslulejší světové pianisty, ale zároveň také uvádí v každém ročníku vždy jednoho významného klavíristu českého. Po Lukáši Vondráčkovi (2013), Ivo Kahánkovi (jenž hrál na mimořádném úvodním koncertě II. festivalového ročníku s Berlínskou filharmonií), Jitce Čechové (2014), Igoru Ardaševovi (2015), Martinu Kasíkovi (2016) a Tomáši Víškovi (2017) vystoupí letos na Firkušného festivalu Miroslav Sekera – skromný a nenápadný klavírista, jenž vzdor svým nesporným uměleckým kvalitám zůstává tak trochu stranou zájmu širší hudební veřejnosti.
V Sekerových životopisech se můžeme dočíst o soutěžních úspěších, o koncertech na prestižních světových pódiích, o řadě natočených CD i o spolupráci s předními českými umělci. Žádný jeho životopis neopomene pak zdůraznit kuriózní skutečnost – že si šestiletý Mirek Sekera zahrál roli malého Wofganga v proslulém Formanově filmu Amadeus. Ostatně tuhle svou slavnou filmovou roli Mirek bezděčně připomněl ještě dřív, než začal náš rozhovor. Přišel ke mně totiž s velkým cestovním kufrem a na mou otázku, co v tom kufru veze a kam cestuje, bezelstně odpověděl, že kufr je prázdný a že s ním jede do Senátu. Domníval jsem se, že jde o nějaký specifický druh Mirkova humoru. Ale nejednalo se o žert, byla to pravda pravdoucí: Mirek mi vysvětlil, že scénu s malým Wolfgangem filmoval Forman ve Valdštejnském paláci, sídle dnešního Senátu, a že tam teď jde natáčet propagační film pro Firkušného festival, který má připomenout Mirkovu slavnou filmovou roli. A jako rekvizitu že prý si režisér vyžádal kufr. A tak vlastně náš rozhovor nemohl začít nikým jiným, než Mozartem:
Mozartův otec Leopold byl výborný pedagog a skvělý koncertní manažer. Jak to bylo s rodinným hudebním zázemím u vás? Já pocházím – na rozdíl od Wolfganga – z nehudební rodiny. Nikdo u nás nebyl muzikantem. Oba rodiče dělali v Průmstavu v Mladé Boleslavi, kam dojížděli z Benátek nad Jizerou, kde naše rodina bydlela. Ale přestože jsme byli nehudební rodina, tak jsme si doma všichni zpívali. Když jsme jeli v autě, zpívali jsme – rodiče, já i sestra – skoro pořád. Hlavně lidové písničky.
Sestra je mladší? Ne, starší. A když mi byly asi tak tři roky, tak jí moji prarodiče koupili klávesovou foukací harmoniku. A tam někde je asi můj muzikantský začátek – protože jsem sestře tenhle nástroj uzmul a začal jsem na něj vyfoukávat a vyťukávat písničky, které jsme si doma zpívali. A celkem mi to šlo. Rodičům začalo být po čase podezřelé, že mi jde tak lehce hrát melodie podle sluchu, a začali se shánět po učiteli. Ukázalo se, že je to velký problém. V hudební škole v Benátkách nad Jizerou nám řekli, že děti předškolního věku neberou. Takže jsme vyrazili „směr Praha“, kde nám kdosi doporučil paní profesorku Zdenu Janžurovou na LŠU ve Voršilské ulici, která byla expertem pro klavírní výuku dětí předškolního věku. Ona si mě prozkoušela a zjistila, že mám absolutní sluch. Řekla, že s takovýmhle sluchem bych měl jít na housle a poslala nás za panem profesorem Zdeňkem Vyoralem, který na Voršilské učil housle. Ale u nás v rodině se traduje, že jsem se po hodině u pana profesora Vyorala prý stejně nakonec ještě vrátil k paní profesorce Janžurové a řekl jsem, že chci i ten klavír. Sám se na to nepamatuju, tak nevím, jestli je to pravda. Ale skutečně jsem tehdy začal studovat oba nástroje.
Takže vy jste opravdu už ve třech letech začal hrát souběžně na klavír i na housle? A dost poctivě jsem cvičil. Jak to bylo v předškolním věku, to si už moc nepamatuju. Ale docela přesně si vzpomínám, jak to bylo, když jsem začal chodit do školy. Paní profesorka byla dost přísná a vždycky se mě ptala, no tak Mirečku, v kolik chodíš do školy? Já jsem říkal – chodím tak v půl osmý, a ona: Tak to už máš zajisté dvě hodiny odcvičeno na klavír 🙂
Skutečně jste už v tomhle věku takhle pilně cvičil? Ano. Velkou zásluhu na tom má moje babička, která se mě při mých hudebních studiích ujala. Dokonce se mnou jezdila autem dvakrát týdně do Prahy. Měl jsem to štěstí, že byla tenkrát už v důchodu a měla na mě čas. Věnovala se mi ohromně obětavě.
Jak dlouho jste studoval u paní profesorky Janžurové? Od roku 1979 až do nástupu na konzervatoř, to bylo v roce 1990.
Takže víc než deset let… A u pana profesora Vyorala jsem skončil rok před přijímacími zkouškami na konzervatoř, někdy ve čtrnácti letech. Zjistil jsem, že mě zajímá víc klavír, on byl vždycky dominantnější – taky díky paní profesorce Janžurové – a housle jsem přehodil na druhou kolej. Odešel jsem od pana profesora Vyorala a přešel jsem k vynikajícímu houslovému učiteli Josefu Novákovi na LŠU v Mladé Boleslavi, kam jsem to navíc měl blíž než do Prahy. Tam mě to moc bavilo! Hrál jsem ve smyčcovém kvartetu a dokonce jsem začal hrát i v orchestru, kde jsem byl neskutečně šťastný. Ovšem jen do okamžiku, než se o tom dozvěděla paní profesorka Janžurová. Ta mi to okamžitě zatrhla a vyčetla mi, že bych měl víc času věnovat klavíru a nerozptylovat se ničím jiným.
Nebylo vám to líto? Trošku, ale zřejmě to bylo nutné. V určitém věku se už člověk musí rozhodnout. A paní profesorka Janžurová se mi velmi věnovala. V pozdějším věku jsem k ní jezdil na klavírní hodiny dvakrát týdně. Ty lekce u ní ale nebyly pětačtyřicetiminutové nebo šedesátiminutové, to byly kolikrát i tříhodinovky. Já jsem měl během toho vyučovacího bloku jednu patnáctiminutovou přestávku. A to mi babička vždycky přinesla z Paukertova lahůdkářství, co bylo naproti Voršilské, obložené chlebíčky, a na to jsem se vždycky strašně těšil.
Jak dlouho jste v té době denně cvičil? Možná tři, možná čtyři hodiny. Díky babičce, která byla hnacím motorem a zároveň nejvyšším kontrolorem a dohlížela na mě. Pamatuju, když jsem si třeba hrál s dětmi na ulici – tenkrát byla naše ulice plná dětí – tak vždycky přišlo nějaké dítě a řeklo „Mirku, volá tě babička“. A tohle když jsem slyšel, tak mi bylo jasné, že je čas hru ukončit a jít cvičit.
Při čtyřech hodinách cvičení na klavír a učení do školy – housle nepočítaje – jste asi na hraní s dětmi moc času neměl. Ono to nebylo zas až tak strašné. Tenkrát nebyly počítače, nebyly mobily. Toho času bylo prostě nějak víc.
A jak to pokračovalo s těmi houslemi? K Josefu Novákovi do Mladé Boleslavi jsem přešel v době, kdy jsem úspěšně udělal zkoušky na pražskou konzervatoř na obor klavír. Housle musely jít pochopitelně stranou, ale neopustil jsem je. Hrál jsem na ně až do osmnácti let. Pamatuju, že v roce 1988 se konala soutěž hudebních škol věnovaná komorní hře. A tam jsem tehdy dosáhnul neuvěřitelného triumfu, protože klavírní trio z LŠU Voršilská, jehož jsem byl členem coby klavírista, získalo první cenu, a smyčcové kvarteto z LŠU Mladá Boleslav, ve kterém jsem hrál druhé housle, získalo v jiné kategorii taky první cenu.
Porota byla v obou kategoriích stejná? Ano. Takže jsem při předávání cen napřed převzal jeden diplom, pak jsem přešel na druhou stranu pódia a převzal jsem druhý diplom.
Jak jste se ocitl ve Formanově Amadeovi? Byl na tu dětskou roli vypsaný nějaký konkurz? Nebyl. Forman hledal dítě, které by bylo schopné hrát jak na housle, tak na klavír. Voršilská byla tenkrát takzvanou vzorovou školou, nebo jak se tomu říkalo, takže se vypravili najisto přímo tam.
Kolik vám tehdy bylo? Šest.
To už si z natáčení určitě něco pamatujete. Pamatuju. Já jsem si v té době samozřejmě neuvědomoval, že jde o velkého režiséra – a nikdo nemohl tenkrát tušit, že Amadeus bude jeden z nejslavnějších filmů všech dob, ověnčený spoustou Oscarů. Ale pro mě nakonec bylo nejsilnějším zážitkem dojíždění taxíkem volhou na kostymérské zkoušky z Benátek na Barrandov. To jsem bral jako velkou věc. Ta „moje“ filmová scéna, kde se otec Leopold chlubí nadáním svého syna a nechá Wolfganga hrát jeho vlastní skladbu napřed na klavír – se zavázanýma očima – a potom na housle, se měla původně natáčet v arcibiskupském paláci v Kroměříži. Ale já jsem v té době onemocněl, takže se to natáčení muselo přesunout do Prahy, do Rytířského sálu Valdštejnského paláce. Byli tam přítomní oba hlavní představitelé, Tom Hulce jako Mozart a F. Murray Abraham jako Salieri. Salieri mě nosil mezi natáčením na rukou a Tom Hulce mi dal krásnou knihu o Mozartovi.
S Formanem jste se taky setkal? Ano. Pamatuju, že mi v té době padaly první zuby „mlíčňáky“, a pomocní režiséři říkali: to je velký problém, musíme s tím v maskérně něco udělat. Ale přišel Forman, který měl asi vždycky jasno, a říkal, pánové, neblázněte, ten malej Mozart přeci taky musel jednou přijít vo ty svý mlíčňáky. Ale já se nakonec v té scéně ani neusměju, ani neotevřu pusu. Takže pomocní režiséři měli zbytečné starosti. A tu Mozartovu dětskou skladbičku, co jsem tam hrál na klavír, umím dodnes a můžu ji kdykoli zařadit do svého repertoáru.
Paní profesorka ho s vámi určitě pečlivě nacvičila. Ano. Pamatuju se, že v levé ruce byly přes celou skladbičku lomené oktávy, ale moje levá ruka nebyla tehdy ještě tak velká, aby obsáhla celou oktávu – takže jsem se musel hodně snažit, abych to zahrál čistě.
Jak pokračovala vaše studia na konzervatoři? Tam jsem čtyři roky chodil k paní profesorce Evě Boguniové. Byla velice milá, přátelská, měl jsem ji moc rád. Ale paralelně jsem spoustu věcí konzultoval u pana profesora Martina Ballýho na Voršilské. On nás připravoval na soutěž už s tím klavírním triem, o kterém jsem mluvil před chvílí, a nakonec se vlastně stal mým celoživotním mentorem. Víte, když muzikant skončí školu, tak má být najednou soběstačný a má si všechno zvládat sám. Ale ono to není tak jednoduché – spousta umělců, často i hodně významných, má někoho, komu se můžou svěřit, komu můžou zahrát a kdo je ochoten je vyslechnout a poradit jim. Já mám takového konzultanta právě v osobě pana profesora Ballýho. Je to neskutečně obětavý člověk, který žije jen pro hudbu. Vždycky se mi ohromně a nezištně věnoval, bez ohledu na čas. Hrál jsem mu nesčetněkrát, konzultuju s ním všechny nové skladby – a on mi má vždycky co říci. Moc si ho za to vážím.
Zúčastnil jste se během konzervatorních studií nějakých soutěží? V roce 1991 jsem byl na Chopinově soutěži v Mariánských Lázních. Tam jsem dostal první cenu. Další první cenu jsem získal v roce 1993 na soutěži konzervatoří v Pardubicích. Ony to vlastně byly jedny z mála tehdejších studentských soutěží. Tenkrát – to bylo těsně po revoluci – ještě nebylo tak běžné, aby studenti vyjížděli soutěžit za hranice, jako je to dneska.
U koho jste studoval na AMU? Já jsem už za studií na konzervatoři byl na recitálu Miroslava Langra, který tehdy učil na AMU. Bylo to ve Smetanově síni, ale už si přesně nepamatuju, co hrál. Vybavuju si jen Mendelssohnovy Písně beze slov. Mně se jeho klavírní projev moc líbil. A tak jsem začal hledat cestičku, jak se k němu na AMU dostat. Nakonec se mi to povedlo. Chodil jsem k němu celých šest let, v roce 1999 jsem u něho absolvoval Brahmsovou Sonátou f moll op. 5 a skladbami F. Liszta. Langer byl podle mého názoru velice hluboký a citlivý člověk, přestože na své okolí tak nepůsobil. Ale když začal mluvit o hudbě, tak člověk opravdu cítil, že je pro něj smyslem života. Byl to velice přemýšlivý muzikant, v každé notě hledal význam. A to mě hodně poznamenalo.
Setkal jste se na AMU ještě s někým, kdo vás zaujal? Několikrát jsem navštívil hodiny Ivana Moravce. To byl vlastně další detailista, podobně jako Langer. Bylo fascinující pozorovat, jak mu jde o každý tón.
Našel jste si nějaké vzory také v zahraničí? Měl jsem to štěstí, že jsem zažil – já už jsem se věkem přehoupnul do střední generace – Svjatoslava Richtěra. Dvakrát. Dokonce jsem mu jednou i podával ruku, když jsem mu nesl po jeho recitálu ve Smetanově síni kytici. Hrál tenkrát kompletně Chopinovy Etudy op. 10. To byl pro mě fantastický zážitek, když mi Richtěr podal ruku. Byla velikosti grizzlyho! Úžasné! Richtěr je pro mě samozřejmě velký vzor. Taky Arthur Rubinstein. Já jsem takový „old fashioned“ (smích) Mne sice nadchne spousta nahrávek dnešních světových klavíristů, ale potom si poslechnu Rubinsteina a řeknu si, že je mi přece jen ze všeho nejbližší.
Měl jste během studií na AMU možnost vyjet ven? Byl jsem ve Švýcarsku u Charlese Doblera – to je velký praktik, který hodně koncertuje. A ještě jsem taky navštívil mezinárodní klavírní kurzy v Piešťanech, kde jsem měl lekce u Mariána Lapšanského a u Petera Toperczera.
Jak vypadala vaše koncertní dráha po absolvování AMU? Jako každý jsem samozřejmě začal hledat uplatnění. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na takzvanou Listinu mladých a díky tomu jsem měl možnost jezdit na koncerty v rámci Kruhů přátel hudby. To byla praxe k nezaplacení. Ohrával jsem si repertoár a cestoval jsem. To bylo moc fajn.
Vystupujete nejen jako sólista, ale neméně úspěšně také jako komorní hráč. Kteří z vašich uměleckých partnerů jsou vám nejbližší? Musím začít u houslisty, se kterým jsem zahrál opravdu velký repertoár – a to je Josef Špaček. Přijel v roce 2010, ještě jako student, z Ameriky do Čech na tři koncerty. Se stradivárkami, které mu zapůjčila Juilliard School. Jeho klavírista ale onemocněl, a tak Pepík oslovil mě, jestli bych s ním ty koncerty neodehrál. A po prvním společném vystoupení jsme oba měli pocit, že nám to spolu jde moc hezky – naprosto přirozeně, spoustu věcí si nemusíme říkat, a samy se tam objeví. S Pepíkem jsem toho nahrál opravdu hodně. Vystupovali jsme spolu nejen u nás, ale i v zahraničí: v Polsku, ve Francii, v Belgii, vloni v Japonsku. A asi největší sál, kde jsme spolu hráli, byl John F. Kennedy Center ve Washingtonu. Ten koncert jsme měli nasmlouvaný tři roky dopředu.
Zmínit taky určitě musím skvělého hornistu Radka Baboráka. To je člověk, kterému nestačí běžný hornový repertoár. On je schopný na hornu zahrát úplně všechno. A protože miluje komorní seskupení, tak si rád přepisuje party z jiných nástrojů. Naposledy jsme spolu hráli Schumannův Klavírní kvartet Es dur op. 47 – a on hrál na hornu violový part. Báječně. Divím se, že tahle nástrojová kombinace Schumanna nenapadla 🙂
Dalším mým úžasným uměleckým partnerem je mezzosopranistka Dáša Pecková, se kterou mám taky to potěšení občas vystoupit. Jsem strašně vděčný všem, se kterými mohu hrát. Když totiž potom coby klavírista studuju nějakou klavírní skladbu, tak si představuju, jak by tu kterou frázi vystavěl houslista, zpěvák nebo hornista – a ohromně mi to pomáhá.
Ve čtvrtek 29. listopadu budete hrát na šestém ročníku prestižního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Jak jste vybíral repertoár? Právě před chvílí jsem poprvé uviděl na ulici velký poutač na ten festival. A přiznávám, že jsem trochu zatrnul. Ostatní interpreti mají u svého jména dva, nanejvýš tři skladatele – ale já jich mám pět!
Ale vnímal jsem to tak, že v Rudolfinu nehraju tak často, a když už se naskytla příležitost, tak mám chuť zahrát si toho co nejvíc. Chci se ukázat v co nejširším spektru skladeb. Mám takový staromódní program – hraju skladby od baroka až po dvacáté století. Ale i když mám na programu čtrnáct děl, jejich celková stopáž určitě nepřekročí běžný průměr celovečerního recitálu.
Co tedy festivalovému publiku nabídnete? Začnu Scarlattiho sonátami, které opravdu miluju. Na repertoáru jich mám přes dvacet, ale na festivalu jich zazní jen šest. Sestavil jsem si z nich takovou malou suitu, kde se střídají sonáty durové a mollové, rychlé a pomalé, a ta suita vlastně tvoří uzavřený celek. Po Scarlattim budu hrát slavnou Beethovenovu Sonátu Es dur op. 81a, zvanou Les adieux. Studoval jsem ji na AMU u profesora Langra. Tuhle sonátu věnoval Beethoven svému příteli a mecenáši arcivévodovi Rudolfovi, s nímž se musel na delší dobu rozloučit. Třetí věta téhle sonáty, která začíná attacca po smutné větě předchozí, líčí radost z opětovného setkání obou přátel. Pan profesor mi chtěl názorně předvést, jak si začátek téhle věty představuje. Během vyučování se náhle zvedl ze židle a odešel ze třídy – a já jsem nevěděl, co se děje, říkal jsem si, že se třeba už nevrátí. Ale on najednou rozrazil zvenčí dveře a zařval: „Nazdar příteli! Jak se máš? To jsem rád, že tě zase vidím!“ To mi chtěl ukázat, jak mám do té třetí věty „vletět“. A já si na něho v tomhle místě vždycky vzpomenu. Za Beethovenovou sonátou bude následovat blok tří skladeb Clauda Debussyho. Arpeggiovou etudu a Ostrov radosti, kterým završím první polovinu, jsem také nastudoval u Langra, ale při Svitu luny budu pro změnu zase vzpomínat na paní profesorku Janžurovou, se kterou jsem tuhle skladbu dělal v jedenácti letech ještě na hudební škole.
Co zazní v druhé půli vašeho recitálu? Nejprve to bude Schumannův cyklus Dětské scény. Měl jsem je rád už jako dítě, ale nehrál jsem je ani na hudební škole, ani na konzervatoři, ani na AMU. Cestu k nim jsem si našel daleko později – až jako otec. A dívám se dnes na ně samozřejmě úplně jinak. Posledním autorem mého koncertu bude Bedřich Smetana. Zařadil jsem ho tam nejen kvůli sobě, ale i jako poctu Rudolfu Firkušnému, který ve světě vždycky „hájil české barvy“. Měl ohromnou zásluhu na tom, že ze světových koncertních pódií zněla česká hudba – Janáček, Martinů, Smetana, Dvořák… Ze Smetany budu hrát Koncertní etudu „Na břehu mořském“, Přívětivou krajinu a Skizzu k scéně Macbeth a čarodějnice. Vnímám Smetanu jako jednoho z největších světových klavírních skladatelů, který je roven Lisztovi či Schumannovi, a vybral jsem si díla, o nichž jsem si jistý, že to dokazují víc než přesvědčivě.