Sotvakdo z dominikánů, působících v 17. století v klášteře při malostranském kostele sv. Máří Magdaleny, tušil, že monumentální stavba Francesca Carratiho bude jednou domovem umění. Kostel, který kdysi zdobila díla barokních mistrů a rozeznívaly jedny z největších varhan Prahy oné doby, sloužil po svém odsvěcení v nové době jako pošta, četnická kasárna a archiv. Symbióza raně barokní církevní architektury s klasicistní užitkovou úpravou nabízí po novodobé přestavbě neobvyklé zážitky hudební sféry. Tento prostor je dnes sídlem Českého muzea hudby. Mohutná dvorana, obklopená výstavními prostorami a pracovišti badatelů, vybízí širokou veřejnost k návštěvě.
Velká rodina muzeí
České muzeum hudby se jako součást Národního muzea vyznačuje rozsáhlou činností. Kromě správy a vystavování notového, instrumentálního a historického hudebního dědictví sídlí v hlavní budově oddělení hudebních nástrojů, hudebně historické oddělení a nově centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií. ČMH působí i v dalších objektech a podílí se na několika expozicích. Jsou jimi Muzeum Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka a památníky Bedřicha Smetany v Jabkenicích, Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, Josefa Suka v Křečovicích, Jaroslava Ježka v Praze, bratří Vranických v Nové Říši a muzea mechanických hudebních nástrojů v Hořovicích a klávesových nástrojů na zámku v Litomyšli.
Nad rozsáhlými aktivitami muzea bdí dnes ředitel Emanuele Gadaleta (*1975). Už není ničím neobvyklým hledat do čela instituce odborníka cizojazyčného původu, a tak činnost ředitele-Itala je i ve světovém kontextu zcela obvyklá. Podstatný je jeho přínos společnému úsilí. Je ovšem prvním zahraničním ředitelem ve sféře působení Národního muzea. Co o sobě prozrazuje?
„Poprvé jsem přijel do Prahy na návštěvu kamaráda roku 1992 během svého studia violoncella v Itálii, v rodném Bari. V té době jsem studoval současně i na vysoké škole literaturu a filozofii a speciální obory muzikologie, muzeologii a hudební nástroje. Při dalších návštěvách Prahy 1993 a 1998 jsem pokračoval ve studiu violoncella (2001 – 2009) u Rudolfa Lojdy, profesora HAMU a člena Českého noneta. Obdivoval jsem atmosféru Prahy a jejího kulturního dění a chtěl jsem tu proto zůstat alespoň půl roku. Jsem tu ale už deset let. Denně nadechuji kulturu místa a jeho hudební i duchovní základ, které člověka kultivují. Můj každý den je naplněný zvídavostí, radostí a obrovskou zkušeností.“
Pouhým poslechem zvládl doktor Gadaleta češtinu a jeho řeč je podivuhodně bohatá. Bez problému udělal roku 2007 konkurs na tehdy volné místo kurátora hudebních nástrojů, po půl roce byl jmenován vedoucím oddělení hudebních nástrojů a roku 2010 se stal ředitelem Českého muzea hudby. Práce v prestižní instituci mu slibovala mimořádné šance dalšího vývoje i respekt z kontaktu s originálním hudebním materiálem. Gradací toho pocitu byl vstup do nádherného prostoru někdejšího kostela sv. Maří Magdaleny. Samozřejmě následovala záhy intenzivní činnost a mnohé ředitelské povinnosti.
Činorodé muzikantské zázemí
S příchodem charismatické osobnosti nového ředitele bychom čekali závratnou proměnu koncepce činnosti ČMH. Překvapením je opak. „Hlavním muzejním úkolem je pro nás jako dosud sběr hudebních památek a jejich prezentace na veřejnosti. Zdá se mi, že současný stav jde správným směrem, pokud jde o výstavy a aktivity k nim přiřazované včetně odhalování dosud veřejnosti neznámých pokladů depozitářů. Chceme ale rozšířit oblast návštěvníků i mimo odbornou sféru a vytvořit muzeum pro celou šíři věkových skupin, s velkou pozorností k dětem.“ V řadě výstav se tak v poslední době prezentovala jména Bohuslava Martinů, Beatles a v současnosti (do února 2012) Antonína Dvořáka, na výstavě věnované 170. výročí jeho narození, ve Smetanově muzeu pak Emy Destinnové.
Výstava Beatlemania potvrdila nový záměr ČMH orientovat se na širší oblast návštěvníků, než tomu bylo dosud. Přilákala i častější návštěvy škol a dětí, od raného věku po vysokoškoláky, ale také od amatérů po odborníky, milovníky hudby i hudebně vzdělané a v letní sezoně navíc turisty včetně zahraničních. Na návštěvníky škol myslí muzeum v doprovodných programech, lektorských výkladech, koncertech, hudebních dílnách a soutěžích. To vše poutá pozornost jako důležitý prvek výchovy budoucích posluchačů hudby a zdravě esteticky cítící populace. Velký zájem je o komentované prohlídky expozic muzea, kde je dán prostor dotazům.
Nahlédnutí do zákulisí
Samozřejmou povinností muzea je udržování muzejních sbírek, uložených v depozitářích. Jsou v nich materiály nedozírné ceny. „Jmenoval bych například množství hudebních nástrojů, Dvořákovy a Smetanovy dopisy a originály partitur jejich děl, obrazy anebo fonoválečky. Všechny ty předměty si žádají soustavnou péči a údržbu, abychom je mohli předat příštím generacím. Důležitým úkolem je pro nás hledání materiálů, leckde ještě ukrývaných v soukromém majetku. Takové jsou nedávno objevené dopisy Emy Destinnové. Něco k nám přichází jako dar, něco odkupujeme, ovšem v mezích současných finančních možností a s pomocí fondů ministerstva kultury.“ Ale nejde jen o nákupy. Je důležité exponáty restaurovat a soustavně o ně pečovat, vytvořit jim klimatické podmínky a v neposlední řadě zajišťovat běžný provoz depozitáře. „Nerad připomínám, že i u nás stoupají finanční požadavky na elektřinu, plyn, služby, tak jako kdekoliv jinde.“ Nezbývá nežli hlídat výdaje a doufat alespoň v udržení vyrovnaného rozpočtu.
Pohled do zázemí ČMH by nás měl obeznámit s tím, kde jsou uloženy notové, textové, obrazové, instrumentální, fotografické a zvukové materiály. Podle zákona by ředitel neměl tyto informace zveřejňovat. Není však tak zásadním tajemstvím, že se hlavní depozitáře nacházejí z velké části mimo budovu. Zatímco notový, textový a obrazový materiál sídlí v malostranských prostorách ČMH, tak podobně jako mnohé jiné materiály Národního muzea se teď nástroje přestěhovaly do depozitářů v Terezíně. Později ale, po probíhající rekonstrukci dalších prostor, najdou své trvalé sídlo v Litoměřicích.
Co dnes ukrývají archivy a depozitáře a čeho si ředitel Gadaleta zvlášť považuje? „Je toho mnoho. Napadají mě originály partitur Dvořákovy Novosvětské symfonie (která je k vidění do února 2012 v Českém muzeu hudby na výstavě Antonín Dvořák) a jako violoncellistu Dvořákovy a Haydnovy violoncellové koncerty, a také klavíry, na nichž hráli Bedřich Smetana a Mozart, i vzácný virginal ze 16. století, nesoucí značku Vito Trasuntino. K pamětihodnostem se řadí také památeční předměty významných osobností, třebas pracovní stůl Antonína Dvořáka a drobné relikvie věcí z vlastnictví Bedřicha Smetany či Josefa Suka. Uchováváme dokonce vzácné housle z dílny Stradivariho a Guarneri del Gesù. Cenná je i mimořádně rozsáhlá pozůstalost Aloise Háby a významné památky ze života Rudolfa Frimla.“
Každé oddělení má své poklady a jde vesměs o mimořádně cenné hodnoty. Neměli bychom přehlédnout fonotéku dnes už historických fonoválečků, na nichž je podchycen celý hudební vývoj od počátku nahrávací éry. Je to neopakovatelná dokumentace vzniku děl a interpretace své doby. Díky novodobému zpracování je poskytována studijní možnost poslechu záznamů v digitalizované podobě.
Denní život sbírek
Chod této hudební instituce by nebyl myslitelný bez umění restaurátorů. Vše se odbývá v hlavní budově, ve třech specializovaných dílnách. Jedna se stará o smyčcové a dechové nástroje, druhá je dílna klávesová, s péčí o klavíry, orchestriony a hrací skříně, zatímco třetí je dílna „papírová“. Všem společně přísluší péče o udržování, konzervaci a očistu sbírek. Právě ve dnech rozpravy probíhalo pravidelné třídenní plynování, ošetřování depozitářů a expozic speciálním plynem proti molům a červotočům a jiným biologickým škůdcům.
Stav hudebních nástrojů odpovídá požadavkům na ně kladeným. „Sbírkový klavír může být schopen produkovat zvuk nebo být vystaven jen na ukázku, pro krásu svého provedení“, vysvětluje doktor Gadaleta. „Může ale být i ve stavu, kdy by se na něj dalo krátce zahrát, na některý i koncertovat. Každý z těch stupňů má svůj význam i vlastní problematiku. V tom smyslu máme sedmdesát procent nástrojů v hratelném stavu, i když jejich schopnost hry může kolísat. Housle dokáží udržet svou kvalitu a znělost i po staletí, ne tak kontrabasy nebo tympány. Jsou to velké instrumenty a leckdy se snadno poškodí nebo rozbijí. Je proto těžké získat je do sbírek, prostě už neexistují. Také žesťové nástroje nemusí být vždy schopny hrát. Mohou podléhat korozi, jež je postupem času připraví o zvuk. U nástrojů, na něž nelze hrát, zůstává ovšem nadále důležitá jejich historická hodnota. Vlastní problematiku přinášejí fonoválečky. Máme jich slušný počet, ale nesnadno se získávají stroje na jejich přehrávání. Občas se také najde orchestrion, ale u něj často chybí nějaká součást, třebas válce. Ani sbírkový notový materiál není bez problémů. I ten podléhá vlivu času a prostředí. Papír stárne a musí se neustále ošetřovat,“ zamýšlí se doktor Gadaleta nad stavem exponátů muzea. Naštěstí sbírkové předměty jsou dnes celkově ve výborném stavu.
Nezbytnou součástí ČMH je studovna. Bez ní by bohatství sbírkového odkazu nemělo široký dopad pro veřejnost. Samozřejmě jsou předměty sbírek ošetřovány a dávány k dispozici jen s pozornou kontrolou jejich stavu. Nástroje jsou brány do rukou v rukavicích a s největší obezřetností a nejvzácnější exponáty přijdou do studovny a badatelny jen ve skenované podobě. Rentgeny, fotogrammetrie a digitalizace se při tom řídí přísnými parametry užívání. Pokud jde o tiskovou aktivitu muzea, veřejnost se o jeho činnosti dozvídá z časopisu Musicalia, který dokumentuje práci badatelů všech složek této instituce. Letos vychází už třetím rokem. V současnosti se také připravuje vydání výběru z korespondence Bedřicha Smetany.
Perspektivy
V práci ČMH by měla pokračovat snaha ukázat, co skrývají depozitáře, a seznamovat veřejnost se sbírkami. Do tohoto záměru se zapojuje i badatelská činnost. Vše by mělo probíhat v propojení s působením Národního muzea, jehož je ČMH součástí, a v hledání možností, jak vlastní činnost prezentovat doma i v zahraničí. Tady je dáván stále větší důraz na práci marketingu muzea. I ta ale neustále naráží na finance, kdy inzerce, zejména v televizi, představuje nevídané částky, jež jsou mimo možnosti muzea.
Pátráme, co je dnes na obzoru nejbližších aktivit ČMH? Po významné dvořákovské výstavě to bude pravděpodobně něco z dílny nového centra pro dokumentaci populární hudby a nových médií, s podobným zaměřením, jaké přinesla úspěšná výstava Beatlemania. Nejspíš půjde o sféru muzikálu. Ta koncepce se ovšem zatím teprve rodí.
Své vlastní plány mají i dvě autorská muzea, Smetanovo a Dvořákovo. Obě významné expozice nabídly už za dobu své existence rozsáhlou sbírku notových autografů, korespondence, fotografií a výtvarných děl, předměty osobní potřeby, programy, plakáty a doklady o provozování odkazu obou skladatelů. Je zřejmé, že sezona 2013/2014 připomene obě smetanovská výročí, zatímco Dvořákovo muzeum oslaví v roce 2012 osmdesátiletí od otevření vily Amerika, v níž sídlí.
České muzeum hudby ovšem nežije v oblasti naší kultury osamoceně. Vyvíjí i významné kontakty s obdobným děním v zahraničí. Roku 2008 se v rámci Světové výstavy „Houslařský Olymp“ v Cremoně, věnované nástrojům Stradivariho a Guarneri del Gesù, prezentovalo České muzeum hudby jedněmi sbírkovými houslemi. Za vydatné účasti policie letěl tehdy ředitel Gadaleta s vysoce pojištěným nástrojem osobně do Cremony, aby housle představil světu. Ten převoz probíhal s neuvěřitelně pečlivou ostrahou jako z detektivního románu.
V červnu 2011 se pod patronací ČMH uskutečnil v bývalém kostele sv. Máří Magdaleny na Malé Straně mezinárodní kongres mistrů houslařů a smyčcařů. Vedle reprezentativního mezinárodního obsazení tohoto oboru zastupovali Českou republiku výrazným způsobem Jan Špidlen, Tomáš Pilař, Bronislav Bursík a Jan Pötzl.
Doba starostí a radosti
Čeká České muzeum hudby v blízké době nějaká výrazná proměna? Dalo by se to s novým vedením Emanuele Gadalety docela dobře předpokládat. On ale tuto představu vyvrací. „Neřekl bych, že by se mělo něco podstatně měnit. Tak jak dnes práce ČMH běží, je stav vyhovující. Samozřejmě, kdybychom měli větší počet pracovníků, bylo by to pochopitelně lepší. Náš sbírkový fond je tak obrovský, že i přes snahu jej soustavně zpracovávat, není možné v dnešní personální sestavě zvládnout úplně všechno. Budoucnost závisí na finanční situaci nejen naší ekonomiky, ale vlastně celého světa. Nic není, jak bývalo, a i my s tím musíme počítat. Netvrdím, že žiju bez obav, ale naše činnost se tím nesmí brzdit. Přijde jedna krize a druhá ji může nahradit. Před tím ale nelze ustupovat. Moc se raději starostmi nezabývám, řídím se slovy římského básníka Horatia: Carpe diem, quam minimum credula postero (Užívej dne, leč zítřku věř co nejméně). Užívám si každého dne a rád posouvám věci kupředu. Pokud dělám denně pečlivě svou práci, vím, že přinese výsledky. Když jsou zaseta semínka, je jisté, že bude úroda. To je moje životní krédo.“
Emanuele Gadaleta je zamilován do naší země, uctívá Prahu a nepřemýšlí o tom, že by toto centrum kulturního a hudebního dění měl někdy opustit. Má být i nadále středem jeho aktivit. Tvrdí, že jediné co mu tady chybí, je moře! A samozřejmě i jeho italská rodina. Naštěstí vzdálenosti jsou dnes snadno zvládnutelné. Svou investici do kultury považuje v životě za podstatnou, víc zatím neřeší. Ten závěr je určitě pro existenci a budoucnost Českého muzea hudby pozitivní.