Mimořádně inteligentní a temperamentní mezzosopranistka s ostře řezaným humorem, to je Markéta Cukrová. Vedle sopranistky Hany Blažíkové by se již dala nazvat rezidenční umělkyní Svatováclavského hudebního festivalu, před jehož zahájením jsme se potkaly. Na letošním ročníku se totiž představuje hned ve třech projektech společně se Zemlinského kvartetem, Collegiem 1704 či Collegiem Marianum. Miluje umění počínající hudbou a končící designovým odíváním – a také svého kocoura pro jeho okouzlující samolibost.
Na letošním ročníku vystupujete několikrát. Jako první zazněla zajímavá úprava půvabného Haydnova díla Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži pro smyčcové kvarteto a mezzosoprán. Můžete více přiblížit tuto verzi, která se zdá být propojením Haydnovy druhé verze původního orchestrálního díla prostupujícího velkopáteční mši a poslední verze, oratorní, kdy je původně part určený pro recitátora-biskupa zhudebněn? Přiznám se, že s tímto konkrétním zpracováním slavného kvartetu jsem se setkala poprvé. Zpěvní part je velmi obtížný, vyžaduje přes dvě oktávy plně znějícího hlasu. To mě překvapilo. Je to dramatické, exaltované, výrazné. Na klavíru mi noty ležely zhruba půl roku před koncertem… Poslechla jsem si i původní kvartet s mluveným slovem, což mě dostalo svou intenzitou. Jde o vzácně originální pojetí velikonoční liturgie. Smyčcový kvartet mám jako formu v oblibě a chtěla bych nastudovat ještě další skladby pro toto obsazení. Pamatuji se, že nás na hudební výchově učili říkat „papá Haydn“, a myslím, že nám ta rodičovsko-kantorská přezdívka zabránila pochopit, o jak významnou a vlivnou skladatelskou osobnost se jedná.
Jste stále častěji vyhledávaná pedagožka, máte za sebou ale také jazzovou a překladatelskou minulost. Jak vás ovlivnily tyto životně-umělecké linie? Co jste si z trojice jazyk-jazz-baroko odnesla a jak po letech pedagogické činnosti chápete tu pro pěvce zásadní bipolaritu textu a hudby? Staré hudbě i jazzové průpravě vděčím za to, že mi dodaly odvahy k muzicírování, protože o to jediné ve skutečnosti jde. Schopnost okamžitého tvoření tady a teď, na jevišti, přímo pro diváka. Vlastně jsem ráda, že moje cesta byla a stále je tak klikatá a všechny její zastávky mě neskutečně baví a obohacují. Jsem prostě taková povaha. Barokní hravost, volnost hlasu, flexibilitu, dravou jazzovou improvizaci, rytmickou pulzaci a humor bych chtěla dostat i do klasických stylů, ke kterým jsem postupně dorostla. Ty styly si nijak neprotiřečí, představuji si je spíš jako různá nářečí jednoho jazyka. A text? Přednes textu v hudbě je barva navíc a hudba zároveň poskytuje přesný návod, jak jej přednést. Text tvoří můstek mezi zpěvákem a posluchačem. Ve starší hudbě není vazba mezi hudbou a textem úplně přímá, od romantismu dál je naopak těsná až na dřeň. Připadá mi to neuvěřitelně vzrušující.
„Staré hudbě i jazzové průpravě vděčím za to, že mi dodaly odvahy k muzicírování, protože o to jediné ve skutečnosti jde. Schopnost okamžitého tvoření tady a teď, na jevišti, přímo pro diváka.“
Dlouhodobě spolupracujete s Collegiem 1704 a Collegiem Marianum, se kterými i nyní vystoupíte ve dvou projektech: Händel – Mesiáš a Italské baroko. Jakým způsobem vás formovala spolupráce se členy tzv. barokních orchestrů? Staví jiný přístup k interpretaci? V případě Collegia 1704 se jedná o návrat po delší době a s Collegiem Marianem spolupracuji, kdykoli je příležitost. Václav Luks i Jana Semerádová jsou ikonami, hybateli naší starohudební scény, jejíž kvalita se drží úctyhodně vysoko. Oba jsou charismatičtí, nápadití a každý po svém razí cestu českému baroku do světa. Ráda bych, aby pro měl byl Mesiáš pomyslným zamáváním koronavirové krizi na rozloučenou, protože to dílo obsahuje pozitivní náboj, má potenciál skutečného duchovního „hitu“, který neupíná zrak na nebesa jako díla Bachova, ale shlíží na člověka a hovoří jeho jazykem. Svým otevřeným vokálním pojetím se blíží barokní opeře. Jsou tam dokonalé sbory a neumím si představit lepší provedení než od pražského Collegia Vocale.
Uvedení Scarlattiho Stabat Mater je dramaturgický počin, vzácně hrané dílo odkazující na Pergolesiho slavnou Stabat pro sólový soprán a alt. Obsazení je stejné, obsah velmi odlišný. Tam bude dobré operní projev zkrotit ve prospěch prostšího, usebranějšího přednesu. V tomto se ráda přizpůsobím barokní specialistce Haně Blažíkové. Jsem moc ráda, že moje kariéra začala u starých nástrojů, které jednou provždy nastavily vkus i laťku mé osobní interpretace. Zůstali jsme navíc kamarádi, takže na baroku pracujeme v lidsky přívětivém prostředí. Čím jsem zkušenější, tím víc považuji za důležité, aby si lidé pracující pod tlakem dokázali zachovat dobré kolegiální vztahy. Ostatně, i hudbě se pak daří mnohem lépe…
Působíte stále častěji i ve světě operním, naposledy vás diváci mohli vidět v plzeňské inscenaci Korunovace Poppey, která měla premiéru před necelým měsícem. Jak se cítíte na operním jevišti a byly pro vás zásadní určité osobnosti? Ráda bych, aby operní práce bylo víc a po letošním podivném jaru si připadám jako muzikant na volné noze trochu nechráněná. Za každou inscenaci jsem vděčná, protože každá mě něco podstatného naučila a na každé jsem potkala skutečné machry ve svém oboru, ať už režiséry, dirigenty nebo pěvecké kolegy. Pochopila jsem, že komplexní pěvecký výkon je možné podat až na divadelním jevišti, kdy mi divák především musí (anebo nemusí) uvěřit i živou postavu, kterou hraji. Hlas je tu jedním z pomocníků.
A co mě čeká? V nadcházející sezoně bych se měla potkat s Ondřejem Havelkou a Jiřím Heřmanem, ale nechci být konkrétní, dokud to nezveřejní sami pořadatelé. Během září probíhá mnoho koncertů na třech dramaturgicky propojených festivalech (SHF, Lípa Musica, Concentus Mraviae) a v říjnu pak operní gala Parlo d’amor s áriemi Mozarta a Rossiniho pod taktovkou novopečeného šéfdirigenta FOK Tomáše Braunera. Zazní samozřejmě i slavná árie Una voce poco fa… Tímto všechny srdečně zvu do Zlína!
