Dostat se mezi operní hvězdy na Salzburger Festspiele není jednoduché. Je potřeba mít dobré renomé, musí se o vás vědět a musíte se také zapasovat do představ inscenačního týmu – tedy především dirigenta a režiséra. A musíte mít i štěstí. V roce 2011 se objevili v operních projektech dva čeští pěvci – tenorista Aleš Briscein a basbarytonista Adam Plachetka.
Aleš Briscein zpíval Janka v Janáčkově opeře Věc Makropulos. Adam Plachetka dělal Masetta v Mozartově Donu Giovannim.
Takže, pane Brisceine, v obsazení Věci Makropulos jste byl jediným Čechem. To je jistě výhoda, když se zpívá dnes Leoš Janáček všude česky? Jistě, ale myslím, že to nebylo to hlavní, proč jsem Janka dostal. S režisérem Christophem Marthalerem jsem letos dělal v Paříži Káťu Kabanovou a před časem také Janáčkův Mrtvý dům a Verdiho Traviatu a zřejmě jsem vyhovoval jeho představám.
Marthaler posouvá s oblibou dějové příběhy do dnešní doby a také si přidává všelijaké postavy. Dnes aktualizují všichni, je to taková móda, inscenační trend. To ovšem neznamená, že by se podceňoval vnitřní život postav. Já osobně, ať už mám na sobě kostým historický nebo soudobý, snažím se vždycky proniknout až na samu dřeň postavy. Rozhodující je pro mě hudebnědramatický náboj, který sem vložil skladatel a který samozřejmě vycházel z určitého textu. Pak svou představu role koriguji s dirigentem a na aranžovací zkoušky přicházím v podstatě s hotovou rolí. Zatím se mi nestalo, že bych se s režisérem nedohodl, že bych ho zklamal.
A co Janek? Jak prožíváte jeho krizi, která vedla až k sebevraždě? Zpíval jsem ho už v Paříži a také v Madridu, tam ovšem režisér Warlikowski z něho udělal drzého fracka, takového „dandyho“, v azurovém extravagantním kvádru, který v hledišti operního divadla sedí s nohama nahoře a plive šlupky z popcornu kolem sebe. Sebevraždu jsem cítil jako demonstrativní. Chtěl prostě vytrestat tatínka za to, že si ho dovolil „zprdnout“ před slavnou operní divou jako malého kluka.
U Marthalera je to jiné? Naprosto! Zde se pokouším být mladíkem nevyrovnaným, kterým ještě cloumá puberta, přitahují ho zřejmě zpěvačky, prožívá erotické zmatky, nevyzná se sám v sobě. Otcovo chování ho jistě hluboce zraňuje, vyčítá si, že nedokázal zvládnout svůj vztah ke Kristě, kterou ve svém prvním výstupu líbá spíš jen mechanicky, a vzápětí je doslova zhypnotizován ženou, takovou „femme fatale“, které leží u nohou celý svět, ale která ho také chce toliko zneužít pro své plány. To vše ho totálně vyšine, sebevražda je zcela logická coby důsledek totální deprese.
Jaký byl dirigent Salonen? Esa-Pekka Salonen má už dnes své renomé. Janáčka nedělal poprvé a i když měl tendenci přistupovat k němu trochu odlišným stylem, myslím, že mu rozumím. A mám pocit, že on mě také bral. Vzhledem k tomu, že Vídeňští filharmonikové jsou velmi vytíženým orchestrem a že i na zkoušky bylo málo času, dělal, co mohl. Musel jsem totiž coby cover nastudovat i roli Alberta Gregora a to už je role, která dá hlasu zabrat. Rád bych ji dotáhl, je to člověk v neustálém vnitřním přetlaku, plný expresivních výbuchů a umanuté maniakálnosti. Nezpívám běžně tak dramaticky vypjaté postavy, ale už jsem se do Gregora plně položil. A myslím si, že té postavě dobře rozumím. Také hraje vabank. I on je na pokraji sebevraždy.
Adama Plachetku jsem zastihl po zkoušce v Haus für Mozart, jak se teď po rekonstrukci jmenuje dřívější Kleines Festspielhaus.
Snil jste kdysi o tom, že budete kmenovým sólistou Wiener Staatsoper? Ano. Tamější představení mě vždycky fascinovala svou vysokou profesionální úrovní.
Navíc je zde široký repertoár. Podstatné je, že se hraje v blocích. Přináší to větší koncentraci v přípravě a každý takový seriál je dobře usazen po režijní i hudební stránce. Já sám jsem dostal k nastudování asi sedmnáct osmnáct rolí, z nichž jsem asi deset ztvárnil na jevišti. Velkou radost mi přinesl Don Basilio, hlavně proto, že jsem mohl árii o pomluvě zazpívat v originální vyšší poloze.
Ale i tak musíte mít kalendář nabitý. Ano. Udržuji i kontakt s Národním divadlem, zpívám zde své oblíbené mozartovské role, které perfektně vyhovují mému hlasu a tedy logicky se staly těžištěm mého repertoáru.
Takže Mozart je vaše parketa? Dá se to tak říci. Na Mozartovi zbožňuji jeho lapidární charakteristiku, možnost výrazových proměn a pěveckou bravuru. A také mi sedí basbarytonová poloha těchto rolí.
Jako byste byl předurčen pro Dona Giovanniho, už kvůli své vysoké postavě a vrozené eleganci. Snad ano. Ale nejsem takový prostopášník. Jako Masetto asi nejsem zas tak rustikální, jak by si ta role žádala, ale snažím se zejména v secco recitativech jeho pudovou otevřenost i stále přítomnou žárlivost si dokonale vychutnat. Masetto je pro mě ne nějaký „kašpar“, „fackovací panák“, ale svým způsobem tragikomická postava. Zerlinu miluje, ale ví, že její věrnost visí stále na vlásku, je ochoten odpouštět a dělat kompromisy, ale ví, že jako plebejec nemá na to se Donu Juanovi postavit. Hněv a zloba, žárlivost a touha po pomstě se v něm ukládají, a když Dona Juana hledá se svými kamarády, je doopravdy rozhodnut ho zabít. Je to ovšem smolař a vždycky dostane po hubě. To je ovšem víceméně dáno jeho sociálním postavením.
Nedovedu si představit, že by dnes sebezamilovanější ženich skousl takovou ostudu, aby ho před všemi svatebčany, jeho kamarády, nevěsta nechala na holičkách a oddala se flirtu s jiným chlapem. No, já bych to tak neviděl, stále platí mozartovské „così fan tutte“ – „tak dělají všechny“, a je-li člověk zamilovaný, dokáže přinést kdejakou oběť. Spíše je problém v tom, že dnes už nečekají snoubenci s „milováním“ na svatební noc, své už mají zpravidla za sebou a vědí, co může jeden od druhého čekat.
Masetta jste už někdy zpíval? V Praze ještě dříve než Dona a také jsem ho zpíval v nové inscenaci Dona Giovanniho ve Vídni. Tam ovšem jistím i titulní roli a už jsem ji málem zpíval, ale Ildebrando D’Arcangelo nakonec vystoupil i přes svou indispozici. Ještě mám Masetta, zřejmě naposled, v plánu v lednu v Londýně.
