ZASTAVENÍ PÁTÉ – KTERAK SE ŽIJE
Na závěr svého průzkumu o životě mladého českého skladatele bych ráda představila myšlenky jich samotných. Jejich odpovědi jsem vybrala tak, aby co možná nejvíce pokryly nejširší názorové spektrum.
Jak se žije a komponuje mladému českému skladateli v roce české hudby a vůbec?
„Současný skladatel vážné hudby má nelehké postavení. Jeho práce i možnost prosazení jsou stejně náročné jako v minulých stoletích, navíc je vystaven psychickému tlaku, pramenícímu z minimálního ocenění jeho výkonu. Není divu, že mnoho mladých autorů po absolvování studia s komponováním přestane.“ (Kateřina Růžičková)
„Mně se žije a komponuje dobře, stejně jako minulý rok. Rok české hudby pro mě osobně nepřináší zatím nic neočekávaného, myslím si, že chybí koncepce a hlavně kompetentní lidé, kteří by dovedli využít obrovského potenciálu české hudby.“ (Miloš Štědroň ml.)
„Stejně jako v roce jiném – jenom je kolem víc Dvořáků a Smetanů.“ (Michal Rataj)
Co tě přivedlo ke skládání a jaká byla tvá očekávání co se týče studia kompozice, ať už na vysoké, nebo na konzervatoři?
„Jako naprostý a ničeho neznalý začátečník jsem byl s výukou na konzervatoři spokojen. S odstupem času mi však její skladatelské oddělení stále více připadá jako skanzen neoklasicismu, který by se měl daleko více otevřít novějším vlivům. Skladatelská katedra HAMU, kde jsem studoval u prof. Kopelenta, mi přinesla mnohem více vlivů i podnětů k zamyšlení či hledání. I když i toto studium mohlo být daleko podnětnější…“ (Ondřej Štochl)
„Od pěti let jsem hrál na klavír, ale to nebylo rozhodující. Ke kompozici mě postupně přivedla touha nějak se umělecky vyjadřovat a hudba je univerzální jazyk. Věděl jsem (a potvrdilo se mi to), že na konzervatoři bude kompozice spíše spojena s muzikální a interpretační stránkou, zatímco na akademii půjde spíše o konstrukční záležitost. Naštěstí jsem měl v obou případech dobré pedagogy, kteří dovedli skloubit obojí.“ (Miloš Štědroň ml.)
Jezdíš na kurzy a jaké, případně účastníš se skladatelských soutěží a proč?
„Na skladatelské kurzy jsem jezdila už během studia na JAMU (Reichenau v Rakousku, Český Krumlov). Považuji je za výbornou a jinak ojedinělou možnost, jak prezentovat svoji tvorbu a zároveň poznat hudbu jiných skladatelů. Podobně ve skladatelských soutěžích vidím možnost, jak o sobě autor může dát vědět. I když nevyhraje žádnou cenu, přece jen se jeho jméno nějakým způsobem zviditelňuje. Osobně se ale účastním jen příležitostně, protože u většiny soutěží jsou na naše poměry dost vysoké účastnické poplatky, neodpovídající příjmům českého skladatele.“ (Kateřina Růžičková)
„Na některých kurzech jsem se svou každoroční účastí stala již téměř inventářem (mám na mysli Mezinárodní kurzy pro skladatele a perkusionisty v Trstěnici). Za nejvelkolepější považuji kurzy v Ostravě, kterým velmi fandím, nejen proto, že se odehrávají v mém milovaném městě. Prvního ročníku (2001) jsem se účastnila aktivně, při druhém (2003) jsem nechyběla ani na jednom koncertě závěrečného festivalu. Soutěží se účastním, protože skoro vždycky něco vyhraju a je to milé přilepšení do rodinného rozpočtu. A teď vážně. Ocenění přichází většinou ve chvíli největší deprese, kdy se chystám se skládáním skončit a dělat něco smysluplného. Cena pro mě znamená obrovské povzbuzení a zároveň velký závazek, takže si nedovolím ve skládání nepokračovat. A tak to jde dál, jako ten had, co se kouše do vlastního ocasu – skládání, deprese, cena, povzbuzení, skládání…“ (Markéta Dvořáková)
„Soutěží se účastním výjimečně (prozatím dvakrát), protože na měření uměleckého výkonu nevěřím. Pokud ano, tak kvůli zajímavé odměně. Přibližně jednou ročně se účastním kurzů, drtivou většinou v zahraničí. Vždy jsem se snažil dostat k těm, jejichž hudba mě oslovuje (Manoury, Ferneyhough, Boulez, Pärt, Fedele, Eötvös a další). Důvod je jednoduchý: když někdo má co říct jako umělec, má co říct i jako člověk (záměrně neříkám jako pedagog). Pokud z něj nic nevypadne, tak to většinou není proto, že by neměl co předat, ale že předávat nechce.“ (Miroslav Srnka)
V čem se tvá tvorba liší od ostatních a jak bys ji charakterizoval?
„Těžká otázka. Moje hudba bývá rychlá, někdy až zběsile, spíš závažná, až dramatická, velmi virtuózní. Lpí na ní zřejmě stále stigma mého prvotně muzikologického vzdělání. Asi se zásadně liší inspirací románským světem, nikoli německým nebo americkým.“ (Miroslav Srnka)
„Rád pracuji s jednoduchým, přímočarým materiálem a s jeho umisťováním do různých významových kontextů. Někdo tomu říká „pseudonaivismus“, někdo „plakátovost“ – budiž. Rád čerpám z populáru, balkánského folkloru, silně mě ovlivnil minimalismus.“ (Marko Ivanovic)
„Snažím se dělat věci, které jsou pokud možno inovativní v prostředcích, co nejsilnější ve výrazu a obsahují nějakou mimohudební myšlenku.“ (Dan Dlouhý)
„Myslím, že se od všech liším tím, že dělám do všech žánrů. Píši takzvanou vážnou hudbu, ale i scénickou hudbu, jazz, kabaretní písně, rockovou hudbu, taneční, spolupracuji na projektech world music, píši operu i muzikál, folk i country, hudbu relaxační a podklady pro reklamu…“ (Zdeněk Král)
Myslíš si, že je u nás propagace české hudby dobrá (přehlídky, kurzy, koncerty, festivaly, média, časopisy a podobně)? Je jejich podpora dostatečná? Máš možnost situaci srovnat se zahraničím?
„Problém je především v propagaci vážné hudby obecně, o soudobé vážné hudbě ani nemluvě. Takovou věc je však nutno iniciovat ,shora'. Ve Francii zná Pierra Bouleze každý vzdělanější člověk a politici si pokládají za čest se s ním setkat. Co ale čekat od pana Havla, pro kterého je Michael Jackson vrcholným hudebním zjevem současnosti? Co chtít od ministra kultury, který se chodí kulturně vyžít na muzikál Kleopatra? (Marko Ivanovic)
„Rozhodně ne – jednou stránkou věci je negace kultury a vzdělanosti ze strany státu obecně, druhou pak neschopnost nebo nechuť vidět za obzor dnešní doby, a to se týká nás všech. Dalším morem jsou zájmové skupiny, které vznikají v prostředí nerovné soutěže. Určitě je to také věc času, kdy se naučíme lépe věci organizovat. Mohu to srovnat se zahraničím a není to otázka peněz.“ (Miloš Štědroň ml.)
„Propagace české hudby záleží na pořadateli, jeho finančních možnostech, na jeho záměru. Co se týče české soudobé hudby, mohla by se propagace a podpora ze strany oficiálních institucí ještě rozšířit (ČF, Pražské jaro a podobně), například objednávky skladeb pro konkrétní příležitost, uvádění cyklů koncertů, konfrontace se zahraničními umělci a podobně. Jelikož třetím rokem studuji na Vídeňské univerzitě, mohu situace v obou zemích z povzdálí pozorovat. V mnoha ohledech jsme na tom podobně, soudobá hudba je stejně nekomerční u nás jako ve Vídni, stejně málo uváděná v menších městech. Jen pokud se již v Rakousku něco organizuje, rozdíl v ekonomikách obou zemí je patrný. Snad i počet festivalů je vzhledem k rozloze státu vyšší – Steierischer Herbst, Wien Modern, Wiener Festwochen…, o častější účasti světových osobností a těles nemluvě.“ (Sylva Smejkalová)
„Mám pocit, že je toto vše hlavně strašně fragmentované, často se aktivity kryjí. Je to dáno strukturou státní grantové politiky a taky dlouhodobě trvající velkou oblibou „občanských sdružení“ jakožto institucí, které primárně nenutí ke spolupráci. Co je ale klíčový problém (právě ve srovnání se zahraničím) – to je totální absence relevantní mediální a veřejnoprávní reflexe jakožto zrcadla, které odráží aspoň přibližně současný stav a snaží se jej zároveň stimulovat a posouvat kamsi dál.“ (Michal Rataj)
„Myslím, že podpora a propagace odpovídá úrovni samotné hudby.“ (Miroslav Srnka)
Jak jsi spokojen s možnostmi a úrovní provádění svých skladeb? Oslovil tě některý z interpretů či souborů se žádostí o napsání skladby? Který ze slavných interpretů či souborů se na provedení podílel?
„Zájem o interpretaci soudobé hudby je u nás minimální. V Praze fungují tři soubory, které novou tvorbu iniciují (ansámbl Moens, orchestry Agon a Berg), jejich působení je však značně omezeno nevalnou finanční podporou. Ano, pro všechny tři jsem už nějakou tu skladbu napsal.“ (Marko Ivanovic)
„Oslovili mě různí, ale nebudu je jmenovat, protože bych je tím vlastně urazil – všechny jsem totiž odmítl, protože mě běžné nástroje a vokál bez možnosti použít je experimentálně (třeba pomocí úpravy zvuku elektronicky, s využitím verbálních nebo i nonverbálních prostředků a tak dále) nezajímají – dělám jen to, co mi připadá zajímavé a vhodnost nabídky z hlediska počtu provedení, slavného jména souboru nebo sólisty jsou mi lhostejné – mám pocit, že toto pachtění za pseudouznáním je blbost a život je na to moc krátký.“ (Dan Dlouhý)
Je lepší z hlediska provádění skladeb být členem nějakého skladatelského či interpretačního sdružení, nebo být sólista-individuál? Pokud jsi členem nějakého podobného sdružení, představ nám jeho cíl a poslání.
„Jsem členem sdružení Konvergence , které má za cíl pořádání koncertů s dramaturgií stojící spíše na identitě než na kontrastu. Hledáme proto maximum společných jmenovatelů mezi skladbami, které na koncertě zazní. Každý člen má možnost zasadit svou skladbu do kontextu, jaký jí prospívá a i díky tomu větší možnost sebereflexe.“ (Ondřej Štochl)
„Spolu s Terezou Havelkovou a Michalem Ratajem jsem spoluzakladatelem občanského sdružení SHOCK . Tohle sdružení se snaží vyvést soudobou hudbu z uzavřeného kruhu a přilákat i publikum zajímající se o ostatní soudobé kulturní oblasti. Jsem v tomto sdružení moc rád.“ (Miroslav Srnka)
„Určitě je lepší být členem nějakého, třeba účelového sdružení než skladatelem-sólistou. Mně více vyhovuje tvořit spolu s jinými obory umění, což je především divadlo a dramatická tvorba.“ (Miloš Štědroň ml.)
„Sdružení jsou zajisté užitečná. Z hlediska pořádání koncertů je určitě lepší být členem sdružení. Sama jsem členkou dvou. Multi-Art je občanské sdružení zaměřující se na prezentaci děl zejména mladých autorů, skladatelské sdružení HUDBABY pomáhá svým členkám – absolventkám kompozice na Hudební fakultě JAMU – při dramaturgii vlastních koncertů, nemá však statut občanského sdružení. Také jsem členkou hudebního souboru Ensemble Marijan , který provozuje hudbu na pomezí mezi komponovanou a improvizovanou a zaměřuje se na multimediální projekty.“ (Markéta Dvořáková)
„Z hlediska provádění skladeb je výhodnější stát se členem nějakého sdružení. Pokud jste ovšem členem sdružení ve třech lidech, pak výhody mizí za množstvím práce, která se musí vykonat, aby vznikl nějaký projekt. Poslání našeho sdružení Early reflections (M. Trnka, I. Habartová a já) sleduje nejnovější dění v našem oboru, zaměřuje se na uvádění významných autorů minulého století a do budoucna nejsou vyloučeny ani interdisciplinární podniky.“ (Sylva Smejkalová)
„Devět let jsem vedl seskupení Bezmocná hrstka , než jsem přišel nato, že je lepší pracovat na vlastní triko. Když je koncert průser, je to jen má vlastní odpovědnost. (Zdeněk Král).
Proč je o soudobou hudbu malý zájem ze strany veřejnosti a dá se to nějak napravit?
„Ten zájem je malý zde, v Čechách. Cizí publikum bývá mnohem poučenější a zapálenější. Napravit se to dá pouze generační výměnou publika a zásadními změnami hudebního školství.“ (Miroslav Srnka)
„a) Názor sebekritický (můžeme si za to sami):
Soudobá vážná hudba něco přehlédla. Možná někdy v polovině minulého století, když se ještě opájela tehdy novými možnostmi avantgardy, si jakoby nevšimla, že posluchači začínají pomalu opouštět sál. Něco jim začínalo chybět a něco je přestalo bavit. Soudobá hudba nakonec zpozorovala, že už v sále nikdo není, ale dál trucovitě opakovala na pódiu tytéž kejkle. Je na skladatelích, aby to prázdné místo dokázali zaplnit. Nikdo jiný to za ně neudělá.
b) Názor kritický (mohou za to oni):
Vždy mě při této otázce napadne, že první zlom snad přišel už v devatenáctém století s vlnou historismu – najednou začala ,letět' hudba minulosti, byl ,objeven' Bach (což je bezesporu záslužné) a poprvé posluchače doopravdy zajímala také jiná hudba, než tvořili jejich současníci (dosud něco neslýchaného). Ve dvacátém století se současná hudba ještě více odklonila od hudby historické, od hudby populární a bohužel také od posluchačů. Kdo za to může, Bůh suď.“ (Kateřina Růžičková)
„O soudobou hudbu se nikdy nebudou zajímat masy. Na nás skladatelích je, abychom ji dělali co nejzajímavější, ale ne podle vkusu davu, ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pak je naděje, že těch několik návštěvníků koncertů soudobé hudby zaujmeme natolik, že pocítí potřebu podělit se o svůj zážitek s dalšími lidmi, a počet pozorných posluchačů vzroste.“ (Markéta Dvořáková)
„Jedna věc je malá informovanost. Veřejnoprávní televize a rozhlas, kromě Vltavy, se o to nestará, solidní deníky u nás neexistují, takže zbývají specializovaná periodika, která zase mají malý náklad a čtou je hlavně lidé z oboru. Druhou věcí je možnost velmi slušné existence skladatelů, kteří nemají publikum a žijí z grantů a dotací. To je stejně nebezpečný jev, jako masová kultura.“ (Miloš Štědroň ml.)
Cítíš nějakou generační spřízněnost se starší generací skladatelů ?
Většina odpovědí zněla ne.
Mají mladí čeští skladatelé možnost prorazit do světa a jak? Pomůže tomu květnový vstup do EU?
„Prorazit ven má šanci každý, komu se podaří prorazit dovnitř sebe sama. To je podstatně těžší. Vstup do EU jen dočasně a krátkodobě zvýší zájem o hudbu z přicházejících zemí.“ (Miroslav Srnka)
„Mají ji už 14 let – záleží jen na poctivosti přístupu ke komponování (čímž myslím permanentní sebevzdělávání se v oboru i obecně, neustálé pokusy na poli výzkumu všech hudebních parametrů, nekončící přepracovávání skladeb před jejich definitivní nahrávkou a je-li potřeba, i potom). Pokud se ale ven odstěhují, budou mít možnosti lepší, protože častý a osobní kontakt s experimentujícími interprety a kolegy skladateli je pořád nejdůležitější – je inspirující a zajistí provedení.“ (Dan Dlouhý)
Je zájem o soudobou tvorbu ze strany interpretů u nás dostatečný? Jsou jejich výkony na profesionální úrovni?
„Mladých výborných interpretů je u nás dost; problém je v tom, že u nás má takzvaná vážná hudba punc něčeho suchého, nezáživného, leckdy antihudebního a přitom interpretačně náročného. V tom smyslu se mladým muzikantům nedivím, že k takové tvorbě mají odpor. Chyba je už ve školství, kde se obor skladba nebezpečně vzdálil od hudební reality. To potom vede k určité omezenosti ze strany interpretů, kteří se pak zabývají pořád jen klasicismem a romantismem a vrcholem jejich soudobosti je Prokofjev nebo Bartók. Pak se může stát, že současnou hudbu prostě nehrají dobře a je jedno jestli ji hrát neumějí, nebo ji hrát nechtějí. To je ale problém, který započal se snahou totálně organizovat tvůrčí proces, to jest s příchodem dodekafonie.“ (Miloš Štědroň ml.)
„Nadšenci se najdou. Jinak je pro většinu interpretů (hlavně v orchestrech) soudobá hudba něco, co se špatně zkouší a co nesype. Proto ji a priori zavrhují a hrají jako roboti, kteří opraví jen to, co je už příliš slyšet a za co jim někdo vynadá. A přitom nadšený interpret je podmínkou pro nadšení posluchače – u jakékoliv hudby.“ (Ondřej Štochl)
„Zájem o soudobou hudbu je spojen se systémem výuky od základních až po vysoké školy, kde je neustále protěžována interpretace hudby minulých epoch a soudobé hudbě je tedy z pohledu dějin věnována jen nepatrná pozornost. Mezi interprety lze nalézt výjimky potvrzující pravidlo, stejně tak i mezi pedagogy. Profesionalita je v našich podmínkách velice vágní pojem, odrážející celkový obraz společnosti.“ (Sylva Smejkalová)
Existuje podle Tebe v dnešní mladé generaci skladatelů nějaký jednotný styl, směr, generační spřízněnost?
„Generační spřízněnost je jen v touze po otevřenosti.“ (Miroslav Srnka)
„Jednotný styl ani směr určitě neexistuje. Myslím si, že generační spřízněnost se projevuje stejně až ve středním věku, ale určité okruhy se dají vypozorovat už nyní. Máme tu skalní postserialisty, ortodoxní minimalisty, různé neoneo a jejich vzájemné kombinace a syntézy. Dále prvoplánové syntézy, fúze a crossovery, které snad nemají budoucnost. Poslední velký světový směr je určitě minimalismus.“ (Miloš Štědroň ml.)
„Poslední dobou sleduji takové tři základní tendence. Jednak svět elektroniky, jak jej představuje například Michal Rataj, potom svět lyrické komorní hudby, kam bych vedle Michala Nejtka, Miroslava Srnky, Michala Rataje či Blanky Pavelkové zařadila i sebe, a pak se, zejména v Brně, objevuje proud jistého (více či méně inteligentního) banalismu (Ondřej Šárek, Martin Kostaš). Celkově je nám všem generačně blízkým společná určitá touha po čistotě, redukci, jednotnosti, lyrice, snivosti a citovosti.“ (Markéta Dvořáková)
Je u nás možné jako skladatel přežít?
„Jistě, ale zatím nevím jak.“ (Zdeněk Král)
„Přežít lze, ale chce-li si skladatel zachovat vnitřní svobodu, musí se živit i něčím jiným.“ (Miroslav Srnka)
„Ano, jde však o to, přežít jako osobitý skladatel.“ (Miloš Štědroň ml.)
„Máte-li nabídky ze zahraničí a nebo příležitost zhudebňovat reklamy, tak ano.“ (Marko Ivanovic)
„Když opravdu skládáš (směrem k sobě) a jde ti to rychle, tak asi jo. Pokud se snažíš komponovat, tak těžko.“ (Michal Rataj)
„V kombinaci s intepretací ano, protože v tak malé zemi je zakázek také málo (pokud vůbec jsou) a je i málo peněz na koncerty, na nichž tyto skladby zaznívají. Buďme ale rádi, že můžeme dělat, co nás baví a snažíme se to dělat co nejlépe – myslím, že nějakým nátlakem na instituce a citovým vydíráním ostatní spíše otrávíme (mám totiž neuspokojených eg, která mají pocit, že by se měl kvůli nim zastavit svět, protože se náhodou narodili jako skladatelé, za svůj život plné zuby).“ (Dan Dlouhý)
„Skladatel by měl sám hudbu vykonávat, později asi také vyučovat. Na základě těchto několika aktivit je existence jistě možná.“ (Sylva Smejkalová)
STOP! – ZÁVĚR
Z předcházejících řádků vyplývá, že Český rok hudby nepřinese mladým skladatelům nic nového. Optimismus a snaha o nápravu věcí jim ale nechybí. S úrovní hudebních škol jsou většinou spokojeni, festivalů, kurzů a přehlídek se aktivně účastní, nevzdávají se ani v bojích o granty a skladatelské ceny. Vytváří různá seskupení za účelem lepšího shánění peněz na koncerty, nahrávky a jiné aktivity. Tyto spolky, občanská sdružení a podobně většinou nemají jednotný program či styl. Sdružují lidi podobného smýšlení a cítění, případně věkové kategorie. Na půdě HAMU tak například vznikl soubor Konvergence, na JAMU Bezmocná hrstka, DAMA DAMA, HUDBABY, mimo školu pak Tuning Metronomes, později Early Reflections, občanské sdružení SHOCK a další. Nechávají se oslovovat a sami oslovují interprety a orchestry u nás i v zahraničí. Živí se jako učitelé na hudebních školách, hudební režiséři, manažeři, instrumentalisté, rozhlasoví a televizní redaktoři, publicisté. Jejich tvorba je různorodá a z hlediska společného jmenovatele těžko definovatelná. V budoucnost soudobé hudby věří. Stojí za nimi jejich poctivý a otevřený přístup, talent, upřímná umělecká výpověď a chuť ke komponování. Doufejme, že se malý český rybník brzy otevře světovému moři vlivu nejsoudobějšího umění a bude jej patřičně kvalitně reflektovat (nikoli s křížkem po funuse napodobovat) v duchu programového prohlášení SHOCKu: „Soudobá hudba se nesmí bránit soudobému světu.“ Snad bude tento článek podnětný nejen pro všechny zúčastněné, ale i pro další soudobohudebněmilovnou veřejnost. Bojovat s větrnými mlýny je třeba. A propos – dějiny vždy chápou své génie s několikageneračním zpožděním. Těšme se na budoucnost!
P. S. Děkuji všem zúčastněným za pomoc a podnětné názory.
