Rok české hudby připravil svým příznivcům sérii koncertů. Hudbymilovné české ucho si tak přijde na své ještě víc než obvykle. Jak ale reflektují pořadatelé hudebních událostí tvorbu nejmladší skladatelské generace? Má mladý adept kompozičního řemesla možnost prezentace a uplatnění? Následující řádky jsou shrnutím mého malého průzkumu ve vodách skladatelských a interpretačních a snad vnesou trochu světla do problematiky nejmladší a nejsoudobější české tvorby.
Oslovila jsem 18 skladatelů ve věku 20 – 40 let, hudební školy střední a vysoké, na nichž se kompozice vyučuje, dále interprety zaměřené na prezentaci soudobé hudby a organizátory hudebních akcí – festivalů, kurzů a soutěží. Anketa byla dobrovolná, a proto ne všichni odpověděli. Následující řádky budou průřezem názorů skupinky zúčastněných nadšenců věnujících se soudobé hudbě.
ZASTAVENÍ PRVNÍ – UMĚLECKÁ ŠKAMNA
Kompozice se vyučuje na konzervatořích v Brně, Praze, Ostravě a Teplicích, dále na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a Hudební akademii múzických umění v Praze. Průměrně jsou ročně na tento obor přijímáni dva až tři studenti – dle možností a velikosti kompozičního oddělení na dané škole, kteří projdou přijímacím řízením. V rámci školy mají studenti možnost provedení svých děl na školních koncertech – většinou komorních, ale dle finančních možností školy i orchestrálních (jeden za studium). „Možnost slyšení a prezentace svých skladeb v době studia patří k nejdůležitějším prostředkům sloužícím k formování tvůrčí osobnosti. Janáčkova konzervatoř umožňuje svým studentům nastudování všech skladatelských pokusů v rovině vzájemných studentských produkcí na interních i veřejných koncertech, dále archivováním zvukových snímků nebo tvořením pracovních počítačových demo verzí a podobně“ , říká ředitel ostravské konzervatoře Milan Báchorek. Způsob práce se studenty popisuje vedoucí kompozičního oddělení v Brně Radomír Ištvan: „Ke každému studentovi je třeba přistupovat individuálně. S některými je zpočátku nutné přidržovat se více klasických forem, s jinými je užitečné vyzkoušet alespoň okrajově nějaký novodobý kompoziční styl … Avšak spíše dáváme žákům tvůrčí volnost a snažíme se je korigovat, motivovat.“ Podobný přístup zastávají i ostatní umělecké školy. Studenti si většinou mají možnost vybrat svého pedagoga. Na seminářích, kterých se mnohdy účastní kolegové z ostatních škol, případně zahraničí, prezentují posluchači kompozice své skladby, které následně analyzují a vzájemně si je posuzují. V rámci studia lze zajistit i výměnné stáže. „Na školu mladí komponisté přicházejí až na řídké výjimky jako nepopsaný list, protože znalost soudobé hudby ve věku 14-15 let je něčím naprosto výjimečným. Zatím všichni, kdo měli vůli vytrvat do absolutoria a někteří i dříve, byli přijati na AMU nebo JAMU – k dnešnímu dni je to celkem 6 absolventů za celkem 12 let existence skladatelské třídy na Konzervatoři Teplice, “ říká Václav Bůžek. Podobný názor sdílí i Otomar Kvěch z pražské konzervatoře. Jaký mají zájem o studium skladeb svých kolegů posluchači instrumentálních oborů? Situaci v Teplicích popisuje Václav Bůžek: „Vzhledem k tomu, že je nás několik teoretiků, kteří se snaží ovlivnit alespoň do jisté míry ve svých hodinách estetické cítění posluchačů, došlo k utvoření určité skupiny instrumentalistů, kteří aktivně spolupracují interpretačně a prezentace soudobé tvorby svých kolegů navštěvují. Úroveň interpretace naráží na problém studijních plánů instrumentalistů. Je to práce navíc ve volném čase, a úroveň tím někdy utrpí. Nicméně k základní zpětné vazbě pro autora i v tomto případě dochází.“ Na otázku, zda-li se generace mladých skladatelů vyznačuje nějakým jednotným stylem odpovídá Milan Báchorek – mimo jiné organizátor skladatelské soutěže Generace: „Často přeceňované a obdivované ťtechnologickéŤ finesy musely nakonec ustoupit třeba jednoduchému, ale hudebně přesvědčivému nápadu. O nějaké výrazné nové skladatelské vlně se asi hovořit nedá, i když vliv uvolněnosti po listopadu 1989 se zřejmě nejvíce projevuje ve vyhledávání a zpracovávání exotických a biblických námětů.“ Jeho názor doplňuje Václav Bůžek: „Generační spříznění spočívá v odklonu od tvrdé disonance, ve snaze esteticky potěšit posluchače a v zapojení humoru do hudby. Také jsou patrné určité průniky populárních žánrů.“ Marek Kopelent z pražské HAMU doplňuje: „Je to tvorba velmi různorodá co do stylové orientace, užitého materiálu i co do kvality. Jsme v čase takzvané postmoderny, a proto to tak vypadá. Jednotný styl těžko. Ale jedno je, myslím, zřetelné: zahleděnost mladých umělců do svých problémů, do problematiky tvorby (jakýsi l'art pour l'artismus) a nedotčenost humanistickými otázkami současné doby.“
ZASTAVENÍ DRUHÉ – JAK NÁS HRAJÍ
Jednou z příležitostí „osahat“ si větší žánr a produkční schopnosti je projekt Národního divadla nazvaný Bušení do železné opony. Ten mi představil dramaturg Pavel Petráněk: „První Bušení se konalo 25. 11. 2001 ve Státní opeře Praha – Vladimír Wimmer (1960) dvě aktovky: Rytíř a smrt / Jelizaweta Bam. U zrodu stálo tehdejší vedení Státní opery Praha – Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Cílem bylo podpořit u nastupující generace hudebních skladatelů zájem o operní žánr a umožnit jim prezentovat svá díla před širokým publikem. Málokdo dnes píše bez objednávky do šuplíku a zároveň objednávky nikdo nedává, proto vznikla snaha alespoň takovéto objednávky, aby se psaly nové opery. Tým Dvořák-Nekvasil v mládí na vlastní kůži zakusil, co to obnáší vyprodukovat komerčně nezajímavou (současnou operu) inscenaci. Když měli možnost (vedení Státní opery Praha), snažili se to jiným usnadnit, dát jim příležitost. Zkusit si to. Proto se také Bušení orientuje na dosud nehrané tituly (není to honba za světovými premiérami, jak je to některými vnímáno). Za sezonu provedeme 3-4 večery, přičemž v jeden večer může být i více děl. Někteří skladatelé nás osloví sami, jiné vybíráme na základě znalosti jejich jiných děl nebo jako výzvu (například Miroslav Pudlák napsal na jedno Bušení kritiku, na kterou jsme reagovali výzvou – stylem: 'tak ukažte, jak to svedete lépe vy'). Opery hrajeme ve velkých divadlech – Státní opera: kapacita cca 1000 míst, Stavovské divadlo: kapacita cca 700 míst. Takové velké divadlo je samozřejmě problém naplnit. Velikost divadla dala také omezení: pouze jediné představení. Což se mnohým (s ohledem na vykonanou práci možná oprávněně) zdá být směšné, trapné… Ve skutečnosti, kdyby se opera hrála v menších prostorech, studiových divadlech typu Roxy, Divadlo Barka (JAMU)… s kapacitou cca 100 míst, je to de facto jedno představení ve Stavovském divadle jako cca sedm vyprodaných představení v menším divadle. Pokud budeme tedy usuzovat z návštěvnosti, opticky vidíme, že není jediné představení vyprodáno, zdánlivě se může zdát malý zájem publika. Většina diváků na takové akci jsou čestní hosté. Ti, co si vstupenku zaplatí, mají velmi zvýhodněné vstupné. Filozofie tohoto projektu také je, že když už se to jedinkrát hraje, ať to vidí co nejvíce diváků. Mnozí by na to za peníze nešli. Je to smutné, ale je to fakt. Většina publika se tedy rekrutuje z lidí, kteří přišli podpořit své přátele, známé…. jejich ohlasy a zájem tedy také není nejobjektivnější. Zjišťujeme, že tento projekt si postupně nachází své stálé publikum a tomu jsme rádi. Mnohým skladatelům může Bušení prospět tak, že se o nich začne vědět, ale především získají zkušenosti jednak s kompozicí opery (bez objednávky ji nenapíšou), a jednak s jejich produkcí. S některými z nich budeme i nadále spolupracovat tentokrát na velkém jevišti (Vladimír Wimmer, Markéta Dvořáková, Tomáš Hanzlík).“
Další z možností provedení děl je kroměřížský festival současného umění s duchovním zaměřením FORFEST, který díky neutuchajícímu úsilí manželů Vaculovičových probíhal už v dobách bolševické diktatury. Letošní 15. ročník opět přinese řadu premiér a příjemných setkání v arcibiskupském městě.
Od roku 1969 s přestávkami probíhá v Brně v rámci festivalu Moravský podzim Expozice Nové hudby (letos v květnu 17. ročník). Dramaturgem přehlídky je od roku 1993 skladatel Peter Graham (Jaroslav Šťastný). „Soudobá vážná hudba (už to, že nemáme vhodnější termín, o něčem vypovídá) je totiž indikátorem toho, co se ve společnosti děje. Jestliže je vytěsňována někam na okraj, tak to znamená, že lidé nechtějí cosi v sobě přijmout. Raději poslouchají každý rok na zahajovacích koncertech festivalů stejnou skladbu, protože už vědí, co je čeká, nemusí o tom přemýšlet. To, že se naše společnost spokojuje s 'ometáním prachu v muzeu' (jak říkám neobjevnému obehrávání standardního repertoáru) a s vulgární pop-music a tváří se, jako by soudobá hudba neexistovala, to mi připadá docela děsivé. Za těchto podmínek dělat festival soudobé hudby je čiré donkichotství. Ovšem podle mého názoru jenom donkichotské cíle mají cenu. Pragmatiků vidíš kolem plno – podle toho to u nás vypadá…,“ říká Jaroslav Šťastný. A jaké že chodí publikum? „Ukazuje se, že největší zájem projevují mladí lidé, kteří se teprve hledají. Nejdou tedy na nic určitého, jdou ze zvědavosti. To je, myslím, to nejdůležitější, a mám z toho velkou radost. Nadpoloviční většinu publika tvoří ženy. Pozoruhodné je, že tito lidé jsou podle průzkumů převážně studenty technických, případně uměleckých směrů, ovšem nikoliv hudebních škol! A to je právě to, co mě zaráží nejvíc. Přesto, že tu za dobu konání festivalu byla celá řada naprosto jedinečných interpretů, neprojevil se prakticky žádný zájem studentů hudebních oborů ani jejich pedagogů,“ dodává dramaturg Expozice.
Další přehlídkou soudobé tvorby je pražský Maraton Nové hudby pod vedením Ivana Bierhanzla. „'Novost' hudby je problematický parametr. Název festivalu může v někom vzbudit dojem, že jde o přehlídku světových premiér, a tou Maraton být nechce. Není ani přehlídkou nových trendů. Snaží se přinášet věci nové, relativně nové, ale také jen v našich krajích dosud neslyšené. Těch je i čtrnáct let po otevření hranic stále dost. Pokud to vše připravuje jeden člověk, nelze se divit občasným zádrhelům. Dramaturgie festivalu je vždy kompromisem mezi tím, co pořadatelé chtějí, interpreti nabízejí a sponzoři zaplatí.“ Takto o festivalu psal Matěj Kratochvíl v časopise HIS VOICE 1/2004. Maraton i letos představil blok věnovaný českým „mlaďochům“.
Marek Kopelent je iniciátorem každoročního minifestivalu Třídenní Plus, který vznikl za podpory sdružení Atelier '90.
Dalším miniprojektem je Setkávání Nové hudby v Brně.
V roce 2001 a 2003 proběhly z podnětu a za hlavního dozoru skladatele Petra Kotíka mezinárodní Ostravské dny Nové hudby šťastně spojující kompoziční kurzy s živými provedeními skladeb jejich frekventantů a klasiků Nové hudby 20. století. Za to patří dík především skvělému ostravskému zázemí na půdě Janáčkovy filharmonie. Podobně šťastné využití genia loci mají i českokrumlovské kompoziční kurzy Marka Kopelenta. Setkání mladých skladatelů se každoročně koná i v rámci přehlídky Mladé pódium probíhající v Karlových Varech.
Z krátkého výčtu se zdá, že možností prezentace a sebevzdělávání je na území České republiky dost. Otázkou je, podle čeho jsou autoři na koncerty a festivaly vybíráni, a jak velký je jejich zájem o nabízené kurzy a přehlídky.
ZASTAVENÍ TŘETÍ – PĚT MINUT SLÁVY
V České republice se soudobé hudbě odborně věnuje jen málo publicistů. V denním tisku kromě zřídkakdy otištěných recenzí na koncerty nenajdeme zpravidla nic. Nejvíce prostoru poskytuje soudobé hudbě časopis HIS VOICE pod šéfredaktorským vedením Terezy Havelkové. Bohužel si takový luxus může dovolit pouze jediné periodikum vycházející šestkrát do roka pod křídly Hudebního informačního centra v Praze.
V televizi se o mladých skladatelích nedozvíme prakticky nic. Na rozhlasových vlnách je na tom nejlépe stanice Vltava, která v mezích možností alespoň částečně bojuje za přežití a prezentaci soudobé hudby. Bohužel většinou v nočních hodinách určených, podobně jako televizní filmové kluby, sůvám – intelektuálům. „Moje kreativita nebo iniciativa spočívá ve výběru z nahrávek soudobé hudby a jejich zařazování do vysílání. Hudby, která mě něčím poutá, je nahráno (rozuměj: je na nahrávkách dostupná) mizivě – o takovou hudbu ale mám zájem nesmírný, i o všechno, co s ní souvisí, jsem ochotna trávit hodiny ověřováním a sháněním informací, posloucháním, srovnáváním, analyzováním, mailováním s tvůrci i interprety… Jestli se dá situace zlepšit? Jistě, dosadit do příslušných institucí nezávislé dramaturgy. Srovnání se zahraničím – možnost mám do jisté míry, jednak se snažím on line sledovat, co se kde děje, jednak se čas od času setkávám s lidmi z jiných zemí na různých akcích v zahraničí (v poslední době hlavně rozhlasových). Záleží na tom, jak kde. V některých zemích (zejména severských) má kultura (včetně soudobo-hudebních aktivit) štědrou státní podporu, někde k živému dění ještě přispívá silný pocit kulturní identity (Polsko, Litva, Francie). Většinou ale – a tak je tomu i u nás – za nějakou opravdu funkční, vitální aktivitou nějakého prostředí najdeš nějakého zapáleného nadšence, který chápe hudbu tím či oním způsobem vizionářsky,“ říká k situaci kolem soudobé hudby redaktorka Českého rozhlasu Wanda Dobrovská.
ZASTAVENÍ ČTVRTÉ – POUČENÁ
INTERPRETACE?
Na interpretaci soudobé hudby se v České republice zaměřuje několik souborů. Jejich členy jsou zpravidla skladatelé sami. Za všechny jmenujme alespoň Agon Orchestra, MoEns ensemble, nedávno zaniklý soubor Tuning Metronomes, který se zčásti přetransformoval v nové sdružení Early Reflections, Středoevropský soubor bicích nástrojů DAMA DAMA, Percussion Ensemble JAMU, Ars incognita, sdružení Konvergence, Komorní orchestr Berg a další. Ti všichni spolu s interprety – sólisty, se soustřeďují na provádění nejsoudobější hudby, mnohdy v kontextu hudby 20. století vůbec. Umělecký vedoucí jednoho ze souborů, který si nepřeje být jmenován, definuje situaci interpreta soudobé hudby v České republice následovně: „Vyhledáváme hráče s minimálními životními potřebami. Někteří místo spaní přes noc taxikaří, jiní jsou na hladovce, další se z různých ideologických důvodů sebeobětovávají, já už nevěřím v Boha.“ K ohlasu publika na koncerty doplňuje: „Po skončení koncertů nám publikum vykupuje zbývající neprodané lístky. “ V případě souborů, či interpretů – sólistů se tedy většinou jedná o nadšence pro věc samu. Instrumentalisté jsou, až na výjímky, na uměleckých školách vedeni k interpretaci „klasické hudby“ a soudobou často považují za něco „divného“. Ti zvídavější se pak do její prezentace, i přes rizika, která to přináší, s chutí rádi a dobře pustí. „Myslím, že dnešní soudobá hudba je spíše pro určitou skupinu posluchačů, než pro široké vrstvy. Nedomnívám se, že by takzvané vážné hudbě prospělo, aby přerostla do masových měřítek. Je spíš důležité, aby nebyla prezentována jako něco nenormálního, nedostupného. A v tomto případě pak dávám přednost kvalitě před kvantitou,“ říká hostující dirigent souboru Ars Incognita skladatel Pavel Šnajdr.
