Ředitel musí být nad věcí
Národní divadlo má nového ředitele. Z konkursu vyšel jako jednoznačný vítěz Ondřej Černý, dosavadní ředitel Divadelního ústavu, překladatel a dramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Do funkce nastupuje začátkem dubna.
Podle stále platného statutu může být ředitel Národního divadla ministrem kultury ze dne na den odvolán. Připouštěl jste si tuto nejistotu, když jste se hlásil do konkursu?
Jsem člověk, který potřebuje k životu trochu adrenalinu, takže určité riziko bylo pro mne lákavé. Ale především mne lákala představa, že právě mně by se mohlo podařit nastavit v divadle nové podmínky.
Ve své koncepci počítáte s autonomizací jednotlivých souborů. V čem by měla spočívat?
Zatímco v současnosti se divadlo prezentuje jako jednolitý celek, já jsem přesvědčen, že do budoucna musejí soubory získat vlastní identitu a jejich šéfové, jmenovaní přímo ministrem, by dostali posílenou pravomoc i odpovědnost. Tento model, na kterém bychom chtěli začít pracovat okamžitě, by se dal zjednodušeně charakterizovat jako tři samostatná divadla, zastřešená hlavičkou Národního divadla a jeho tradicí. Ředitel by měl stát nad věcí. Není možné, aby určoval umělecké směřování takové obrovské instituce a odpovídal za ně.
K čemu pak ale takový ředitel bude?
Na pohled sice ustoupí do pozadí, ale vždycky bude mít nezastupitelnou roli. S jistou nadsázkou bychom to mohli přirovnat k bankovní radě České národní banky – každý člen má na starost určitou část sektoru, ale pak je tam ještě guvernér, který všechno koordinuje. Podobně i ředitel Národního divadla bude důležitý pro vyvažování názorů a hledání konsensů.
Nakolik jste se inspiroval divadelní situací v zahraničí, například ve Vídni?
Vídeňské divadlo, ať už operní nebo činoherní, je pro nás zajímavé tím, že v sobě má jakýsi konzervatismus, a přesto se tam koncem devadesátých let podařilo udělat radikální řez, kdy vznikl holding všech státem podporovaných divadel. Dnes to jsou samostatné právnické osoby a kromě nich ještě funguje autonomní celek Theaterservice, který se stará o budovy, dílny nebo o centrální prodej lístků. Situace v Praze je ovšem jedinečná, daná historickou budovou, v níž musejí hrát všechny soubory. Můžeme se sice inspirovat v cizině, ale pak se musíme zařídit po svém.
Pokud bude ministr jmenovat šéfy ansámblů, kde je záruka, že pak zase nebude libovolně odvolávat tyto šéfy?
Jako pojistka tu musí být grémium, které ministrovi navrhne, aby jmenoval příslušnou osobnost. V civilizované společnosti se předpokládá, že to ministr udělá, nanejvýš požádá o jiný návrh. To samé platí o odvolávání šéfa. Podobný model už existoval v době, kdy řediteloval Jiří Srstka, ale tehdy ještě fungoval v právním vakuu. Posléze ho zrušil ministr Pavel Dostál a nahradil současným, podle mého názoru nevyhovujícím statutem.
Národní divadlo je dosud státní příspěvkovou organizací, která má četné nevýhody. Čím byste tento systém nahradil?
Tady už přesahujeme možnosti ředitelů a dostáváme se do vyšší politické sféry. Napřed je nutné shromáždit dost argumentů, než předložíme nějaký návrh. Kulturní instituce si musejí ujasnit, co vlastně chtějí, zda jeden zákon o veřejnoprávních institucích nebo zákony dílčí. Bude to každopádně běh na dlouhou trať.
Máte přehled o tom, jaká je v divadle po uplynulých měsících nálada? Podporují zaměstnanci změny, které chystáte?
Nálada je relativně zklidněná, i když napětí tam stále přetrvává. Čeká se, co přinesu. Myslím, že moje představa autonomizace vzbuzuje sympatie, ale je tam i skepse a pochopitelný pocit, že jsem naivní a neznám to prostředí zevnitř. Jsem ale přesvědčen, že do vizí se musí dostat i určitý prvek naivity.
Budete pokračovat v auditech, které nařídil pověřený ředitel Jan Mrzena?
V únosné míře se tím budu zabývat. Jistěže musíte nějak uchopit minulost, ale mým cílem bude budoucnost. Podstatu sporu – kolik může být puštěno peněz do inscenace ve vztahu k výnosům – audit konstatuje, ale nevyřeší. Jde o to, jak má kdo nastavenou míru. Pan ředitel Dvořák ji měl možná někde jinde než já. To jsou ale věci k debatě, ne k auditu.
Nový šéf opery Jiří Heřman byl vaší první volbou, nebo jste zvažoval i jiná jména?
Od prvního okamžiku jsem neuvažoval o nikom jiném. Poznal jsem ho lidsky, znám jeho inscenace. Je to formát, který má před sebou budoucnost. Je velmi uvážlivý a koncepční z hlediska plánování premiér a finančního rozpočtu a současně má v sobě drive a umělecké ambice operního režiséra. To mně přišlo jako ideální kombinace.
Ožehavým operním tématem jsou dva pražské operní domy. Umíte si do budoucna představit, že by nějakým způsobem bylo opět spojeno Národní divadlo a dnešní Státní opera Praha?
Vztah Národního divadla a Státní opery je téma, které bude třeba otevřít. Bude nutné najít rozumné řešení, současná situace, kdy obě opery jsou samostatné a placené státem, mi přijde nešťastná. Původně jsem uvažoval o možnosti, s kterou přišel už ministr Pavel Tigrid, totiž že by Státní opera přešla pod město, ale dnes jsem skeptický. Praha nikdy operu neprovozovala a nevím, jestli by její reprezentace operu skutečně chtěla. Budeme tedy muset uvažovat i o jiném východisku.
Vaším oborem byla vždycky spíše činohra. Jaký máte vůbec vztah k opeře jakožto žánru?
Chovám k ní hluboký respekt, protože má v sobě obrovský potenciál gesamtkunstwerku. Doufám, že se činoherci neurazí, když řeknu, že podařená opera může vzbudit ještě větší zážitek než činohra. Naposledy jsem to zažil ve Stavovském divadle na inscenaci Mozartovy opery La clemenza di Tito. Dočista mě uhranula.
