Navazujeme na sérii rozhovorů s dramaturgy orchestrů či operních domů, o jejich práci, o tom, co je těší, či trápí. Míříme do pražského Národního divadla za hlavním dramaturgem Ondřejem Hučínem.
Nakolik je z vašeho pohledu a zkušeností práce dramaturga tvůrčí a nakolik administrativní? Když jsem přišel do Národního, dlouho jsem se nemohl zorientovat, jestli se na mě vztahují pravidla pro uměleckého zaměstnance či úředníka. To je dost typické. Mám kancelář, stůl, počítač a skříňky plné papírů jako správný úředník. Máme s kolegy na starosti smluvní agendu kolem notových materiálů, provozovacích licencí či překladů, plno věcí koordinujeme a organizujeme, editujeme, korigujeme atd. To je základ, aby divadlo mohlo studovat a hrát opery, které si vybralo, aby měli všichni správné materiály, aby měla divadelní veřejnost k dispozici správné informace atd. A pak je tu plno těch záležitostí tvůrčích, svobodnějších, duchovnějších či jak to říct. Studujeme, interpretujeme, formulujeme, píšeme texty od krátkých anotací až po dlouhé studie, překládáme operní libreta i další texty, konzultujeme s režiséry a dirigenty, pouštíme si fantazii na špacír, chodíme s vlastními dramaturgickými a inscenačními nápady nebo zase jiné nápady, které se nám nezdají, druhým rozmlouváme … Upřímně řečeno, v provozním tempu velkého divadla se tohle všechno ani nedá vždycky pořádně stihnout.
„Když se podaří skloubit skvělé hlasy s dokonalou hereckou typologií, je to extáze. Ale té bývá v opeře stejně jako v životě pomálu.“
Smlouvání zpěváků, umělců, dirigentů….to je taky ve vaší patronaci? To je vždy pod patronací uměleckého šéfa, dramaturg se na tom větší či menší měrou podílí, mnoho může ovlivnit, ale nemá finální kompetenci. Záleží vždy, jaká je v divadle nebo u konkrétního projektu konstelace těch, kteří o tomto rozhodují. Někdy prostor na aktivitu dramaturga je, jindy ne. Ve velmi citlivé věci castingu zpěváků by měl dramaturg v ideálním případě hrát roli jistého katalyzátoru vztahu režisér-dirigent, čili principu divadelního a principu hudebního. Režisér má tendenci vnímat na zpěvákovi více jeho osobnostní typ, charisma, herecký výraz, dirigentovi často stačí, když svou roli podle jeho představ zazpívá. Když se podaří skloubit skvělé hlasy s dokonalou hereckou typologií, je to radost, až extáze. Ale té bývá v opeře stejně jako v životě pomálu.
Jaké ideální vlastnosti by měl mít dramaturg? Vzdělaný, múzický, vynalézavý, profesně ambiciózní, ale lidsky skromný, ne moc ješitný, upřímný, ale diplomatický, myšlenkově otevřený k inovacím, ale zároveň poctivý a důsledný v jejich realizaci, konstruktivní a ne zamindrákovaný, že je jenom dramaturg a že se mu skoro nikdy netleská. Mělo by ho bavit divadlo, ale zároveň musí být realista a vědět, že zázraky se v divadle většinou nedějí. Zvlášť tam, kde je to postaveno na velkém provozu a velkém provozním aparátu. Neměl by se moc divit, když zjistí, že jeho osobně, skutečně a niterně nadchne či potěší jenom zlomek z inscenací, které „jeho“ divadlo vyprodukuje. A také by měl počítat s tím, že se může často mýlit. V divadle je všechno superrelativní. Kolikrát se mi stalo, že se mi z nějaké připravované inscenace ježily vlasy na hlavě, byl jsem přesvědčený, že to bude průšvih a konečná – a u obecenstva to dopadlo úplně opačně, s velkým úspěchem. Potom se samozřejmě musí takto dvakrát zklamaný dramaturg (poprvé onou inscenací, podruhé svým špatným odhadem) zachovat a v zájmu týmu, tedy instituce, v níž působí, podporovat a stavět se i za to, co ho uvnitř ve skutečnosti šíleně irituje. Takže k vlastnostem ideálního dramaturga patří patrně i jistá dávka profesionálního pokrytectví.
Má být dramaturg chodící studnice znalostí, co chodí, trousí vědomosti, podsouvá inscenátorům informace? Někdy mám pocit, že stačí, když se dramaturg v divadle stará o to, aby se nestala nějaká ostuda.
A když se stane, tak za to může on? Samozřejmě. Ve velkém divadle a zvláště v opeře je velké množství specializovaných uměleckých i neuměleckých profesí, každý se soustředí na to své řemeslo a leckdy – jak bych to řekl? – podcení limity své specializace. Dramaturg je tu pak od toho, aby vysvětlil, proč není vhodné na Vánoce hrát Stabat Mater, i když jde o duchovní tematiku, nebo že jméno Rigoletto není ve středním rodě, že Dalibora, jak se šušká, nenapsal Smetana v němčině a podobně. Samozřejmě ani dramaturg zdaleka neví úplně všechno, ale měl by mít v krvi, že je dobré dávat si pozor na ústa, měl by být v tomto ohledu více „vědec“, méně „bohém“. Ve světě opery je na straně tvůrců i publika mnoho stereotypních představ, tradičních omylů či předsudků. Úkolem dramaturga pak je ne ukazovat, že jsem ze všech nejchytřejší, ale nabízet kolegům v divadle i divákům jiné pohledy, jiné perspektivy, složitější uvažování, než bývá zvykem. V tomto ohledu je možná dramaturg v divadle dokonce, řekl bych, až nezastupitelný.
„Někdy mám pocit, že stačí, když se dramaturg v divadle stará o to, aby se nestala nějaká ostuda.“
Tato sezóna nezačala v po operní soubor ND úplně šťastně – když například zmíním stávku odborů, zrušení Pikové dámy, koncertní provedení Mistrů pěvců oproti plánované inscenační podobě. Ten chaos je zapříčiněný obměnou vedení? Naší bolestí je, že se – co pamatuji – téměř nikdy šéfům nepodařilo předat vedení souboru normálním, profesionálním, důstojným způsobem. Většinou to s sebou nese nějakou pachuť hořkosti. Samozřejmě při konstruktivní výměně vedení by žádný chaos a stávky vzniknout neměly. To je takové obecné povzdechnutí. Ale konkrétně – zrušení Pikové dámy nebylo důsledkem změny ve vedení Opery, šlo o rozhodnutí režiséra, který ze strany tehdejšího vedení Opery necítil patřičnou podporu či péči. U Mistrů pěvců šlo o změnu z provozních důvodů – ukázalo se, že rekonstrukce Státní opery ve finální fázi neumožní řádnou přípravu nové inscenace, tedy to souviselo více s rekonstrukcí než se změnou vedení. Stávka odborů, či přesněji stávková pohotovost se změnou vedení souvisela. Změny ve vedení divadla vždycky provází určitá nervozita, lidé si nejsou jistí svou budoucností, je to tedy velmi dobře pochopitelné. Ať se ale na mě nikdo nezlobí, žádné odbory nejsou konkurzní ani revizní komisí pro výběr vrcholového manažera a už vůbec nikomu ze zaměstnanců nepřísluší otázky typu „kolik bude brát můj šéf?“, to je trochu nevkusné.
A jak v tomto levituje dramaturg? Já jsem se k této aktivitě z uvedených důvodů nepřipojil, ale musím říct, že jsem od jejích podporovatelů nikdy nezaznamenal vůči sobě žádnou negativní reakci. Tento incident je, myslím, už za námi. Osobně zaujímám postoj, že se každý zaměstnanec má chovat především profesionálně. Pokud existuje určitá hierarchie a s ní spojené kompetence, tedy že operního šéfa vybírá ředitel divadla, já to respektuji a pokud je o mou práci zájem, mým úkolem je pracovat co nejlépe. Ne pro sebe, vlastně ani nejen pro nového uměleckého šéfa, ale pro Národní divadlo, které mám rád. Pokud bych se dostal do situace, kdy bych si o své práci začal myslet, že je vlivem nějakých vnějších okolností čím dál víc neprofesionální, tak budu samozřejmě zvažovat, jestli má smysl pokračovat. Ale divadlo není demokratická instituce. Rozhodovat musí individualita. Mým úkolem je onu individualitu respektovat a vést s ní dialog, protože pokud je šéf profesionál, tak ví, že on sám dialog potřebuje.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 5/20.
