Věkem debutant, jinak ale ostřílený mazák. Ondřeje Vrabce (27) vídáme již několik let na místě prvního hornisty České filharmonie. V tomto orchestru začal působit už v sedmnácti letech, jako student Bedřicha Tylšara na Pražské konzervatoři. „Řekl mi o tom, že je vypsán konkurs na místo prvního hornisty. Byla to drzost, že jsem tam šel, skončil jsem těsně pod hranicí přijetí, ale umožnili mi roční stáž, kdy jsem pendloval mezi sólem a ostatními pozicemi ve skupině. Rok nato jsem už konkurs vyhrál,“ říká Vrabec. To byl taky důvod, proč ani nezkoušel dostat se v oboru lesní roh na AMU.
Hudební školu absolvoval Ondřej Vrabec v Sezimově Ústí, odkud se rekrutují další úspěšní hornisté: Jana Řeřichová, Jiří Havlík. „Flétna mě nebavila,“ přiznává Ondřej. „Když mi učitel dal do rukou trubku, to zafungovalo. Po půl roce jsem přešel na hornu.“
Sklony k dirigování u něj objevila dirigentka Miriam Němcová na konzervatoři. „Všimla si během zkoušky školního orchestru, že si složitější party raději předzpěvuji a taktuji si u toho a následně mě přesvědčila, abych zkusil přijít k přijímacím zkouškám. V roce 1999 jsem začal studovat a za tři roky absolvoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu,“ popisuje cestu k taktovce Ondřej. Teď se píše rok 2007 a 20. dubna ukončil absolventským koncertem s Moravskou filharmonií Olomouc v Rudolfinu studia dirigování na pražské AMU.
„Mám výhodu v tom, že znám orchestr zevnitř a mohu při zkouškách sledovat chyby, kterých se dirigenti občas dopouštějí,“ říká. A jaké to jsou prohřešky? „Po technické stránce má každý svůj styl práce, to se nakonec nějak vstřebá a orchestr si zvykne. Horší je, když dirigent nevlastní přirozenou autoritu, která se rodí vždy jen z řemeslné a hudební znalosti, z dokonalého vstřebání partitury, pečlivé přípravy a osobního kouzla. Vše pak dohání povýšeným jednáním v naivní představě, že hráči jsou slepí… Nebo když neumí vést zkoušky, nepočítá s únavou hráčů,“ vysvětluje.
Sám dosud žádný „svůj“ orchestr nemá a ani nehodlá založit. „Nechci ustavovat nějaké těleso jen na komerční bázi,“ tvrdí. Raději sní o tom, že by u České filharmonie mohla vzniknout jakási akademie, kde by se mladí instrumentalisté vychovávali k orchestrální hře. „Říci, že někdo nemá předpoklady ke hře v orchestru, je nesmysl. Jde jen o to projít si základy, aby poznali, co je čeká. Hráči pro orchestrální hru zrají, nerodí se!“ říká rozhodně. Před Českou filharmonii by si s taktovkou ještě netroufl postavit, na to je před ním prý ještě mnoho práce. Zkušenosti sbírá u komorních orchestrů, v opeře a u regionálních symfonických těles. „Hráči mě více a snáze respektují, když vědí, že jsem jeden z nich,“ říká.
I když připouští, že vztahy ve filharmonii nejsou zrovna idylické, „ven“ jej to zatím netáhne. „Léta jsem si musel vydobývat v orchestru pozici, a tu teď nechci lehkovážně opouštět pro nová dobrodružství. Navíc si myslím, že situace je všude podobná, nikde neexistuje společenství lidí, kteří si bezvýhradně rozumějí lidsky i umělecky. Nechci se stát věčně pendlujícím hráčem. Česká filharmonie dovede dosáhnout skvělých výkonů, stojí-li na stupínku osobnost, která její svéráznost dovede zvládnout a hraje mnohdy daleko vřeleji a barevněji než srovnatelné orchestry. V neposlední řadě by mi chyběli hudebníci, jako třeba klarinetista Tomáš Kopáček – takové drahokamy má opravdu jen pár orchestrů na světě.“
Přesto neodmítá zajímavé nabídky: v aktuální době například hostování na první židli v Tonkünstler Orchester (Vídeň) při koncertech v Musikvereinu a Kolíně nad Rýnem.
„K životu potřebuji barevnost,“ říká Ondřej Vrabec. A tu mu poskytuje hra v komorních souborech Juventus Quintet, Brahms Trio Prague (tam hraje se svou manželkou Monikou, 23 let, houslistkou, zástupkyní koncertního mistra v orchestru FOK) a nyní i nový PhilHarmonia Octet, založený hobojistou Vilémem Veverkou. Na internetových stránkách se návštěvníku odhalí další z „barev“ Ondřejovy osobnosti: jeho vášní je vinařství, do nějž se kdysi pustil stejně vášnivě jako do muziky. Dovede o něm vyprávět dlouho a poutavě, ovšem to by bylo nad rámec této rubriky. Teď můžeme mladému hudebníkovi držet palce, aby uspěl v dirigentské soutěži Pražského jara, kam byl v silné konkurenci vybrán jako jeden ze dvou obhájců českých barev.
