Jmenováním Ondřeje Černého do čela pražského Národního divadla skončilo půlroční vyhrocené období na první scéně. Nový ředitel je připraven řešit koncepční otázky, nový šéf opery Jiří Heřman slibuje kromě jiného méně titulů a větší pozornost kvalitě.
Je už načase. Opera Národního divadla prošla v uplynulých letech bolestným vývojem. Z porevolučního tápání se začala rozkoukávat po příchodu ředitele Jiřího Srstky a šéfa opery Josefa Průdka. Ti sice občas šlápli vedle, ale celkově vzato přece jen vystartovali po správné cestě směrem k evropské úrovni. Podařilo se jim zrealizovat některé výjimečné projekty, které se nejenže zapsaly do dějin první scény (například Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcek, Tristan a Isolda, Osud, případně i některé další), ale také jasně obstály vedle produkcí renomovaných světových scén a v některých případech je dokonce překonaly. Že se to podařilo při nikterak radostných finančních podmínkách Národního divadla, bylo o to cennější.
Opera se za Srstkova a Průdkova období snažila vystoupit po společenském žebříčku. V porovnání s evropskými metropolemi totiž u nás pořád stojí na nejnižších příčkách a její společenská role zůstává nedoceněná. Příčinou je samozřejmě ostudné podfinancování naší kultury, ale rovnice platí i naopak: česká porevoluční, mnohdy rychlokvašená high society se zatím nenaučila chápat operu jako jeden ze způsobů, jak na sebe upozornit a vytvořit tak určitou symbiózu. Opera u nás zůstává kdesi na chvostu obecného zájmu, zatímco například v berlínském kulturním prostředí jsou problémy (ostatně nijak zanedbatelné) tamních třech operních domů jedním z nejpřednějších témat, ne-li tím hlavním.
Srstkova slibně našlápnutá éra skončila předčasně, což se nemělo stát, protože následovalo úpadkové intermezzo. Po změně statutu Národního divadla, jímž tehdejší ministr kultury svěřil všechnu moc do rukou ředitele a sobě dal právo ředitele jednoduše jmenovat (ale stejně jednoduše i odvolávat, čehož později využil další ministr), usedl do křesla ředitele Daniel Dvořák, který spolu s Jiřím Nekvasilem ve funkci šéfa opery neodolal vábničce permanentní umělecké sebeprezentace. Ojedinělé projekty, které lze svým způsobem považovat za podnětné (například Smrt Klinghoffera) zanikly v podivných koprodukcích a jednorázových projektech a hostováních, jejichž smyslem bylo spíše získat vlastní osobní scénografickou či režijní zakázku v zahraničí, a umělecky nezvládnutých produkcích „klasických“ titulů, jež by měly být páteří repertoárového divadla. Jedině inscenace Mozartovy opery La clemenza di Tito v režii manželů Herrmannových byla událostí srovnatelnou s počiny Srstkovy éry.
Domnívám se, že celý problém kontroverzního tandemu začal už dávno, někdy kolem revoluce, kdy jen málo lidí mělo náležité srovnání se zahraničím, s prací světových tvůrců, s fungováním evropských scén. V izolovaném českém rybníku pak bylo snadné uvěřit (a někteří lidé tomu patrně stále ještě věří, třebaže očividně nemají dost informací), že právě Dvořák s Nekvasilem jsou představiteli hudebního divadla v moderním evropském střihu – prostě proto, že se od počátku snažili odlišit. Jenže jinakost neznamená automaticky lepší kvalitu. Jejich tragédie spočívá v tom, že v našem bezkonkurenčním prostředí nikdy neměli rovnocenného protivníka. V důsledku toho zřejmě nezvládli vlastní talent a mylně uvěřili své roli, se všemi důsledky.
Přitom v Národním divadle neřešili zásadní problémy provozní i umělecké: úroveň orchestru, sboru a samozřejmě i sólistického ansámblu. Budiž ovšem řečeno, že na otevřenou diskusi stále čeká problematika českého pěveckého školství. Zpěv u nás často učí špatní pedagogové, kteří vysílají do praxe (ba i do Národního divadla) špatně vyškolené žáky, jejichž pokusy o pěstěný, expresivní zpěv končí u toporné snahy dostat ze sebe nějaký zvuk. Jelikož ale srovnání s těmi, kteří zpívat umějí, je u nás spíše sváteční záležitostí (jednou takovou byly výkony sólistů Deutsche Oper am Rhein ve Wagnerově Prstenu nibelungovu), publikum může nabýt dojmu, že způsob zpěvu mnoha sólistů je správný. A to je nebezpečné.
Nový šéf opery se tedy nyní do určité míry vrací tam, kde přestal Josef Průdek. Argumentem proti Jiřímu Heřmanovi může být nedostatek zkušeností s divadelní praxí a s lidskou masou, kterou navíc uplynulý vývoj nemohl nepoznamenat. Jenže je u nás po bídě normalizace, po odchodu některých špiček do exilu dostatek silných a zkušených osobností v „nejlepších letech“, schopných formulovat a uskutečnit program pro operu Národního divadla? Vždyť „nejmladší“ český dirigent s mezinárodní reputací je šedesátiletý Jiří Bělohlávek (potažmo angažovaný už jinde). A nemá smysl si namlouvat, že za stávajících finančních podmínek můžeme do Prahy získat evropské operní manažery působící například v Curychu nebo v Paříži.
V takové chvíli není až tak nepřirozené obrátit se k mladé generaci a hledat někoho, kdo sice ještě nemá zkušenosti, ale nabízí vizi, intelektuální potenciál a schopnost učit se za pochodu. Černého rozhodnutí vybrat si Jiřího Heřmana lze z tohoto pohledu chápat jako logické. Ale to všechno ukáže teprve budoucnost. Opera zatím čeká na opakovaný start.
