„Ars longa, vita brevis,“ řekl Seneca. V případě basisty Richarda Nováka, emeritního sólisty opery brněnského Národního divadla, by se však dalo spíše hovořit o dlouhém životě naplněném až po okraj uměním. Pan Novák oslaví 2. října osmdesát let, stále je však plný elánu, chuti do práce a uměleckých plánů. Povídali jsme si o jeho začátcích, o působení v Brně i rakouském Grazu, o další cestě operního umění i o chystaném jubilejním dvořákovském koncertu, na kterém sám vystoupí.
Mistře, začnu poněkud prostou otázkou: Jak jste se dostal k hudbě? To nevím; k hudbě se dostává každý, hudba je stále kolem nás. Vyrůstal jsem na vesnici, v rodině učitele. Od svých sourozenců vím, že když mi byly asi čtyři roky, našel jsem zalíbení v houslích a jenom jsem škemral: „Housličky, housličky…“ Tak jsem dostal od Ježíška malé plechové housličky. Na skutečné housle mě potom učil tatínek, jako učitel na ně musel umět. Na housle jsem potom hrál dlouho, až do maturity, neměl jsem však profesionálního učitele; to na venkově neexistovalo.
Měl jste nějaké hudební vzory, když jste začínal? Ne, vyrůstal jsem na vesnici… Hudbu jsem hodně poslouchal z rádia: opery, symfonie a tak dále. Ale až asi do sexty jsem nebyl na žádném skutečném koncertě. Asi v sextě, když jsem byl se starším bratrem (který už tenkrát studoval v Brně) v Praze u příbuzných, šli jsme do Smetanovy síně na orchestr FOK s Václavem Smetáčkem. Bratr říkal: „Tam musíme jít, to něco uslyšíš!“ Šedesát korun za vstupenku mi přišlo hodně, bratr však trval na tom, že něco takového jsem ještě neslyšel. A musím říct, že měl pravdu. Byl jsem absolutně fascinovaný. Od té doby už jsem, myslím, takový hudební zážitek neměl.
Studoval jste kompozici u Theodora Schaefera. Komponujete stále? Tu a tam něco složím. Každý den varhaničím tady v kostele (sv. Rodiny na Grohově ulici v Brně – pozn. aut. ), takže když je potřeba, například na svátky, tak občas něco zhudebním pro sbor a varhany. Se soustavnější kompoziční činností jsem přestal, když jsem v roce 1961 přišel do Brna. V Ostravě jsem jako zpěvák–začátečník dostával malé role, byl jsem páté kolo u vozu; skladbě jsem se tedy věnoval dost a myslím si, že relativně úspěšně. V Brně jsem začal hned zpívat velké role a byl jsem tedy zpíváním úplně vytížený. Skladba se nedá dělat jen tak, na půl člověka. Ke studiu kompozice jsem se dostal následovně: Po druhém ročníku zpěvu odcházel můj učitel harmonie, Theodor Schaefer, z konzervatoře pryč a současně se nově otvíralo oddělení kompoziční. A tehdy mě Schaefer sám oslovil, zda bych u něj nechtěl pokračovat ve studiu skladby…
Zmínil jste přechod do Brna, kde byly v té době basové role silně obsazovány a kde existovala velká konkurence. Vnímal jste to jako určitý tlak? Brněnskou operu jsem znal už z dob studií. Do Ostravy jsem přešel v pátém ročníku konzervatoře, Horáček tehdy odcházel do Prahy a Průša na vojnu, zůstal tam pouze pan Herold a pan Jůza. Situace byla tedy příznivá, neboť potřebovali někoho na menší role a mně se podařilo udělat konkurs… Potom jsem sám musel na vojnu, a když jsem se vrátil, byl jsem v Ostravě persona non grata; Vašata už nebyl šéfem, všechno bylo jinak… Po krátkém období mezivládí začala éra Bohumila Gregora, který mě neměl rád. Na Brno mě upozornil Dalibor Jedlička, který tehdy odcházel do Prahy. Po odchodu Asmuse totiž za něj v Brně nebyla přijata náhrada. V té době byl hlavním pilířem brněnské opery Kroupa, s ním jsem už hodně alternoval. On ale velice brzo odešel do Prahy a tím pilířem jsem se stal já. Byl jsem ale pořád ještě začátečník, musel jsem ukázat, že ty obtížné role utáhnu.
Jaký byl rozdíl mezi Ostravou a Brnem? Když jsem v Brně studoval, chodil jsem denně do opery nebo na koncert. Každý den tu něco bylo, kulturní život byl úžasně bohatý. Rozhlasový orchestr s Bakalou hrával na Stadionu, v Besedním domě byly komorní koncerty. Káťu Kabanovou jsem viděl určitě sedmkrát. Ostrava zdaleka neměla takto pestrý hudební život, ale opera tam byla dobrá.
Jak jste vnímal brněnskou janáčkovskou tradici? Brněnská interpretační tradice byla založena na striktním dodržování zápisu a byla (zejména Prahou) kritizována jako příliš suchá. Gregor byl typem romanticky rozevlátého dirigenta, nebál se do partitury zasahovat. Myslím si, že janáčkovská tradice se bude dál rozvíjet, vstupují do ní zahraniční dirigenti. Tak jako tak, v Brně ta tradice byla velká – a dobrá. Prožil jsem celou Jílkovu éru. Jílek to dělal čestně, také platil za trochu suchého, akademického dirigenta, dovedl však jako nikdo jiný přečíst partituru, což měli rádi zejména hudební režiséři. Když ale narazil na skutečně muzikálního zpěváka, tak ho neznásilňoval, dal mu určitou volnost. A to je ctnost! Navíc znal Neumannovu tradici a hlavně Milana Sachse. Liška Bystrouška, v které jsem hodně účinkoval, má svou brněnskou partituru, v některých detailech odlišnou od té oficiální z Universal Edition. Jílek ji nechal znovu opsat, když už byla ve špatném stavu, s tím, že vypustil Sachsovy zanášky psané tlustou modrou čarou. Tato tradice se dostala do světa s Mackerrasem. Ten působil jako zjevení, objevil Janáčka pro svět. Podle mě nebyl geniálním objevitelem, ale měl jednu ctnost: chodil do janáčkovského archivu a poctivě studoval rukopisy i záznamy Jílkových představení.
Vraťme se k Bakalovi. Jeho interpretační tradice bývá zpochybňována… Bakala má v janáčkovské interpretační tradici nepochybně zakladatelský význam.
V šedesátých letech jste hojně spolupracoval s mladou generací brněnských skladatelů, s Piňosem, Ištvanem, Pololáníkem, Štědroněm a samozřejmě s vaším bratrancem Janem Novákem, který byl o něco starší… Tyto lidi nespojoval jeden estetický názor nebo kompoziční norma, spojoval je odpor vůči oficiální linii. Byli tam jednak ti, co zažili padesátá léta, jako Ištvan a Berg, a potom prozřeli a oddělili se od toho a našli pochopení u těch, co si s režimem nezadali (mladý Pololáník, Novák). Homogenní celek netvořili, byla tam velká svoboda. Novák byl nekompromisní, vymáhal, aby všichni psali na latinu (smích ). Všechny tyto autory jsem zpíval. Nejdál z nich podle mě došel Ištvan, měl skutečně svébytný styl, byl to velmi přemýšlivý člověk.
Zmínil jste Josefa Berga… Berg je pro mě trochu tajemný člověk. Byl velice plachý, rozervaný, citově nestálý v osobním životě a to se projevovalo v jeho tvorbě. Své začátky odvrhl a chtěl se radikálně rozloučit s konvenční tvorbou. Stále hledal, ale myslím si, že úplně nenašel.
Možná by potřeboval víc času. Přesně tak. Jeho tvorba byla velmi zajímavá, a to i z literárního hlediska; člověk si s ní často neví rady…
Nastudoval jste ohromující počet přes 150 rolí velmi širokého stylového záběru. Obligátní otázka: Kterou z nich máte nejraději? Obligátní odpověď bývá: Ta, kterou právě studuji. Asi vás zklamu. Mezi těmi, které jsem hrál, byla spousta malých rolí; u basisty je to normální. Jsou některé role, které si vůbec nepamatuji, ale jsou také role, které bych mohl zpívat dnes večer a ani bych se nemusel podívat na noty. V mém mládí existoval určitý smetanovský kult. V roce 1964 byl Rok české hudby a v Brně se dával kompletní Smetana, já jsem v pěti z těch osmi oper zpíval. Smetany jsem byl přesycený, naopak jsem velmi toužil po Verdim, který se tenkrát moc nehrál. Pak se v Brně dával Nabucco, a to dvěstěpadesátkrát, takže jsem si jej stočtyřicetkrát zazpíval. Odpověď by asi zněla: Verdi – a to vždy. Velmi rád vzpomínám na inscenaci Simona Boccanegry. Janáčkovské role jsem měl také rád. V Lišce jsem při otevření Janáčkova divadla zpíval faráře a za pět let poté revírníka – ten mi hodně přirostl k srdci. Liška je jistým způsobem v rámci Janáčkových oper nepřekonatelná.
Je naopak nějaká role, u níž litujete, že jste ji nikdy nezpíval? V Česku se nehraje Wagner. Měl jsem možnost si zazpívat krále Heinricha v Lohengrinovi, Dalanda v Holanďanovi a Hanse Sachse, byť česky. Jsou to role těžké na výdrž. Wotan a vůbec role z Ringu nebo z Parsifala jsou úžasné – několik árií z těchto oper jsem nahrál na desky a zpíval na koncertech. Dneska bych naopak toužil po Smetanovi, kterého jsem byl v mládí přesycený. Po půstu má člověk hlad…
Působil jste v Grazu. Co vám dal pobyt v cizině? Graz byl dobrá zkušenost. Zpíval jsem v cizím jazyku. Také jsem začal zpívat písně, oslovil jsem tehdy Erika Werbu, který tam učil na Hochschule, a on mě poslal za svým asistentem, se kterým jsem potom studoval romantický repertoár. V názorech na interpretaci písní jsme se dost shodovali. Naučil jsem se hlavně jemnosti německé výslovnosti. Z toho čerpám celý život.
Co si myslíte o přebásňování libret do češtiny? To asi zůstane věčným problémem… Zpěvákům je tak jako tak málo rozumět. Čtecí zařízení vidím jako ideální řešení.
Sledujete současné trendy v operní režii? Chodíte ještě na operu? Občas zajdu v Brně na premiéru, čtu časopisy, tisk; vím, co se děje. Občas si říkám: Jaké štěstí, že jsem starý! Pokud opera přežije, tak ne díky nesmyslným režiím, ale díky hudebně geniálním dílům Mozarta, Wagnera a jiných.
Jste tedy proti aktualizačním tendencím v operní režii? Všechno se může aktualizovat, aktualizace však nesmí jít proti smyslu díla. Musí ctít autorův záměr.
Když jsme u těch současných tendencí, po dnešním operním pěvci se na světové úrovni také požaduje, aby byl velmi dobrý herec. Co si myslíte o důležitosti herectví v opeře? Jsem přesvědčený, že před sto lety byli zpěváci, kteří byli výbornými herci. Nejde to oddělit. Pěvec se především musí vcítit do role, to je základ. V dobré interpretaci je vždy kus herectví. Dnes je tato skutečnost vlivem blbých režií potlačována: herecká akce a zpěv se dostávají do rozporu. To je omyl!
Koho si ceníte z mladší generace českých pěvců? Velice si cením Vlada Chmela, jeho cesta k objevení vlastního stylu byla složitá. Také Petera Mikuláše z Bratislavy. Z mladých pěvců je velmi dobrá Pavla Vykopalová, Kateřina Jalovcová, Jakub Kettner.
Vy sám jste známý výbornou pěveckou technikou. Jak jste k ní došel? Kdybych chtěl být ironický, tak bych řekl: Došel jsem k ní tak, že jsem se neučil žádnou českou metodou. Studoval jsem dva roky na konzervatoři a pak soukromě u Jiřího Wootha, který se vyučil v Pesaru u Artura Melocchiho. Moje cesta byla těžká, složitá, byl to zápas s jazykem, bránicí, hrtanem… K Woothovi jsem se stále vracel, jiné učitele jsem odmítal. Když jsem cítil, že s mým hlasem se děje něco neblahého (manželka mě na to upozornila), vzal jsem si v divadle neplacenou dovolenou a jel jsem za ním do NDR…
Takže jste se pořád zdokonaloval… Ano. Teď mi bude osmdesát a mám pocit, že už jsem na některé věci přišel…
Stále zpíváte – což je obdivuhodné. Jaké jsou vaše plány do budoucna? V říjnu budu v Brně zpívat v Dvořákově Svaté Ludmile. K tomuto oratoriu mám hlubší vztah, byl to v roce 1963 můj první gramofonový snímek. Pokud mi to jde a někdo má zájem, tak zaskakuji v menších rolích; jsem ale klidně schopný odzpívat Kecala. Těším se, že si v Bratislavě zazpívám na galakoncertu s Peterem Mikulášem slavné dueto z Dona Carlose. Pak bych měl zpívat v Rossiniho Stabat Mater v Ostravě. V Praze chystám na 10. října recitál s varhanním doprovodem a když pánbůh dá, tak bych měl mít 1. listopadu písňový recitál tady, v Besedním domě. Ale plány v tomto věku už nemám, to bych byl naivní. Mým plánem by teď mělo být správně umřít… (smích )
