Hradec Králové, bývalé královské, dnes krajské město na soutoku významného Labe a meandrovité Orlice, kdysi označovaného jako salon republiky, je už dvě století kulturním centrem východních Čech. Není jen základnou špičkových dětských sborů (Boni pueri, Jitro), Klicperova divadla, divadla Drak, chloubou architektonických skvostů Jana Kotěry a Josefa Gočára, ale i sídlem Filharmonie Hradec Králové, orchestru pozoruhodné úrovně, jenž je schopen výborně zahrát jak Beethovena (v květnu 2018 Pastorální dokonce s Václavem Luksem), tak Mahlera, zajímavé historie, silné přítomnosti a nadějné budoucnosti; orchestru, který slaví čtyřicátou koncertní sezonu. (Filharmonie je členem Asociace symfonických orchestrů a sborů ČR.) O Filharmonii Hradec Králové jsem si povídal s jejím kapitánem Václavem Dernerem, jenž ji řídí od roku 2000 a je tak nejspíš nejdéle sloužícím orchestrálním direktorem České republiky.
Pane řediteli, jaké okamžiky byly v životě Filharmonie Hradec Králové zásadní? Takové okamžiky samozřejmě nejsou spojeny pouze s mým působením, ty sahají až do samotných začátků orchestru. V roce 1977, osm let po vzniku komorního orchestru v Pardubicích, se i Hradec rozhodl, že založí orchestr. Ten vznikl jako operní ansámbl (orchestr), neboť východní Čechy jako jediný region neměl operní divadlo. Nakonec z toho sešlo a došlo k transformaci v symfonické těleso. Možná zatím nejvýznamnější byla éra Františka Vajnara v 90. letech, který pozvedl regionální orchestr na těleso republikového renomé s mezinárodními zkušenostmi. Když však svoje angažmá v lednu 2001 ukončil, přišel k nám (a to už bylo za mého působení) typově jiný, ale neméně výrazný šéfdirigent – Ondřej Kukal, který svou vzletností a hudebností posunul orchestr zase o kus dál. Kukalovská éra se částečně prolnula s érou Andrease Sebastiana Weisera. Ten zprvu pomáhal jako hlavní dirigent a jako administrátor. Filharmonii vede v pozici šéfdirigenta od roku 2011…Zásadní jistě byla i rekonstrukce sídla Filharmonie v letech 2004 a 2012, kdy jsme získali sál s vynikající akustikou. Dalším momentem je i dostavba mistrovských varhan, které se svými 54 rejstříky patří mezi největší koncertní varhany mimo Prahu. Zlatou metou jubilejní 40. sezony je pozvání na festival Pražské jaro 2018. To myslím dokládá umělecký vývoj. Vývojem prošlo i obsazení filharmonie, kdy z osmi deseti primů se nám podařilo stabilizovat počet čtrnácti primů s odpovídajícím navýšením dalších smyčcových skupin, což nám mimo jiné umožňuje provádět téměř jakékoliv partitury. Můžeme proto nabízet velký symfonický repertoár od romantismu po současnost, čímž se výrazně lišíme od geograficky blízké Komorní filharmonie Pardubice.
Každý orchestr má časy slavné i méně slavné. Má hradecké čtyřicetiletí i nějaký stín? Na počátku 90. let orchestru hrozil rozpad, kdy se část hudebníků odtrhla s ambicí ustavení soukromého orchestru Bohemia, nicméně řediteli Malému a šéfovi Vajnarovi se podařilo těleso znovu stabilizovat a postupně pracovat na zvyšování kvality.
Orchestr vznikl v době bezčasí normalizace. Ale vznik nového orchestru vypadá jako paprsek naděje… Co vím z vyprávění, navíc nejsem hradečák, svou roli hrála tradiční rivalita a furiantská ješitnost mezi Hradcem a Pardubicemi, ale především se podařilo dát dohromady lidi, kteří hudbu milovali a byli ochotní tvrdě pracovat a hodně tomu obětovat. Koneckonců vznik nebyl náhodný, protože Hradec byl kdysi proslulý vojenskou hudbou, firmou Václava Červeného na výrobu nástrojů, Filharmonickou jednotou Sokola na začátku 20. století nebo Lidovou operou. Je zajímavé, že funkcionalistická budova filharmonie vznikla v 30. letech a byla v duchu ideje o jednotě ducha a těla původně rozdělena mezi tělocvičny a kulturní sál. Podle mě je filharmonie projektem lásky Východočechů k hudbě. (☺)
Zmínil jste Pardubice. Rivalita s Hradcem je skutečně legendární. Jste sice blízko sebe, ale teď jsou to hlavní města dvou krajů. Hraje to v hudbě nějakou roli? Tento východočeský folklor byl, je a vždycky asi bude.☺ Pro mě to není problém. Parketou Komorní filharmonie Pardubice je klasicistní repertoár, který už od éry Libora Peška, což byla záviděníhodná startovací čára, hraje na obdivuhodné úrovni. My se snažíme profilovat ve velkém romantickém symfonickém repertoáru a hudbě 20. a 21. století. Dodávám – naše cesty jsou různé.
Když vás poslouchám, mám pocit, že hudebnost je ve východních Čechách oproti jiným regionům koncentrovanější a že to není náhoda. A Hradec Králové jakoby vyzařoval nějaké fluidum. Jaký máte pocit z vašeho publika? Možná nějaký genius loci a kulturní podvědomí v našem kraji, v městě a v lidech je. Důležitý je společenský rámec, jaké je vedení města, jestli vnímá orchestr a obecně kulturu jako nedílnou součást hradeckého života. Je štěstím, že máme nyní osvícené vedení veřejné správy. Bez nadsázky filharmonie patří mezi rodinné stříbro Hradce Králové, přestože nám „konkurují“ divadlo Drak a Klicperovo divadlo. Podpora města však samozřejmě není automatická; automatická garance, kromě etické dimenze, není. Vždy je zásadní, zda si politici uvědomují význam kultury a zda řeknou ano… Do roku 2007 byla filharmonie příspěvkovou organizací, po transformaci jsme obecně prospěšná společnost s odůvodněním, že tak snáze dosáhneme na dotace. Důvod byl spíše v tom, že se státním zaměstnancům zvyšovaly mzdy a město na to nedostávalo od státu peníze… Hlavním donátorem, s důležitým čtyřletým grantovým režimem, je ze 60 % město, což je 38 milionů, kraj se podílí přibližně 5 %, nicméně je spoluzakladatelem o.p.s. a snažíme se politiky přesvědčit o nezbytném navýšení. Roční rozpočet filharmonie je 58 milionů korun.
A stát? Pozitivně vnímám snahu ministerstva kultury navyšovat podporu regionálním orchestrům a divadlům. Doufám, že peněz pro živé umění bude stále více. Obecně by si měli politici uvědomit, že kultura není prodělečná. Prozaicky řečeno – jedna koruna vložená do umění generuje pro hospodářství významný zisk.
Přináší zmíněný rozpočet nějaká umělecká omezení? Nějaké mantinely zde logicky jsou. Příklad pro představu. Současný posluchač chce být příjemně překvapován, chce zážitek. Chceme-li udělat zajímavou dramaturgii, musíme si půjčovat od nakladatelství nebo dalších subjektů provozovací materiál a stojí nás to ročně přibližně 700 000 korun. Přičemž absurdní je, že za premiérové uvedení skladeb v České republice (což pravidelně děláme například i v rámci našeho festivalu Hudební Fórum Hradec Králové), tedy za naši odvahu a zároveň za propagaci nových skladeb musíme vydavatelstvím platit až dvojnásobek půjčovného. Něco je tu proti logice věcí… Další položkou jsou sazby ochranných organizací, což dělá jen pro Hudební fórum kolem 300 000. A nad tím je lavírování, kterého umělce pozvete a za kolik. Například mladý umělec chce stejný honorář, jaký měl v Německu. Snažím se mu pak vysvětlit, že jsou tu podstatné rozdíly, například že průměrný měsíční plat v Německu je přibližně 3 500 euro a v našem orchestru jsou to 23 000 hrubého.
Daří se vám je přesvědčit? Střídavě oblačno. ☺ Jsou případy, kdy nedojde k dohodě, rozloučíme se a hledáme jiné řešení. Je totiž vyloučené, aby náš rozpočet byl v červených číslech.
Má na dramaturgii nějaký vliv být v černých ekonomických číslech? Jinak řečeno vyvažovat jistoty s progresí, ať již ji chápeme jakkoliv? Příjem ze vstupného není marginální položkou našeho rozpočtu, nicméně základním posláním orchestru je udržovat hudební dědictví, aby bylo živé, dávat lidem to nejlepší, čeho jsme schopni, a nebýt komerčním tělesem, které bude sekat jen oblíbené kusy. Snažíme se nemít na prvním místě návštěvnost, ale i nabízet i méně známou kvalitu, být i objeviteli. Pakliže to dává smysl, jsme docela progresivní. Když jsem zmínil ekonomické mantinely, samozřejmě je vnímáme, ale snažíme se, aby nás nějak zásadně neomezovaly. Je to totiž i naše poslání. Zatím nám to vychází…
Projektem Hudební fórum se zapsala vaše filharmonie do české hudební historie. Neměl orchestr na počátku problém s přívalem soudobé hudby? Před asi 17 lety jsme začínali s projekty na jiném konci spektra – crossovery s Idou Kelarovou, Marianem Vargou, Oborohem, Feng-yun Song, Emilem Viklickým… Zpočátku byli hudebníci značně skeptičtí, pak je postupně přijali a dnes je hrají rádi, viz třeba Michael Jackson Symphony s Moondance a s Dashou. Podobný vývoj byl i v případě Hudebního fóra. Vybočení z klasické hudby, jiná technika hraní, často pro ně nezvyklý notový zápis… Dnes už je to podstatně jiné. Výtvarný a světelný design, jenž provází Fórum od počátku, byl sice na počátku pro hudebníky také problém, ale dnes to má určitě pozitivní vliv na přijetí současné hudby. Ale jak to tak bývá všude, některé skladby hrají rádi, u jiných jsou potěšeni, že už je nikdy nebudou mít na pultech. Nicméně s takovouto hudbou už nemají problém. Hudební fórum je však pro filharmonii důležité. Je důležité prezentovat současnou hudbu, která získala ve světě uznání a dát českým muzikantům možnost získat zkušenosti. Ostatně moderní hudba zní i v rámci sezony.
Pokaždé když projíždím Hradcem nebo tam jedu za kulturou, vnímám genius loci a podobné je to se sálem filharmonie, který je vaší silnou kartou. Asi je to pro orchestr inspirativní prostředí… Někdy si člověk uvědomuje věci kolem sebe, až když je ztratí. Asi dvacet šest let hrál orchestr v bývalém kině, kde byly špatné podmínky, které bych přirovnal k servírovaní chlebíčků s kaviárem na špinavém talíři. Je úžasné, jak v těchto podmínkách odváděl orchestr kvalitní práci a jak důležitá byla pro něho podstata muziky a ne vnější efekt. Nicméně přesídlení do nového domova, nového vnějšího rámce, bylo pozitivně kvitováno jak orchestrem, tak posluchači. Hudba je prostě komplexní umění – je to nejen samotná interpretace, ale i prostor, kde hudba zní, a způsob prezentace, jestli hudebníci hudbou žijí, a dokonce i to, jak se tváří a jak dbají na své oblečení… Věřím, že i sál inspiruje.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 11/2017 (koupit)
