Pražští komorní sólisté patří ke stálicím hudebního života už po čtyřicet let. Soubor byl založen roku 1961 Hubertem Šimáčkem, violistou Pražských symfoniků, z touhy předních hráčů tohoto souboru samostatně se realizovat. Začali pravidelně pracovat a vytvářet repertoár. O začátcích PKS jsem si povídala se současným uměleckým vedoucím PAVLEM HŮLOU, který je současně i primáriem Kocianova kvarteta. V čele PKS je teprve od začátku roku 2001 a první roky existence PKS sledoval a vnímal jen zvenčí. Do souboru přinesl vedle tvůrčího vkladu svou technicky a zvukově precizní hru, třpytivý, lehký a přitom průrazný tón.
Jaký byl profil Pražských komorních sólistů v době, kdy jste ještě nebyl jeho členem? Začínal s díly Händla, Vivaldiho a Bacha a prosadil se nahrávkou pro Supraphon, Händlovými Concerti grossi , tehdy ve světě srovnávanou se snímkem Herberta von Karajana. Rozhodně byl už tehdy vytvořen solidní základ příští existence souboru a dramaturgie nabrala na rozpětí.
Kdo jsou dnešní členové souboru po logických proměnách uplynulých let? Na začátku byli v orchestru vedle Pražských symfoniků i někteří členové České filharmonie a hráči různých komorních sestav. Já jsem byl přizván ke spolupráci v roce 1972 ještě za studií na AMU, ve chvíli, kdy se soubor chtěl rozšířit a měl současně na Pražském jaru provést Stravinského, takže potřeboval širší obsazení. Tehdy vedl soubor houslista Jiří Tomášek. Od té doby jsem jen s malými přestávkami členem souboru a dnes dokonce služebně nejstarší. Bylo štěstím, že se PKS během let obměňovali přirozenou generační výměnou. Nicméně v 80. letech neměli pevný hračský kádr a někdy se na výpomoc přibírali muzikanti bez zkušenosti s komorní hudbou. Tahle krizová léta se podařilo vyřešit až po roce 1992, za vedení violoncellisty Václava Jírovce, člena Foersterova tria. Setrval na tom místě až do svého nečekaného skonu. Dnes už rok hrají PKS ve stabilní sestavě. Poté, co jsem se ujal uměleckého vedení, snažím se vytvářet pevný základ tím, že každá sekce má jednoho dva hráče, kdo v případě nutnosti mohou člena souboru plnoprávně zastoupit. Zmizely prostě cizí elementy, a to se zdá být velice důležité.
Je PKS profesionální těleso? Nejde o soubor ryze profesionální, protože nemůže denně společně zkoušet. Je to spíš pro každého hráče profesní koníček, kdy každý má své pevné zaměstnání. Tím je dáno, že nemohu vyžadovat na každý koncert deset zkoušek, ale hráči jsou na takové úrovni, že automaticky stačí mnohem méně společné přípravy ke spolehlivé souhře.
Čím se v nabídce odlišujete od nemála českých komorních souborů? Nabízíme rozmanitý repertoár a stále studujeme další díla, i když snad v současnosti méně, než bychom si přáli. Je to dáno přáním pořadatelů a jejich ohledem na finanční lukrativnost koncertů. Jsme pravidelným, vlastně rezidenčním orchestrem českokrumlovského festivalu. Letos jsme tam provedli Händelovu Vodní hudbu , skladbu trochu mimo náš repertoár, s přidanými žesti a dechy. PKS hrají většinou bez dirigenta, čímž každý sám sobě je odpovědný, ale jsou zase skladby, kdy je nezbytně nutný.
Pozvání na festivaly znamenají vždy výrazné ocenění orchestrů a jakoby jejich přijetí do vyšší profesní třídy. Soubor se účastnil v 70. a 80. letech řady festivalů, mimo jiné v jižní Francii, v Montreux, Štrasburku, Chartres, Toulonu a Sintře, ale také za mořem, v kanadském Montrealu. Violoncellista Václav Bernášek, který je zakládajícím členem PKS, vzpomíná na šestitýdenní kanadské turné v roce 1967 s velkou nostalgií, protože je soubor absolvoval s Henrykem Szeryngem. Byla to prý ojedinělá a povznášející spolupráce. Samozřejmě nelze pominout několikerou účast ansámblu na Pražském jaru. Sám jsem ovšem o těchto cestách jen slyšel a četl, protože jsem do souboru přišel až později, po konci mých studií. Předělem zahraničních cest byl loňský první japonský zájezd se sólistou Václavem Hudečkem. Pokud jde o program, byl pochopitelně podle japonských požadavků, jak známo, poněkud konzervativní. Dvořák je požadován s železnou pravidelností, zatímco Janáčkovu Suitu už přijímají těžko. To se ostatně podobá požadavku na Dvořákův Americký kvartet při hostování Kocianova kvarteta, kde už třicet let působím, stejně jako na Dvořákovu Novosvětskou symfonii při zájezdech České filharmonie. Jsou to skladby pro Japonsko doslova povinné. Proto byly základem programu PKS smyčcové serenády Dvořáka a Čajkovského, Mozartovo divertimento , Händlovo concerto grosso a se sólisty pak Bachův Koncert E dur a zajímavý Mendelssohnův Koncert pro housle, klavír a smyčce , v němž se k nám přidala japonská pianistka Mari Nakata.
Uplatní se hráči souboru i jako sólisté? A co spolupráce s jinými interprety? Na počátku bylo hlavním záměrem členů PKS představit vlastní uměleckou úroveň v sólistických výkonech před orchestrem. Každý z patnácti insrumentalistů je nejen členem orchestru, ale současně hráčem, schopným vystoupit sólově. V době, kdy se ještě mnoho nevědělo o Vivaldiho Čtvero ročních dobách , hrál na koncertech každý ze členů orchestru sólový part jedné věty díla. To se zpětně odráželo na celkové interpetaci. Při loňském japonském zájezdu jsme se hodně sblížili s Václavem Hudečkem a je to plodná, vzájemně se ovlivňující spolupráce. Příchod nové umělecké osobnosti je pro soubor přímo nutností, a nejen sólisty, ale občas i dirigenta. Když s námi hrál Gidon Kremer Bachův Koncert E dur , s interpretací absolutně odlišnou nežli jsme dosud slýchali, zdálo se nám jeho pojetí přímo nemyslitelné a doslova nemožné ho doprovodit. Pak nás ale svou osobností strhnul a jeho výjimečný výkon jsme s pochopením akceptovali. Určitě nás takováto setkání neobyčejně obohacují.
Dnes je každý sólista i soubor poměřován množstvím a kvalitou svých nahrávek? Pokud jde jen o trochu větší soubor, je dnes situace složitá. Na samém počátku své existence uskutečnili PKS záznam Händlových Concerti grossi , který byl i na světovém gramofonovém trhu vysoce ceněn. Velmi úspěšné byly také záznamy Bachových cembalových koncertů se Zuzanou Růžičkovou, pak výběr ze skladeb Černohorského a velmi snímky Kalabisovy Komorní hudby , III. Invence Jana Klusáka a Koncertu pro cembalo a malý orchestr Bohuslava Martinů. Do světa se dostala i objevná hudba z archívu v Jaroměřicích. Současnost není pro nahrávání příliš příznivá, tím méně pro větší komorní těleso. Nahráli jsme ale přece před dvěma roky opakovaně Händlova Concerta grossa , první čtyři z op. 6, a nedávno znovu Čtvero ročních dob pro Music Vars. Jsem asi poslední český houslista, který to dílo dosud nenahrál, a tak jsme uvítali, že jím chtěla tato značka doplnit svůj katalog.
Nahrávka se stala i jakousi poctou vašim lednovým padesátinám (23. 1. 2002). Co bude dál? Rýsuje se spolupráce a nahrávání se značkou Praga Digitals, ale o konkrétním obsahu bych v tuto chvíli ještě nechtěl hovořit. Máme s Kocianovým kvartetem s Praga Digitals exkluzívní smlouvu, a tak naše jednání mají základ v důvěře a v uměleckou kvalitu PKS.
Jak vlastně vypadá přenos charakteru práce z kvarteta do komorního souboru? V čem je shoda, v čem rozdíl? To je zajímavá otázka. Mým snem bylo od malička dirigovat, což zatím z časových důvodů stále nezvládám. Táhne mě to totiž k Brucknerům a Mahlerům, ale na to nemám dost času. Přesto komplet symfonií obou jsem už nastudoval. Moje hlavní práce je sice v kvartetu, ale to mi nestačí, a tak práce s PKS je částečným naplněním mých záměrů. Už třicet let se v kvartetu zabýváme až do dřeně čtyřmi party každého díla a odtud plyne zvyk obírat se každou notou až do detailů její informace. V komorním orchestru je ten součet informací dělen na jednotlivé nástroje, a to znamená, že ten, kdo těleso umělecky vede, musí v jednotlivých hlasech vynést z partitury soubor informací až ke konečnému znění. Mým přáním by bylo pracovat stejně jako v kvartetu, aby se každý z patnácti hráčů zabýval každou notou do její plnosti a dokonalosti. To ale nejspíš není možné. Právě jsem poslouchal na CD Bernsteinovu nahrávku s Vídeňskou filharmonií, Beethovenův Kvartet cis moll op. 131 ve verzi pro smyčce . Ukázala se shoda s mým záměrem. Booklet prozrazuje, že si v orchestru utvořil vlastně šestnáct kvartet a pracoval s nimi při studiu zvlášť. Když dal soubor dohromady, znělo to v dokonalosti kvartetního pojetí. Pro dnešek něco takového docílit je nejspíš utopie. Těžko mohu chtít na jednu skladbu deset zkoušek, tím spíš, že znám finanční možnosti pořadatelů. Řešením je tedy kompromis. Naštěstí hrajeme ve stálé sestavě, lidé si na sebe hráčsky zvykají a za rok spolupráce si už natolik rozumíme, jako by mezi námi nastávalo kvartetního myšlení a souhra. V tom je i záměr a charakteristika tělesa. Většinou pracujeme s urtextem a jsme v tom čím dál důslednější. Dnes už se nebavíme o smycích, dynamice či intonaci, technika je samozřejmostí. Snad jen zvukově může být někdy problém v silnějším obsazení, které nelze třeba na zájezdech uplatnit.
Kam povede cesta souboru PKS? Optimistická je dnešní stabilita souboru, sestava hráčských individualit, a přitom dobré vztahy mezi nimi. Určitě bych chtěl docílit repertoárové maximum včetně soudobé tvorby, jen kdyby byla větší společenská poptávka.
