Když odhlédnu od soukromých těles typu Český národní symfonický orchestr, jsou všechny symfonické orchestry veřejnoprávní, neboť podpora státu, kraje či města je zásadní položkou jejich rozpočtu. U Symfonického orchestru Českého rozhlasu je tomu podobně a přece jinak. Drtivá část jeho rozpočtu má veřejnoprávní charakter, nicméně se státem přímo nesouvisí. Platí si jej částí povinného koncesionářského poplatku téměř každý občan České republiky. Hlavní posláním jednoho z nejstarších tuzemských těles je tedy služba veřejnosti. Toho si je vědom i jeho ředitel Jan Simon. Aby ji mohl orchestr naplňovat, musí mít posluchače. Jeho konkurenti rozvíjejí „boj o diváka“ různě. SOČR učinil od sezony 2014/15 poměrně radikální rozhodnutí – zmenšil počet koncertů ve prospěch vyšší kvality a rozdělil svou abonentní řadu na dvě filozoficky odlišné části. První, nazvaná „klasika s noblesou“, zůstává v Rudolfinu a mnohým příznivcům SOČRu splní přání – Dvořákova Pátá, Sedmá a Osmá, Elgarův Violoncellový koncert, Sukova Serenáda, Čajkovského Pátá, Schumannův Klavírní koncert, Bruchův Houslový koncert…; sezonu zakončí obrovitá Mahlerova Devátá. Noblesu pak jistě více než dobře naplní dirigenti Ondrej Lenárd, Libor Pešek, Vladimír Válek a Petr Altrichter a nadějeplní sólisté: houslista Michael Barenboim, syn slavného dirigenta, Ivo Kahánek, Michal Kaňka, Kateřina Javůrková, Ivan Ženatý a Jan Simon, jenž bude hrát druhého Brahmse (více na www.socr.rozhlas.cz). Abonentní koncerty ve Smetanově síni jsou jiná káva. Decentním otevíráním „nových horizontů“ bude Český rozhlas lákat divácký a posluchačský segment lidí, kteří nejsou zvyklí chodit na koncerty symfonických orchestrů. Dojde k zajímavým průnikům a spojením – Bohuslav Martinů a Ondřej Brousek, Luboš Fišer a Petr Hapka, George Gershwin a Jaromír Hnilička, Gustav Mahler a Michal Pavlíček… Nový formát koncertů rozhlasového orchestru má kromě atraktivní dramaturgie koncertů a kvalitních sólistů v Obecním domě ještě jednu silnou kartu, o které se dozvíte v rozhovoru s ředitelem (a předním českým klavíristou) Janem Simonem.
Před téměř rokem se SOČR po šesti letech vrátil do „svého“ Studia v staré budově rozhlasu na Vinohradech. Jaká je teď situace? Návrat orchestru do Vinohradské byl téměř přelomovým okamžikem. Základním pozitivem je, že je orchestr konečně doma ! To je obrovská vzpruha a zadostiučinění. Navíc má studio velmi dobré akustické parametry, adekvátní klimatizaci a v daných možnostech vysokou estetickou kvalitu. Doba harcování mezi studii v Karlíně, v ČNSO, ve Smečkách a Státní operou je pryč. Brzy po návratu se rozjelo jedno ze základních poslání SOČRu – pravidelné studiové natáčení. Tím můžeme více nežli dříve naplňovat poslání orchestru veřejné služby. Český rozhlas totiž nemá z koncesionářských poplatků držet primárně koncertní těleso, nýbrž orchestr, jenž pomáhá vytvářet rozhlasový program, který je tvořen jak ve studiu, tak mikrofony zaznamenávanými koncerty.
Zastavme se u nahrávacích aktivit. Které považujete v blízké době za stěžejní? Bohužel fazonu jednoho akustického prostoru nedostane komplet osmi symfonií Miloslava Kabeláče s dirigentem Markem Ivanovičem. Chybí nám už jen jedna – Pátá symfonie b moll „Drammatica“ se sólovým sopránem. Po delším hledání jsme našli adekvátní hlas. Pavla Vykopalová se nesmírně náročný part naučí a příští rok s námi ve studiu nahraje.
Dočká se komplet vydání? Jednáme se Supraphonem, ale v dnešní době je to těžké. Je možné, že vydavatelem bude nakonec Radioservis… Zásadní projekt pro rok 2015 je spjat se jménem Bohuslava Martinů. Ve spolupráci se skladatelovou nadací a institutem nahrajeme a posléze vydáme klavírní koncertantní skladby, které v tomto rozsahu nevyšly už 25 let. Bude to však nejen komplet, ale také průřez generacemi. Orchestr bude jeden, dirigent také (Tomáš Brauner), ale pianistů osm – Ivo Kahánek (5. koncert), Václav Mácha (1.), Igor Ardašev (4.), Adam Skoumal (Concertino), Daniel Wiesner, Miroslav Sekera (Dvojkoncert), Jan Simon (2.) a Martin Kasík (3.). Pevné datum „dodání“ je 10. prosinec 2015 ke Dnům Bohuslava Martinů. Otázka vydavatele je stejná jako u Kabeláče. Jednáme se Supraphonem, jenž má však pro vydání natolik specifické požadavky týkající se finančního zajištění ze strany Českého rozhlasu, že v tuto chvíli připadá pravděpodobnější Radioservis. Určitě se budeme snažit dostat oba unikátní komplety do světa nejen ve spolupráci s našimi partnery, ale i přes nový e-shop Českého rozhlasu.
Pojďme si povídat o nové koncertní sezoně orchestru, jež bude též zaznamenána mikrofony Českého rozhlasu. Radikální změnou je přesunutí části pražské abonentní sezony do Smetanovy síně Obecního domu. Proč? Během řady let se nám naše koncertní řada rozrůstala z původních osmi na šestnáct. Aktuální rozdělení cyklu není originální. V minulosti se objevily pokusy rozjet paralelní sérii koncertů, dlužno dodat, že byly neúspěšné. Dalším podnětem ke změně je fakt, že pronájem Dvořákovy síně pro tolik koncertů začal být, i přes nadstandardní spolupráci Českého rozhlasu s Českou filharmonií, neúnosným finančním břemenem. Nebylo by možné zachovat cenu abonentky pod 3000 korun, což považuji za psychologický strop. Musíme a chceme zohledňovat sociální strukturu našeho z velké části seniorského publika. Jdeme tedy cestou zmenšení počtu koncertů základní, v podstatě „konzervativní“ rudolfínské řady, v níž respektujeme přání a zaměření našich věrných abonentů. Držíme se ověřených hodnot, standardních titulů koncertního repertoáru, a konstant našeho hudebního života – šéfdirigenta Ondreje Lenárda a dalších silných mistrů taktovky a známých, většinou domácích sólistů. Na druhou stranu musíme myslet i na našeho vysílatele, který potřebuje i méně běžné tituly, což souvisí i s naší ambicí, aby Evropská vysílací unie přebírala maximum naší produkce. Se snížením počtu koncertů v Rudolfinu na deset souvisí i snížení cen z 2800 na 2300 korun.
Koncertní řada v Obecním domě má však jiný charakter, dokonce bych řekl filozofii… Koncertní nabídka v Praze je nesmírně bohatá. Stačí se podívat na sezony České filharmonie, FOK a PKF. Vložit do toho další koncertní řadu ve standardní, běžné podobě je nošením dříví do lesa a jen těžko budeme hledat posluchače, kteří jsou už „rozebráni“. (Počítejme do pražské nabídky i abonentní řadu Českého národního symfonického orchestru v Obecním domě.) Tak jsme si řekli – pokusme se oslovit neoslovené… Neobvyklá není jen stavba koncertů, ale z vnějšího pohledu i forma, kdy tvářemi a průvodci bude moderátorská dvojice Jan Pokorný a Lucie Výborná, která nepředstavuje jen Radiožurnál, ale je identifikátorem celého Českého rozhlasu. Jejich úlohou nebude, aby na pódiu zahrnovali diváky hudebně historickými fakty a muzikologickými rozbory, ale budou doslova moderátory, reprezentanty těch, kteří přijdou do Obecního domu poprvé na koncert symfonického orchestru včetně vzájemného dialogu, zvídavých otázek dirigentovi, sólistům, členům orchestru, případně i skladatelům. To bude výchozí bod jejich spoluúčasti na tomto objevování „nových horizontů“. Vlastně navodí atmosféru a situaci pro lidi v sále. Při jejich inteligenci a empatii jsem přesvědčen, že se jim to podaří. Protože chceme skutečně oslovit neoslovené, bude část propagační kampaně probíhat i na Radiožurnálu „upoutávkami“ s hlasy této dvojice. Pro nás organizátory je pak tento nový projekt výzvou a pracovní mobilizací. Zatímco u „rudolfinské“ řady jsme si své odpracovali s prodejem abonentek, které tvoří 90% kapacity sálu, pak „obecní“ řada musí oslovovat každým jednotlivým koncertem a kampaní k němu. Posluchače budeme více získávat po jednotlivých koncertech než po celkovém předplatném. To ukázala i rezonance dosavadního předprodeje předplatného i na novou řadu. Návštěvnost sice není vždy ukazatelem správné strategie koncertu, nicméně jsme v době, kdy každý orchestr musí bojovat o své posluchače. Samozřejmě věříme ve výrazné kvality této koncertní série. Jsem tedy moc zvědavý na ohlasy.
Chcete se odlišovat od konkurence? Nechceme se za každou cenu odlišit. Nicméně když zůstaneme v nějaké uzavřené komunitě vysokého estetismu, může to být super, ale my nejsme Česká filharmonie. Při hledání cesty si musí každý orchestr bez lhaní definovat, kde se nachází. SOČR má typologicky jinou povahu ochranné známky než třeba Česká filharmonie. To neznamená, že si nemůžeme hrát na exkluzivitu, noblesu, ale – a to nemyslím zle, nemáme vlastní sál, pomník, historii blížící se až mytologii s legendami atd. Proto musím stavět filozofii SOČRu jinak, nežli Česká filharmonie nebo PKF-Prague Philharmonia. Jsme součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu, pokusme se tedy vnímat rozhlasový orchestr jako těleso veřejné služby! Abych byl konkrétnější, klasická hudba byla vždy součástí elitního prostoru a naším úkolem je pokusit se dostat ji mimo něj. Naše koncerty v Obecním domě takovým pokusem jsou a uvidíme, jak se nám všem to podaří.
Jak váš nápad oba moderátoři přijali? Považuji to za výzvu. Oba jsou schopni dostat se pod povrch, oba nedělají věci, které přijmou, obyčejně. Oba mají klasickou hudbu ve velké úctě; o Lucii Výborné vím, že je její vztah hodně posluchačsky otevřený.
U České filharmonie se v poslední době objevují „velká“ jména dirigentská i sólistická. To je něco, co do jisté míry u SOČR postrádám. Jistě, honorářový budget je zásadní. Je-li opravdu významně menší nežli u již zmíněné České filharmonie, jasně se od toho odvíjí, jaké „hvězdy nehvězdy“ si můžeme dovolit.
Jak bude souznít například Mahler s Michalem Pavlíčkem? Věřím, že coby dialog dobře. Navíc Pavlíček bude „rozmlouvat“ s Bachem a svérázným dialogem bude úprava Tokáty a fugy d moll Leopolda Stokowského… Sám jsem zvědav, co nám z toho vyleze. Ale bez odvahy se nemůžete k ničemu propracovat. Osobně jsem rád, že se na úvodním říjnovém koncertě představí náš Rozhlasový Big Band Gustava Broma. Nejen proto, že ukážeme špičkový jazzový soubor v neobvyklé pozici, ale že připomeneme autory, kteří do svých kompozic zapojili jazzovou formaci. Krásně se tak ukážou stylové a žánrové průniky a syntézy jazzového big bandu a klasického orchestru. Na programu tohoto koncertu však budou i takové lahůdky jako Gershwinova Rapsodie v modrém, hraná místo velkokapelové verze v méně známé salonní podobě Paula Whitemana… Každý koncert tedy má svůj poutač, ke kterému jsme ale postavili méně známá díla, například Čajkovského Koncert b moll – Skrjabinův Prométheus.
Programově dáváte šanci i mladým muzikantům… Tak jako jsem rád, že jsme svého času pomohli houslistovi Janu Mráčkovi, těší mě, že otevíráme prostor laureátům Concertina Praga a dalších mezinárodních soutěží. Takže hostování hornistky Kateřiny Javůrkové na lednovém koncertě je zcela logické.
Méně nežli v jiných letech je současné hudby. To máte pravdu. V říjnu uvedeme Tokyo Pulsing Jana Kučery a v březnu 2015 Souvětí Lukáše Hurníka. Má to několik příčin, ale tou hlavní je, že paradoxně čím více se chcete věnovat soudobé muzice, tím je to kvůli nakladatelským a autorským právům dražší. Je to kontraproduktivní, ale zatím se s tím nedá nic dělat.
Učiňme za naším setkáním u sklenice výborné vody tečku. Co byste považoval za úspěch po skončení sezony 2014/15? Je to jednoznačné – utužení věrnosti posluchačů v rámci rudolfínské abonentní řady, což dosavadní předprodej naznačuje, a přesvědčit ty, kteří do koncertních sálů konstantně nechodí, že série koncertů SOČRu ve Smetanově síni byla natolik zajímavá, že je naučíme za námi do „Obecňáku“ chodit.
