Dráha slovenského trumpetisty se dramaticky mění. Po čtvrtstoletí na scéně konečně vydává první profilovou desku, nazvanou prostě Oskar Török Sextet.
Zároveň se Oskar chce více věnovat rodině a také se přestěhoval zpátky na Slovensko. Což má vliv na jeho fungování v kapele Vertigo i dalších českých projektech. Nic mu ovšem nebrání v pokračování mezinárodní kariéry s důrazem na Polsko, kde je váženým sidemanem populárních jazzmanů Wojtka Mazolewského a Szymona Miky.
Rozhovor s ním vedl Tomáš S. Polívka.
Proč ti vlastně vydání první profilové desky trvalo tak dlouho? Hádám správně, že jsi byl vyhecován vydavatelem a zároveň spoluhráčem Nikolajem Nikitinem?
Pravda je taková, že kdyby bylo vydání sólové desky jenom na mně, tak k němu nedojde nikdy. I když jsem si to velmi přál, protože spousta lidí mi dávala impulzy, a kdo mě zná, ptal se, kdy už udělám něco sám za sebe. Celé to začalo asi před rokem nápadem Nikolaje Nikitina, který má platformu zahrnující i vydavatelství Hlava XXII, abychom nahráli Elie Quintet. Což byla kapela Miloše Suchomela, ve které jsem hrával někdy před pětadvaceti lety ještě v Bratislavě. Dále tam hráli Marián Ševčík, Juraj Kalász a Ľuboš Šrámek. Prý jestli bych do toho šel. Upřímně jsem mu odpověděl, že v tom nevidím žádný smysl. Nepotřebuji se tam vracet, každý už jsme hudebně úplně jinde. Tehdy jsme dělali hard bop, bylo to fajn, zvláště z edukačního hlediska, všichni jsme se na tom hodně naučili. Ale je to minulost.
Chvíli bylo ticho, ale asi za dva týdny se ozval Nikolaj znovu: „Poslouchej, mně tím pádem zůstal nevyužitý grant na CD. Chceš si nahrát CD?“ No jasně, že jsem chtěl.
Jak vznikala sestava sextetu? Bylo asi jasné, že v něm budou Nikolaj Nikitin a Ľuboš Šrámek, oba aktivní v Hlavě XXII.
Vlastní kapelu jsem se snažil postavit už delší dobu. Dostal jsem před rokem nabídku hrát se speciálním projektem na Mikulášském jazzovém festivalu (přejmenovaném na Jazzy Fest, pozn. aut.), oslovili mě, Lenku Dusilovou a Joannu Duda. Souhlasili jsme, že určitě vystoupíme, jenže pak se Lenka musela z rodinných důvodů omluvit a spolupráce chcípla. Pořadatelé mi ale nabídli, jestli volný festivalový slot nechci využít pro nějaký svůj projekt. Začal jsem v Praze dávat dohromady muzikanty, zkoušeli jsme. Ale nakonec mi odřekl basák, kterého jsem velmi chtěl. Byl velmi vytížený, jak už to s dobrými muzikanty bývá. Zkoušel jsem pár jiných, až mi přišlo, že už volám úplně každému a jediným kritériem je, jestli má čas. Což jsem nechtěl. Raději jsem pustil pražský projekt z hlavy.
Ve stejné době, kdy mi krachla pražská sestava, mi ovšem zavolal Nikolaj, ať vystoupím v jeho projektu Altar Ensemble, netradiční sestavě s cimbálem a houslemi, na Bratislavských jazzových dnech. Na klavír hrál Ľuboš Šrámek a byl tam i Juraj Griglák na basu. Tak jsem se rovnou Juraje zeptal, co dělá v době Mikulášského jazzového festivalu. Vyšlo najevo, že tam bude, i se Šrámkem, Nikitinem a brazilským, ve Vídni žijícím bubeníkem Matheusem Jardimem. A že tam hrají i se Simonou Hulejovou a ještě s někým. Což bylo super, Simonu jsem sám chtěl oslovit. Matheuse jsem neznal, ale udělali jsme zkoušku, na kterou si sice přinesl jen rytmický buben a tamburínu, ale nevadilo to a byl výborný. Shodli jsme se, že takhle můžeme odehrát festivalové vystoupení. Vznikla sestava, se kterou jsem byl velmi spokojený. Když pak došlo na album, řekl jsem si, že ho nebudu kazit nějakým dalším vymýšlením, koho jiného bych ještě chtěl, když sextet hrál skvěle.
Výhoda jistě byla, že i oni byli navzájem sehraní?
V podstatě ano, protože kdekoliv jsem viděl hrát někoho z nich, byl tam i někdo další z téhle party. Hlavně fungovalo trio Nikitin, Šrámek a Griglák. Ovšem i Matheus jezdí do Bratislavy hrát docela často.
Jako myšlenkovou koncepci či inspiraci převážně improvizované hudby jsi zvolil čtyři živly, v klasické definici předsokratiků. Proč?
Kvůli povaze nahraných jamů. Vyšly tak dobře, že se na nich dala deska postavit. A když jsem je pak poslouchal, prostě mi na mysl přicházely představy ohně, země, vzduchu nebo vody.
Zastihl jsem tě těsně před odletem na festival do Izraele, kde vystupuješ už s vlastním projektem. Jak se o tobě dozvěděli v Izraeli?
Že o mně vědí a že vědí, co hrajeme, za to vše musím velmi poděkovat Nikolaji Nikitinovi. Mým jménem oslovuje promotéry a perfektně se stará o management. Náš projekt si osobně vybral trumpetista Avishai Cohen. Možná k pozvání přispělo i to, že jsem se potkal v Basileji s jeho sestrou, klarinetistkou Anat. V Basileji jsem tenkrát hrál se Szymon Mika International Project a s Anat jsme si pak v klubu fajn pokecali.
Kde vlastně teď hraješ nejčastěji?
Nejvíc na Slovensku, pak v Polsku a jen občas v Česku. Moje fungování v Praze šlo do kytek kvůli covidu, když se kvůli restrikcím nedalo hrát, prostě jsem se tu neuživil. Jinou práci než hraní nemám. V současnosti si vlastně nemohu dovolit do Prahy moc jezdit, pokud se mi nepotká víc koncertů najednou. Náklady na cestu jsou vyšší než honorář. Bydlím teď v Humenném, hledáme s rodinou nějaký domeček na východě Slovenska.
Která kapela je pro tebe co do obživy nejzásadnější?
Ono se to spíš poskládá z různých projektů. Aby se člověk hraním uživil, musí hrát s větším množstvím kapel, protože žádná nevystupuje dost často. Ale nejdůležitější je asi Wojtek Mazolewski Quintet. Wojtek je stále slavnější, protože v tom dobrém smyslu umí tlačit na PR. A, počkej, kouknu do kalendáře… na Slovensku je asi nejaktivnější Sisa Feher, která ovšem také musela zredukovat sextet na trio. Přesněji, její sextet stále hraje, ale jen sporadicky, s triem si zahrajeme víc. Na východě Slovenska pak nejčastěji hrávám s Mariánem Čekovským.
Občas tě můžeme slyšet s Beatou Hlavenkovou, nebo jsi přispěl na desku písničkáře Mirka Kemela…
V případě Beatky jde spíše o příležitostné hostování, ona má spoustu různých spoluhráčů. A v hostování na nahrávkách už ani nemám přehled. Vždy někdo zavolá ze studia, jestli bych něco nenatočil. Takhle jsem si vlastně zahrál i v Koreji. V Praze točil korejský písničkář Kim Doo Soo a oslovili mě, jestli bych mu nenahrál něco na desku. A Kim se z ničeho nic za rok ozval, jestli nechceme i s dalšími zdejšími muzikanty přiletět do Koreje. Tak fajn, letím do Koreje! Bylo to pěkné, vystoupili jsme tam s ním asi na třech festivalech.
Máš další plány s kým hrát, nebo zda se soustředit na vlastní projekty?
Kdyby koncertoval můj sextet, bylo by to úžasné, a kluci dělají vše pro to, abychom hráli. Stejně fajn by bylo dát dohromady další projekty. Chtěl bych pracovat i na zcela sólové tvorbě, koupil jsem si dobrý počítač s hudebním programem, uvidíme, co z toho vzejde. Ale chci už konečně být také více otcem. Věnovat se víc rodině, ale zároveň ji zabezpečit. Což je strašně těžké, když ji mohu zabezpečit jen tím, že jezdím hrát po světě, a tudíž nejsem doma.
Na východním Slovensku je docela obtížné uživit se hudbou, a přitom necestovat. Nicméně Marián Čekovský vymyslel, že bychom v Košicích založili hudební školu. Pokud by to vyšlo, mohl bych se na tom podílet.
Dosud jsi ale moc neučil, že?
Sporadicky a individuálně. Už jsem dříve nabídky na pedagogická místa měl, ale když jsem se podíval do kalendáře a porovnal plat s honoráři, nevyplatilo se to a ani jsem neměl čas. Pořád bych za sebe do školy musel shánět záskok, což by asi škola neviděla ráda. Touha být víc s rodinou ale naprosto mění situaci.
Oskar Török
Trumpetista a skladatel Oskar Török (1979, Humenné) se prosadil jako člen kapely Vertigo. Hodně slyšet byl i v projektu Sato-San To, později v triu iniciovaném Vítem Křišťanem (album Török/Slavík/Křišťan, 2017) či duu s Michalem Ratajem (Letters From Sounds, 2022). Hrál či hraje v kapelách Points, Čikori, Concept Art Orchestra, Jazz Dock Orchestra, Limbo, Wojtek Mazolewski Quintet, se Sisou Feher atd. Patří k vyhledávaným studiovým hráčům.
Oskar Török zahraje 7. září 2024 v Semilech na festivalu Lípa Musica ve světové premiéře skladby Beaty Hlavenkové Monodie 2.0. Kromě autorky a Oskara Töröka vystoupí Vojtěch Nýdl, Kirill Yakovlev, Martin Prokeš a Pavel Bořkovec Quartet.
