Na konci března uplynulo 110 let od premiéry Dvořákovy Rusalky, mistrova 203. díla s opusovým číslem 114 na libreto Jaroslava Kvapila. Protože je Rusalka od premiéry 31. března 1901 jednou z nejhranějších českých oper a jelikož si v posledním dvacetiletí definitivně vydobyla oprávněnou pozici světové opery, zaslouží si stručné ohlédnutí, reflektující třeba jen její „druhý život“ v podobě LP, CD a DVD nahrávek, jejichž prostřednictvím si již 63 let získává posluchače po celém světě.
Pod nejstarším snímkem z prosince 1948 je (možná paradoxně) podepsán Joseph Keilberth , v letech 1940–1945 hudební ředitel Německého filharmonického orchestru v Praze a v letech 1945–1949 Staatskapelle Dresden . Snímek pořídil z inscenace, na niž se v Drážďanech vzpomíná ještě dnes. Ačkoliv je dvouhodinová nahrávka s orchestrem, sborem a sólisty Saské státní opery ve II. a III. dějství prostoupena násilnými škrty, kvalitní hra orchestru, legendární basista Gottlob Frick v roli Vodníka, a hlavně předčasně zesnulá, jímavě lyrická sopranistka Elfriede Trötschel , žena dramatických životních osudů, činí ze snímku více než dobový dokument. Nazálně zpívající Helmut Schindler (Princ) či rozvibrovaným hlasem disponující Ruth Lange (Cizí kněžna) sice připomenou stáří snímku, mě ale těší, jak kvalitně bylo toto německy zpívané nastudování na konci 40. let připraveno.
Čtyři roky po Keilberthově snímku vznikla v květnu 1952 v pražském Studiu Domovina vzorová a od roku 2005 na CD dostupná nahrávka Jaroslava Krombholce , kterou tehdy třiiatřicetiletý dirigent pořídil s Orchestrem a sborem ND v Praze a dosud vzpomínanými sólisty v čele s Ludmilou Červinkovou , Beno Blachutem , Eduardem Hakenem a Marií Podvalovou v rolích Rusalky, Prince, Vodníka a Cizí kněžny. Krombholcův snímek, z českých kreací nejen nejstarší, ale asi i zvukově nejobjektivnější, charakterizuje vzorné obsazení rolí výborně deklamujícími pěvci, jemná práce s dynamikou a pregnantní zacházení s rytmem a artikulací, a to v míře již nikdy nezopakované.
V roce 1954 vznikl další snímek, který s Velkým vídeňským rozhlasovým orchestrem a Sborem hudebních umělců pořídil Felix Prohaska , působící za druhé světové války i v Praze a v době pořizování záznamu na postu ředitele Vídeňské lidové opery. Prohaskova německá Rusalka, zkrácená na pouhých 105 minut, spojila mladé umělce, s jejichž jmény se ve vzorových nahrávkách z 50. let a následujících dekád setkáváme ještě dnes: roli Vodníka Prohaska svěřil Walteru Berrymu , od roku 1949 členu Vídeňské státní opery, úlohu Prince přijal vídeňský rodák Waldemar Kmentt a v roli Ježibaby se blýskla v prosinci loňského roku zesnulá rakouská altistka Hilde Rössel-Majdan . Role Rusalky byla svěřena Eleanor Schneider . Prohaskovu kreaci charakterizují svižná, nekontrastní tempa, objektivní zacházení se zvukem a násilné škrty v partituře, které z nahrávky činí spíše průřez operou než její zkrácenou verzi.
Za nepřekonanou nahrávku je mnohdy považován první stereofonní snímek domácí provenience z roku 1961, který s Orchestrem a sborem ND a Miladou Šubrtovou , Ivo Žídkem , Alenou Míkovou , Marií Ovčačíkovou a Eduardem Hakenem v titulních rolích pořídil Zdeněk Chalabala . Chalabalův důraz na precizní deklamaci, jasné vedení hudebních linií, spíše doprovodný charakter orchestrální složky a pietní přístup k Dvořákovu notovému záznamu zůstávají jistě nejen pro mne vzorovými dodnes. Čtrnáct let po svém vzniku se stala Chalabalova nahrávka hudebním podkladem pro dvouhodinovou televizní adaptaci Bohumila Zoula (režie) a Ilji Bojanovského (kamera), od roku 2005 dostupnou na DVD. S odstupem více než tří desetiletí bych si ji dovolil přes všechno experimentování s obrazem označit za antikvovanou, zvláště ve srovnání s jen o dva roky mladší filmovou adaptací Weiglovou.
Současně se vznikem Zoulovy adaptace se v Německé opeře Na Rýně v Düsseldorfu-Duisburgu uskutečnila inscenace, pod jejímž hudebním nastudováním byl podepsán Peter Schneider , který titulní roli v německy zpívané inscenaci a živém záznamu obsadil předloni zesnulou Hildegard Behrens . Zajímavý snímek z února 1975 je již pár let nedostupný, a tak si budou muset potenciální zájemci na jeho reedici nějakou dobu počkat.
Jen o rok později se uskutečnilo další zahraniční nastudování, zaznamenané rozhlasovými přijímači a dnes dostupné i na CD, totiž inscenace Bohumila Gregora a Václava Kašlíka na festivalu v Scheveningen. V česky zpívané inscenaci s netradičními škrty (III. akt) účinkoval Nizozemský rozhlasový orchestr a Operní sbor , doprovázející mezinárodní ansámbl sólistů v čele s překvapivou kanadskou sopranistkou řeckého původu Teresou Stratas (Rusalka), výborným a v Praze vystoupivším Willardem Whitem (Vodník), Gwendolyn Killebrew ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny a dost unaveným Ivo Žídkem jako Princem.
V roce 1977 dostala v nahrávacím studiu poprvé příležitost Gabriela Beňačková , pro mnohé operní fanoušky ideální představitelka této role, která společně s Peterem Dvorským , Ondrejem Malachovským , Miladou Šubrtovou (v roli cizí kněžny) a Libuší Márovou za doprovodu Pěveckého sboru Československého rozhlasu a Bavorského symfonického orchestru v Mnichově řízených Liborem Peškem natočila zvukový záznam pro již vzpomínaný dvouhodinový film Petra Weigla , jehož rubem je sice řada citelných škrtů, lícem však výtvarná a pohybová stylizovanost, vracející diváky do časů fin de siècle. Mezi audiovizuálními zpracováními Rusalky patří Weiglova kreace s Magdalenou Vašáryovou a Milanem Kňažkem v titulních hraných úlohách rozhodně k nejpůsobivějším.
Zatímco DVD snímek z Marseille dirigenta Jánose Fürsta a režiséra Jacquese Carpo (1982) je nedostupný, studiová nahrávka Václava Neumanna z let 1982 – 1983 s Gabrielou Beňačkovou , Wiesławem Ochmanem , Richardem Novákem , Drahomírou Drobkovou a Věrou Soukupovou , historicky první snímek bez jediného, byť autorizovaného škrtu, by měla být prohlášena kulturní památkou, a to nejen pro zvukovou opojnost Neumannovy symfonické koncepce (Česká filharmonie ), ale také pro špičkové obsazení i té nejposlednější role. Jedinou vadou na kráse referenčního snímku, který Václav Havel právem v 90. letech rozdával při státních návštěvách, zůstává jeho dynamicky nevyrovnané přenesení na CD.
V 80. letech se Rusalka začala pravidelně objevovat na zahraničních scénách, na nichž byly vedle Marseille pořízeny hned dva živé záznamy, DVD snímek z Anglické národní opery (1986) a CD záznam z Vídeňské státní opery (1987). Anglické nastudování Marka Eldera a Davida Pountneyho učinilo z vodní víly dospívající dívku, z hastrmana-tatíčka dědečka, Ježibaby puritánskou guvernantku, z Prince nevyzrálého gentlemana a z celé inscenace s drobnými autorskými škrty milník v dějinách rusalkovské recepce. Po hudební stránce bylo nastudování obsazeno solidně zpívajícími, ale hlasově dvakrát nepoutajícími pěvci, jmenovitě Eileen Hannan (Rusalka), Ann Howard (Ježibaba), Rodney Macanem (Vodník) a Johnem Treleavenem (Princ). Vedle režisérovy psychologizující koncepce, moderní scénografie a spolehlivě hrajícího orchestru českého posluchače a znalce libreta může odradit anglické přebásnění, které je koláží věrného překladu Kvapilova libreta a jeho anglické metamorfózy, vzdalující se originálu i významově.
Ve stejné době vznikla i kreace Otto Schenka , kterou na cestě ze Stuttgartu do New Yorku na scéně Vídeňské státní opery v dubnu 1987 zastihly mikrofony ORF. (Škoda že Schenkova pohádková a hyperrealistická inscenace není dostupná na DVD.) V případě živého vídeňského záznamu jde o více než dobový dokument, za což je třeba poděkovat Václavu Neumannovi a Gabriele Beňačkové , Peteru Dvorskému , Jevgeniji Něstěrenkovi a Evě Randové ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny. 
Ačkoliv lze o hře Orchestru Vídeňské státní opery , jehož kvalit podle mě nedosáhla ani Česká filharmonie v Neumannově či Mackerrasově nahrávce, hovořit jen v superlativech, jakoby se nad opožděnou vídeňskou premiérou stále vznášel Mahlerův duch, protože se inscenace musela obejít bez scén Hajného a Kuchtíka a oproštěna tak o komický živel stala se velkým tragickým příběhem, o jehož úspěchu u publika svědčí bouřlivé potlesky po každém dějství.
Až v prosinci 1997 se Rusalka znovu objevila v nahrávacím studiu v Záhřebu, kde se jí ujal Alexander Rahbari , který si ke spolupráci přizval Záhřebskou filharmonii , Akademický sbor Ivana Gorana Kovačiče a Ursulu Füri-Bernhard , Waltera Coppolu , Nelly Boškovu , Tizianu Sojat a Marcela Roscu . Ačkoliv se snímek až na tradiční škrty obešel bez zbytečných krácení a přestože sólistům i orchestru nelze upřít zaujetí, zbrklá tempa, nevyrovnané trio Lesních žínek, ne bezproblémový hlas Coppolův a rozvibrované hlasy Ježibaby a Cizí kněžny činí z nahrávky vedle neodstíněných temp a dynamiky jen zajímavý záznam, připomínající brzkou záhřebskou premiéru Rusalky (2012).
Rok po Rahbariho projektu se v Rudolfinu sešel mezinárodní tým sólistů, aby s ČF a Kühnovým smíšeným sborem nastudoval za řízení Charlese Mackerrase Rusalku v kvalitě, jíž mezi mladšími snímky konkuruje jen studiová nahrávka Neumannova. Mackerrasův záznam z jara 1998 má řadu předností: zachytil ČF ve vynikajícím uměleckém výkonu, obešel se bez jediného škrtu a vytvořil ideální syntézu mezi neumannovským symfonismem a operním dramatismem Chalabalovým. Titulní role byla svěřena Renée Fleming , Prince nastudoval Ben Heppner , role Ježibaby byla obsazena ne zcela ideální Dolorou Zajick , Vodníka nastudoval témbrově příjemný Franz Hawlata a cizí kněžnu vzorová Eva Urbanová . Pominu-li milý bonus v podobě českých kořenů sólistů Fleming a Hawlaty, charakterizuje snímek dokonalé obsazení vedlejších rolí v čele s bezkonkurenčním triem Lesních žínek v podání dam Ághové , Burešové a Minutillo .
Hned tři aktéři předchozí nahrávky se sešli v roce 2002 v inscenaci, kterou se Sborem a orchestrem Národní opery v Paříži nastudovali dirigent James Conlon a režisér Robert Carsten . Zkušenou trojici Fleming – Urbanová – Hawlata v inscenaci zaznamenané na DVD doplnila Larissa Diadkova (Ježibaba) a Sergej Larin (Princ), jehož ztvárnění titulní tenorové úlohy patří k nezapomenutelným zážitkům. Moderní inscenace, divákovu pozornost poutající přesvědčivou režií a francouzsky dokonalou scénografií, sáhla po několika netradičních škrtech (za oběť padla scéna Lesních žínek v III. aktu) a příliš akcentovala hostující Renée Fleming, která si v roli neodpustila operní manýry. Mezi DVD snímky Rusalky však Conlonova a Carstenova inscenace kraluje výtvarnou stránkou, ale i kvalitami účinkujících pěvců a kolektivních těles.
Přitažlivost Rusalky dokládá skutečnost, že v posledních čtyřech letech byl každý rok vydán jeden záznam, počínaje Hickoxovou nahrávkou z března 2007 na základě inscenace v Operním domě v Sydney, která se opřela o australské a hostující umělce, jmenovitě Bruce Martina , disponujícího v roli Vodníka vyšším basem, hlasově i deklamačně problematickou Anne-Marie Owens v úloze Ježibaby, dramatickou sopranistku Elizabeth Whitehouse (Cizí kněžna), mladistvě expresivně zpívajícího Rosario La Spinu (Princ) a Cheryl Barker v úloze Rusalky. Hickoxův živý záznam charakterizuje čitelná práce s leitmotivy, přehledná výstavba hudebních ploch, nebývale precizní frázování, upřednostňování dechových nástrojů před masivem smyčců, vycizelovaná práce s bicími nástroji a ignorace tradičních inscenačních škrtů.
Zatím posledním vydaným snímkem je živý záznam ze Salcburského festivalu ze srpna 2008, jemuž drobné retuše či dotáčky dopomohly k výborné úrovni, kterou se hra Clevelandského orchestru při rozhlasovém přenosu ne vždy vyznačovala. První salcburské nastudování připravil Franz Welser-Möst , který si ke spolupráci na inscenaci bez jediného škrtu pozval nominálně i výkonem ideální ansámbl v čele s Camillou Nylund , která již Rusalku nezpívá, slovansky hřejivým tenoristou Piotrem Beczalou , hlasově spolehlivým Alanem Heldem , lehce upozaděnou Emily Magee v roli Cizí kněžny a bezchybnou Birgit Remmert (Ježibaba). 
Salcburský standard dokládají už jen mladí Eva Liebau , Adam Plachetka nebo Anna Prohaska ve vedlejších rolích. Pominu-li ruchy z jeviště, dirigentova zkušenost s výstavbou hudebnědramatických děl z přelomu století a výkon kolektivních těles činí ze snímku nepochybnou jedničku mezi živými audiozáznamy.
Předposledním snímkem je živá audionahrávka Jiřího Bělohlávka z roku 2009 z festivalu v Glyndebourne, nesoucí nejen plody dirigentových zkušeností s partiturou Rusalky, ale i pečeť jeho analytického a objektivního stylu. Dirigentova korektnost při čtení partitury se projevuje uváženou volbou temp (spíše hybnějších, i když plynule přecházejících) a snahou o precizní českou deklamaci. Mladému ansámblu sólistů vévodí plnokrevná Ana María Martínez , výborným partnerem jí je Brandon Jovanovich , jemuž snadno uvěříte okouzlení Rusalkou i omámení Cizí kněžnou, nepříliš svůdně ztvárněnou Tatianou Pavlovskayou . Vodník Mishy Schelomianského je více tragickým pozorovatelem děje než slovanským tatíčkem Eduarda Hakena či démonickou vodní bytostí Richarda Nováka a Larissa Diadkova v roli Ježibaby se vedle lepší deklamace propracovala i k přesvědčivějšímu výkonu včetně komických poloh.
Chronologicky nejmladší je rok starý DVD záznam z Mnichovské národní opery, pod jehož pečlivým, i když proškrtaným nastudováním je podepsán Tomáš Hanus a jehož režijní ztvárnění bylo v rukou Martina Kušeje , který vytvořil na jednu stranu nejprovokativnější, na druhou stranu však přes všechnu aktualizaci v archetypálních intencích psychologicky nejpropracovanější inscenaci, překvapivou i po pěvecké stránce. Pěvecky a herecky přitažlivou Rusalkou je Kristīne Opolais , hlasově netradičním Princem Klaus Florian Vogt , jevištně i hlasově přesvědčivým Vodníkem Günther Groissbock , dominantní Cizí kněžnou Nadia Krasteva a hlasově přesnou Ježibabou Janina Baechle . Kušejova Rusalka zjevně není identická s Kvapilovým příběhem, který se Dvořák rozhodl zhudebnit, dějově důsledná režie ve spojení s velmi kvalitním hudebním nastudováním (Bavorský státní orchestr ) však vytvořily moderní hudební divadlo, z něhož mrazí nejen v hudebně dojemném závěru opery.
Ohlédnutí za osmnácti LP, CD a DVD záznamy Dvořákovy Rusalky, která z hudebních nosičů poprvé promluvila německy v roce 1915 ústy Emy Destinové , není sice úplné, protože jsem vědomě pominul německý průřez operou dirigenta Arthura Apelta (1971, Berlin Classics) a nevydané audio (průřez operou v esperantu, 1953, František Dyk ) nebo filmové záznamy (1962 Václav Kašlík , 1978 Petr Weigl německy), přesto je ohlédnutím pro Dvořáka uspokojivým, protože výraznou většinu dosud pořízených nahrávek charakterizují nesporné umělecké kvality. Dvořákova satisfakce coby operního autora je pak završena skutečností, že naprostá většina snímků byla pořízena za českými hranicemi, a to v autorově mateřštině. Více než sto let po smrti Dvořákově, který většinu svého tvůrčího života věnoval psaní nebo úpravám již napsaných oper, je tak Rusalka mistrovým definitivním triumfem v oblasti, v níž mu byl úspěch za života i dlouho po smrti až na výjimky upírán.
