Caspar Richter (1944), čestný dirigent Státní filharmonie Brno, patří k nejdéle působícím výkonným umělcům v historii tělesa. Pětadvacet let zasahuje do filharmonických sezon stále velmi inspirativně a progresivně.
Rozhovor v příjemné atmosféře se konal před 50. sezonou v Besedním domě, sídle brněnské filharmonie. V jeho průběhu jsem s radostí přijala dirigentovo pozvání na nejúspěšnější rakouský muzikál Elisabeth Michaela Kunze a Silvestra Levaye v režii Harryho Kupfera, který Richter hudebně nastudoval s vlastním orchestrem vídeňských Spojených scén v Theater an der Wien. Po magicky a interpretačně oslnivém představení mne překvapilo, že i po třinácti letech od světové premiéry 3. září 1992 ocenilo vyprodané hlediště večer aplausem se standig ovation. Richter obdivuhodně propůjčil hudbě pečeť jedinečného citu a drivu, umělce impulzivně podněcoval ke skvělým výkonům. V rámci Svátečního symfonického cyklu za pultem Státní filharmonie Brno 16. listopadu v Besedním domě oslavil dirigent čtvrtstoletí svého uměleckého působení u tohoto tělesa.
Pane dirigente, jak vzpomínáte na své dětství a mládí?
Můj otec pochází z Ústí nad Labem, byl pastorem a velmi dobrým houslistou, matka zpívala. V roce 1935 odešli rodiče do L[u]becku, kde jsem se narodil já. L[u]beck je nádherné, staré město s mnoha gotickými kostely a varhanami. Vyrostl jsem v prostředí chrámové hudby, doma samozřejmě i v české hudbě. Z osmi dětí jsme čtyři profesionální hudebníci – dva houslisté a dva dirigenti. Vzpomínám si, že v knihovně mého otce byl obrázek Prahy, který mne fascinoval již jako malé dítě. Od malička znám Bacha. Chodil jsem do sboru, kde jsme zpívali téměř
všechny jeho kantáty a oratoria. Hudba mne fascinovala. Dirigoval jsem již jako malý ve svém pokoji a rozhodl se stát dirigentem. Po studiu na gymnáziu jsem odešel na Vysokou hudební školu do Hamburku, kde jsem studoval dirigování, bicí nástroje, klavír
a kompozici.
V roce 1970 jste začal působit v Německé opeře v Berlíně jako asistent Lorina Maazela, po jeho boku jste stál i ve Vídni.
Mé první angažmá bylo v Německé opeře v Berlíně. Byl to poměrně velký skok. Měl jsem štěstí na vynikajícího šéfa Lorina Maazela a vynikajícího intendanta Gustava Rudolfa Sellnera. Maazel byl mým hudebním otcem. Velmi mi pomohl a dal mi mnoho šancí. Velice rychle jsem dirigoval. V Německé opeře v Berlíně jsem byl v letech 1972-1983, hostoval jsem v Berlínské filharmonii a rozhlasových orchestrech v Berlíně, ve Frankfurtu a Stuttgartu. O Maazelovi jsem pak neslyšel osm let, působil v Americe a dirigoval Clevelandský orchestr. Náhle mi zavolal z Ameriky a zeptal se mne: „Chceš jít do Vídně?“ Přirozeně jsem souhlasil. Taková nabídka nepřichází každý den. S Lorinem Maazelem jsem přišel do Vídeňské státní opery, on se stal jejím hudebním ředitelem a já jeho spolupracovníkem. Dirigoval jsem v opeře v letech 1983-1987 a zastával post uměleckého šéfa vídeňské Volksoper. Vídeň se mi velmi líbila a v roce 1984 jsem se rozhodl zde zůstat.
Kdo byl vaším vzorem? Kteří kolegové ovlivňovali váš umělecký růst?
Jeden z mých velkých vzorů byl Leonard Bernstein. Spolupracoval jsem tehdy také s velkými dirigenty jako asistent a korepetitor – s Karlem Böhmem a Brunem Madernou, tehdy tam byl také Herbert von Karajan. V Berlíně byli velcí dirigenti a později ve Vídni samozřejmě také. Pro mne je Lorin Maazel velký technik a Leonard Bernstein velký emocionální dirigent, oni se stali mými uměleckými vzory.
Jste téměř pětadvacet let spjat se Státní filharmonií Brno. Počátky spolupráce sahají do vašeho působení na postu hudebního ředitele prestižní přehlídky Berlínských slavnostních her v letech 1978 – 1982.
Dnes můžeme mluvit o pětadvacetiletém manželství se Státní filharmonií Brno. Tehdy to bylo přátelství, které fungovalo od prvního pohledu. V roce 1980 jsme náhle potřebovali pro Berlínské slavnostní hry orchestr. Připravovalo se open-air provedení Honeggerovy Jany z Arku a někdo si vzpomněl na dobrý orchestr z Brna. Dostal jsem staré desky s nahrávkami Františka Jílka, skladeb Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Líbily se mi také fotografie Brna s katedrálou a Špilberkem. Po poslechu LP jsem řekl svým německým kolegům: „Líbí se mi, vezmem tuto filharmonii.“ Chtěl jsem v Berlíně o dva roky později realizovat Mši Leonarda Bernsteina. Oslovil jsem brněnskou filharmonii, ale neměli tehdy čas. Toto velké dílo, které provází naši spolupráci, nám vyšlo až v Innsbrucku roku 1992. Nejednalo se jen o koncertní provedení, nýbrž divadelní nastudování obrovského aparátu mnoha lidí z Rakouska. Druhé provedení Mše jsme realizovali v Praze roku 1997 na Pražském hradě, s Českým filharmonickým sborem Brno sbormistra Petra Fialy. Třetí společné nastudování jsme hráli v domské katedrále sv. Štěpána v Passau (2002), ovšem dříve ji hudebně nastudoval dirigent Miloš Machek se Státní filharmonií Brno na Moravském podzimu 2001. Miluji hudbu Leonarda Bernsteina, nejen muzikály, samozřejmě West Side Story . Se Státní filharmonií Brno jsem nastudoval jeho orchestrální díla a symfonie, které se hrají velmi zřídka.
Od roku 1991 jste stálým dirigentským hostem Státní filharmonie Brno a od roku 2002 jejím čestným dirigentem.
Od svého nástupu v devadesátých letech jsem chtěl změnit repertoár, zvětšit, dělat nové věci. Hrál jsem často hudbu Leonarda Bernsteina, Albana Berga, George Gerschwina, Charlese Ivese, Ericha Wolfganga von Korngolda, Richarda Strausse, Gustava Mahlera. Začal hrát zábavnou hudbu – muzikály, populární a filmovou hudbu. Dělal jsem mnoho z toho, co se nehrálo. Společně s ředitelem Bohušem Zoubkem a Aldem Ceccatem, šéfdirigentem Státní filharmonie Brno z let 1997-2000 jsem inicioval Mezinárodní hudební festival Špilberk, který sklízí dnes úspěchy. Založil jsem Komorně orchestrální cyklus v Besedním domě a podílel se na jeho dramaturgii.
Jak se vám dosud pracovalo se Státní filharmonii Brno?
S ředitelem Bohušem Zoubkem to funguje skvěle, velmi moderně. Je pro mne zajímavé pozorovat existenci filharmonie, jak se omlazuje a stává se modernější. Mění svůj zvuk, který je velmi specifický, vyrovnaný především v hudbě Leoše Janáčka. Mohlo by se říci, že je to specifický orchestr pro Leoše Janáčka na celém světě. Zvuk Státní filharmonie Brno není tak perfektní, jaký má Berlínská nebo Vídeňská filharmonie. Podle mne také tento orchestr musí hrát hudbu Gustava Mahlera, která je důležitá kvůli svým specifickým orchestrálním barvám.
Často jste dirigoval Mahlerovy symfonie, Janáčkova díla, hudbu Dvořáka a Martinů. Co se vám líbí na našich skladatelích?
Gustav Mahler a Bohuslav Martinů byli součástí mého rodinného zázemí. Znal jsem dobře z české hudby Slovanské tance Antonína Dvořáka, Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany, také Leoše Janáčka. Martinů přišel později, bohužel v Německu není příliš známý a hraje se velmi zřídka, ve Vídni také. Poznal jsem jeho hudbu, zamiloval si ji. Začal jsem ji prosazovat v Německu a provozovat i ve Vídni. Jsem misionářem Martinů, v nadsázce. Janáček se za poslední léta zpopularizoval, Dvořák obdobně. Během dalších let jsme se Státní filharmonií Brno provedli řadu Mahlerových symfonií.
Máte intenzivnější zkušenosti také s jinými evropskými orchestry. Jak se vám zkouší s brněnskou filharmonií?
Velmi pěkné zkušenosti mám také s Drážďanskou Staatskapelle, Národním orchestrem Francie, Komickou operou v Berlíně, Novou vestfálskou filharmonií. Disciplína v brněnské filharmonii je velmi dobrá. Muzikanti se hodně snaží, angažují se, velmi dobře se připravují. Pohrávají si se slovní hříčkou Richter a Altrichter“ (pozn.: něm. Richter=soudce). S Petrem Altrichtrem jsme přátelé. Stále si rozumíme, často si telefonujeme, hovoříme spolu o nápadech, a to je velmi přínosné.
A spolupráce s ostatními zaměstnanci?
Spolupracovníky ve filharmonii považuji za konstruktivní, velmi pracovité, velmi profesionální. Fungují pohádkově, celá koncertní kancelář! Jsou tu skvělí mladí lidé, kteří se snaží. Skutečně jsou velmi schopní organizátoři. To je vynikající.
Od roku 1987 jste hudebním ředitelem vídeňských Spojených scén.
Orchestr je mé dítě, je to trochu komické. Založil jsem muzikálový orchestr, zcela nový, který má dnes přibližně devadesát hudebníků, specializovaných pro muzikál, popovou hudbu, jazz a rockovou hudbu, natočili jsme řadu CD. Pro mne je to zcela jiné pole působnosti a velmi důležité. Potřebuji mnohostrannost. Potřebuji pop, jazz a klasiku.
Hudebně jste nastudoval řadu proslulých muzikálů, například Chicago, Fantom opery, Dr. Jekyll& Mr.Hyde, A Chorus Line, Les Misérables, Elisabeth, Mozart!, Wake-up.
Elizabeth je v současnosti nejúspěšnější muzikál, který hrajeme od roku 1992. Je to naše rakouská produkce a uvedli jsme jej všude po světě. Je to velmi dobrá inscenace v režii německého režiséra Harryho Kupfera, skutečně nádherná.
V rakouském časopise B[u]hne 6/2005 jste ve vašem rozhovoru řekl následující slova: „Ano, vycházím původně z klasiky. A mou ctižádostí bylo transponovat do muzikálu profesionalitu a kvalitu oboru klasiky.“ Považujete klasiku za základ?
Těžko říci, co je vážná hudba – klasika. Je to pojem, který objevili hudební vědci a žurnalisté. Mozart komponoval vše: taneční hudbu, zábavnou hudbu, pochody, církevní hudbu, symfonie, komorní skladby, vokální hudbu, opery. Beethoven také ještě do jisté míry psal taneční hudbu. Haydn také. Skladatelé tehdy museli psát zábavnou hudbu pro šlechtu a různé příležitosti, nebyly žádné nahrávky. V této souvislosti přišly pojmy: taneční hudba, jazz, rock. Diskuse, který žánr je lepší považuji za idiotské. Přirozeně, když má někdo hudební vzdělání, zajímá ho vážná hudba a jiné žánry. Zpěváci typu popových hvězd, rockoví, muzikáloví zpěváci by měli studovat klasický zpěv, jak to činí ti nejlepší. Pro mě je důležité, zda je hudba dobrá nebo špatná. Harry Kupfer mne vzal do Reisburku, kde jsme připravovali Mozartovu operu Únos ze serailu v Salcburku. Bylo to velmi zdařilé provedení, v tisku vyšla kritika, kde se psalo: „Pan Richter nastudoval inscenaci velmi pěkně, na muzikálového dirigenta to bylo velmi dobré.“ Kritik úplně zapomněl, že jsem začínal klasickou operou v Německé opeře v Berlíně, Vídeňské státní opeře a okamžitě kategorizoval, že dělám muzikály, a ne žádnou klasiku. Z tohoto důvodu jsem měl rád Bernsteina, který dělal muzikály i vážnou hudbu.
V roce 2006 budu často dirigovat Mozarta. Po koncertním provedení Kouzelné
flétny s brněnskou filharmonií v Besedním domě, budu v Národním divadle Brno dirigovat operu Idomeneo a jsme zpět u klasiky.
Jak se vám žije ve Vídni ve srovnání s Brnem?
Města jsou si blízká architekturou, atmosférou i lidmi. Cítím se obyvatelem Brna více než Prahy. Lidé jsou zde přátelštější, veselejší více než v Praze. Vídeň je fascinující město, má mnoho podobností s Brnem.
Co byste si přál od nastupující generace dirigentů?
To je velmi zajímavá otázka. Přál bych si, aby mladí dirigenti byli více flexibilní. Bernstein byl ponořen do celé hudby i více žánrů. Dirigenti by neměli být jednostranní.
Měla by se Česká republika ve věci kulturní politiky od jiných zemí jako Německo nebo Rakousko učit? Myslíte si, že zdejší politika činí málo pro kulturu?
V Evropě jde jen o ekonomii, hospodářství, diskutuje se o penězích, nikdy ne o kultuře. Evropa je hlavně kulturní, od Řeků dodnes zde existuje kultura, historie, a to je nejdůležitější. Domnívám se, že každá země dělá málo pro kulturu. Země údajně mají málo peněz, ale člověk má peníze pro mnohé jiné věci. Především pro armádu, což je totální nesmysl. Česká republika se nemusí nic učit od Německa nebo Rakouska, tyto země mají svou kulturu a měly by o ni pečovat. V Brně je nejdůležitější, že zde máme velmi dobrý orchestr, ale nemáme koncertní sál, a to je velká katastrofa. Fotbalový stadion a nevím, co ještě. Když je kultura mrtvá, potom člověk je mrtvý a celá země. Lidé by se měli více angažovat za kulturu. Kultura musí dál pěstovat dějiny. Člověk si musí vážit evropské kultury, specifik země, starat se o budoucnost. Kdyby měl více kulturních možností, bylo by také méně krizí. Kultura je enormně důležitá pro duševní zdraví jedince.
