Jste uznávanou hobojistkou a přece vám vyjde první profilové CD až letos… Před rokem 1989 jsem byla na to podle mě ještě moc mladá a v devadesátých letech byl vždycky problém s financemi a také priority nahrávacích firem jsou jiné nežli vydávat desky hobojistům. Oldřich Vlček mě oslovil nápadem vydat desku, na které by byl výběr z nejkrásnějších skladeb pro hoboj, projekt jsme nakonec realizovali a jeho firma Lupulus desku na jaře vydá. Deska je interpretačním profilem, takže nepřináší nic dramaturgicky převratného, ale je velmi pestrá. Myslím, že by se mohla posluchačům líbit. Vedle tří barokních skladeb, Vivaldiho Koncertu a moll , Marcellova Koncertu d moll a Bachova Koncertu pro hoboj a housle d moll , tam naleznete Mozartův Kvartet pro hoboj, housle, violu a violoncello a Šest metamorfóz pro sólový hoboj Benjamina Brittena podle Ovidiových básní.
Hlavně ony barokní koncerty se často provádějí na kopie původního nástroje a tomu se přizpůsobuje zvuk, tempo, artilukace a podobně. Co si o tom myslíte? Určitě to dnes už patří do běžné provozovací praxe. Určitá skupina konzumentů hudby si například kupuje hudbu pouze v takovémto provedení. Já jsem nikdy k baroknímu hoboji nasáhla, protože to má svoje specifika. Je to úplně jiný nástroj – jiný strojek, jiné hmaty, jiný styl hry. Nikdy jsem si nepřipadala tak dokonalá, abych mohla dělat obojí s naprosto čistým svědomím a přesvědčením, že to dělám dobře. Myslím, že je lepší, když se hráč věnuje pouze jednomu typu nástroje. Navíc by mě to neuspokojovalo, nemohla bych hrát pouze baroko a ochudit se třeba o hudbu 20. století. Ostatně hra barokní hudby na moderní nástroj se dá hodně přizpůsobit stylovým požadavkům. Například stylem hry a volbou strojku se lze barevně přiblížit zvuku barokního nástroje.
Houslisté a pianisté mají k dispozici obrovský repertoár. Jak je na tom hoboj? Samozřejmě na tom tak dobře nejsme, jsme omezeni, nicméně i hoboj se může pochlubit řadou výborných kompozic. Některé z nich jsou i na mojí desce. Možnosti pro větší pestrost jsou jednak v objevování zapomenutých nebo málo uváděných starých děl, jednak v hudbě 20. století a současné tvorbě. Příkladem může být Hobojový koncert Jana Nováka, žáka Martinů. Hrála jsem ho v listopadu v Brně, u nás se málo uvádí a přitom je to výborná muzika a obstojí v konkurenci s koncertem Bohuslava Martinů.
Jaké jsou vůbec pro hobojisty repertoárové dominanty? Klíčovou věcí, bez které se neobejde asi žádný konkurz nebo soutěž, je Mozartův Koncert C dur . Ne že by se tak často hrál, ale nelze jej obejít. Potom je to samozřejmě Koncert Richarda Strausse a Koncert Bohuslava Martinů. Tyto giganty pak doplňují koncerty skladatelů jako Kramář, Rosetti, Marcello, Vivaldi, Albinoni…
Proč komorní „a“ dává orchestru právě hoboj? Zlí jazykové tvrdí, že důvodem je neschopnost hoboje se přiladit… Nemáme totiž tolik možností hýbat s intonací. Ladění můžeme v malé míře ovlivňovat hlavně délkou měděné trubičky. Navíc hoboj je konstruován již s ohledem na současnou výšku komorního a , 442 nebo 443 Hz.
Z čehož vyplývá, že jediným nástrojem, který může orchestru diktovat tón, je jen hoboj… Zmínila jste hobojové strojky. Každý jen trochu dobrý hobojista stráví nad jejich výrobou hodně času. Přibližte čtenářům HARMONIE nástrojovou alchymii. Je to velmi složité, ale pokusím se. Vstupem na konzervatoř by měl každý hobojista začít s výrobou strojků. Jednak to trvá dlouho, než se to naučí, jednak není nic příjemného být na někom závislý. Navíc strojky si každý přizpůsobuje svému nátisku, svým tónovým požadavkům, interpretované hudbě. Je tedy lepší, když si tuto cestu najde každý sám… Strojky se vyrábějí ze speciálního druhu rákosu, který roste hlavně v jižních krajích. Téměř monopol má v tom jižní Francie. Nejlevnější je tedy koupit základní surovinu. Rákos vypadá trochu jako bambus a podle průměru trubiček se dělají ze širších strojky pro fagot, z užších hobojové strojky a z nejširších se vyrábějí klarinetové plátky, které nejsou zakulacené, ale jsou téměř rovné. My kupujeme surovinu, různě dlouhé, nasekané trubičky. Ty pak roztřetím a klacíčky s prohlubní namočím. Potom na speciální miniaturní hoblici je rozsekám na přesnou délku tak zvaných hobojových špánků. Ty vyhobluji na požadovanou sílu, asi na půl hodiny znovu namočím a pomocí různých nožů a dalších pomůcek je upravím do tvaru hobojového strojku. To však ještě není konec. Svůj výtvor nasadím na měděnou trubičku s korkem, který se pak nasazuje do otvoru v nástroji, ovážu to nitkou tak pevně, aby nikde neucházel vzduch, zalepím lakem a minimálně týden nechám rákos „odležet“, aby si zvykl na novou polohu. Pak se strojek opět namočí, na horním konci se uřízne, takže tam vznikne otvor. Pak začíná závěrečná piplavá práce, kdy odstraním lesklou sklovinu, což je obdoba kůry u stromu. Škrabání má vliv na ostrost nebo naopak měkkost tónu, jeho barvu, ladění. Dělá se to pod lupou a přirovnala bych to k hodinářské práci. Začátečník se tím vším dost trápí a zkazí hodně materiálu a strojků.
Jak dlouho tedy trvá výroba hobojového strojku? To se dá těžko říct. Jedná se o několik fází. Špánky je třeba nechat měsíc i déle uležet, po navázání strojku znovu nastává doba klidu (týden) a dodělávka se může protáhnout i na celý týden, pak se musí ještě „ohrát“. Potom je teprve mohu použít veřejně. Kontinuálně mám strojky v několika fázích: „postavené“ v hrubém tvaru, nedodělané a provozuschopné.
Kolik jich máte v „bojové“ pohotovosti? To je různé. Záleží na tom, kolik se jich povede, jak často hraju a jak velká je „úmrtnost“ při hře. Už jsem byla v situaci, kdy jsem měla pouze jeden, na který jsem se mohla spolehnout. Optimální stav jsou tři.
Vzpomínáte si, kolik jste toho zkazila, než jste vyrobila první strojek? Mám kolegy, kteří jsou hrozně šikovní a baví je to. Já nejsem žádný kutil a ani výjimečně manuálně zručná, ale byla jsem prostě nucena se to naučit. Kazím i po patnácti letech a i dnes mám dost velký odpad. Když bych chtěla špičkový strojek na veřejné hraní, tak z deseti se povedou tak dva a tři budou na běžné cvičení. Samozřejmě záleží i na materiálu, je živý a stále pracuje. Zásadní vliv mohou mít klimatické podmínky, teplota, vlhkost vzduchu. Jako studentka jsem kdysi měla štěstí, že mi v nouzi vypomohli můj profesor Jiří Mihule a F. X. Thuri.
Jaká je životnost hobojového strojku a jaká hoboje? To je různé. Hodně záleží na kvalitě strojku. Stalo se mi, že sem se s ním natrvalo rozloučila i po jednom koncertu. Jindy zase mám strojek, který mám schovaný na koncerty a vydrží mi tři týdny. Kdybych však na něj hrála stále, tak bych řekla, že týden. Také životnost hoboje je různá. Velmi se však liší od houslí. Doba, po kterou hraje špičkový nástroj špičkově je tak patnáct let.
Pro sólové a komorní hraní mají houslisté jiné struny. Jiné jsou dokonce i pro různé styly. Platí to i pro hoboj? Určitě. Pro sólo musí být strojek znělejší. V komorní oblasti je to ještě náročnější. Když hraji s Afflatem, tak potřebuji jak maximální pianissima a zapadnout do nástrojové harmonie, tak sólovou nosnost. Specifika má i hra v orchestru. Jsou skladby, kdy si můžete ulevit a hrát subtilněji, ale například party děl Richarda Strausse s velkými hobojovými sóly k nim rozhodně nepatří.
Takže máte tři typy strojků? [smích] Ráda bych. Někdy je mám, někdy ne.
Jak je to všechno drahé? Když nepočítám hodiny práce, tak kilo „dřeva“ stojí přibližně sedm tisíc a vydrží asi rok. Hodnocení materiálu je celá věda. Jako vinaři bedlivě sledují kvalitu hroznu, tak my zase dřeva, kvalitu skloviny, hustotu, barvu. Může se stát, že vás zrak zklame a kvalitu přeceníte. Chybu je pak těžké určit. Někdy je prostě špatný rok, stejně jako je tomu třeba u vína. Třeba se zjistí, že výborný byl rok 1998 a veškerý materiál rychle zmizí a už ho neseženete.
Máte více hobojů? Ne, v současnosti mám jeden. Před několika lety jsem si koupila francouzský nástroj značky Loreé, jenž patří mezi světovou elitu.
Jaký má takový nástroj cenu? Pohybuje se kolem 250 000 korun.
V září jste přešla ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu do České filharmonie. Zaznamenala jste vedle změny hráčů, které máte teď kolem sebe, i změnu požadovaných tónových kvalit? Česká filharmonie má nesporně svoje specifické požadavky na tón. Hraje se zde trochu jinak nežli v rozhlase. Hodně se zde ctí tradice. I v dřevěné sekci se hraje v České filharmonii podstatně silněji. Myslím, že budu muset změnit trochu styl hraní, ale doufám, že si na to bez problémů zvyknu. Co se týká tónu, hobojisté ve filharmonii hrají měkce a kulatě.
A co vibrato? V tradici české dechové školy bylo vydatné používání vibrata. Jak však vstupují do orchestrů mladší hráči a dochází ke generační obměně, tak to přestává platit. Já samozřejmě vibrato používám, je to důležitý výrazový prostředek, ale dost s ním pracuji. Je důležité, když s někým hrajete, od komorního uskupení po orchestr, umět se přizpůsobit, naslouchat. Je to dost individuální.
Jak vzpomínáte na patnáctiletou etapu v rozhlasovém orchestru? Vzpomínám na to docela ráda. Byl tam dobrý kolektiv, hezká atmosféra, hodně přátel a lidi tam drželi při sobě a byli slušní. Orchestr udělal za tu dobu obrovský kus práce. Dnes je srovnatelný jak s FOKem, tak s Českou filharmonií. Hodně tomu pomohlo i to, že začal postupně čím dál tím častěji koncertovat a jezdit po světě a přestal být prioritně studiovým tělesem. Je škoda, že díky omezeným finančním možnostem Českého rozhlasu se zvalo tak málo špičkových dirigentů a sólistů. Občas se natáčely skladby, třebas i od slavných autorů, které prostě chyběly ve fonotéce, ale byly dost okrajové. Problém je začlenění orchestru do obrovité rozhlasové instituce. Vždycky bude „tam někde dole“, částí (i když důležitou) velkého podniku. V tom mají Filharmonie i FOK výhodu. Leccos zlepšit by se dalo se zázemím muzikantů; chybějí ladírny, šatny, je to až příliš provizorní.
Byl pro vás přechod do České filharmonie v něčem obtížný? Samozřejmě vždycky, když změníte prostředí, tak se musíte vyrovnávat s novými věcmi. Zásadní problémy jsem však nezaznamenala. Doposud jsem hrála vesměs skladby, které znám z minulosti. Důležité je, abych byla schopná přizpůsobit se kolektivu.
Co očekáváte od designovaného šéfdirigenta Zdeňka Mácala? Osobně jej neznám. Z doslechu vím, že je velmi emotivní a že jeho koncerty mají svou atmosféru. Nechám se překvapit, jak se budou vztahy s orchestrem vyvíjet. Šéfdirigent přirozeně nekomunikuje s orchestrem pouze skrze dirigování, takže nechci předjímat.
Vedle plného úvazku v orchestru hrajete ještě sólově, v souborech Afflatus Quintet, In modo camerale, učíte a máte rodinu, kde je samozřejmě vaše role těžko zastupitelná. Dá se to zvládnout? Moc ne… Snažím se to zvládnout co nejlépe. Navíc mi v tom hodně pomáhá moje maminka. Do České filharmonie jsem vstupovala s nejistotou, jak to stihnu. Zatím to ale jde. Komorní soubory dělám přirozeně ve volném čase a je to bloková práce. Dokud bude kolegyně Ludmila Peterková na mateřské, tak bude činnost In modo camerale omezena; aktivity Afflatu jsou do značné míry odvislé od časových možností Radka Baboráka, jenž působí hlavně v zahraničí.
Jak se cítíte v roli pedagoga? Především mě to baví. Teď mám tři studenty a je fajn, že díky tomuto kontaktu vím, co je právě „in“, co mladé lidi zajímá, přes soutěže, co je zajímavého ve světě. Rozhodně není dobré být pod vlivem pouze jednoho člověka. Proto mladým lidem doporučuji kurzy a stáže v zahraničí. I když je učení asi časově to nejnáročnější, co dělám, nechci to opustit. V současné době se na HAMU nehlásí moc lidí a chybí skutečně výrazný talent, ale o budoucnost se nebojím. Jestliže v Německu nebo ve Francii se hlásí třeba 50 lidí, u nás jsme rádi za pět adeptů. Také zájem v zahraničí o studium v Praze není moc velký, ale možná se to časem změní… Myslím, že muzikant nemá zůstat ve své škatulce. Nejhorší je být pouze v orchestru. Za čas je to pouze práce a ztrácí se kontakt s realitou, s aktuálním děním, s novými inspiracemi. Proto jsem ráda, že učím a dělám komorní hudbu.
Vím, že bydlíte v Karlíně, takže jste určitě byla postižena srpnovou povodní. Jak jste to vyřešila? Léto jsme trávili mimo Prahu a neuvědomili jsme si, jaké nepříjemnosti nás čekají. Například včetně komplikací s výrobou hobojových strojků. Až do poloviny října jsme bydleli odděleně mimo Karlín. Nerada na to vzpomínám. Do toho navíc přišla změna orchestru.
Váš dům stojí, nepohnul se? Naštěstí stojí, staticky je snad v pořádku. Už bydlíme, svítíme a dokonce nám pustili i teplo. [Rozhovor se uskutečnil poslední říjnový den. Pozn. red.] Nevím však, jestli tam zůstaneme. Karlín je polomrtvé město. Nechci však, aby to vyznělo pesimisticky. Koneckonců hlavní je, že jsme zdraví. Od toho se odvíjí úplně všechno.
