Kulaté narozeniny oslavila Oumou Sangaré v únoru. Během prvního půlstoletí života a čtvrtstoletí své hvězdné kariéry se stala nejen jednou ze světově nejuznávanějších interpretek západoafrické hudby, ale také neúnavnou bojovnicí za práva žen, podnikatelkou v zemědělství, majitelkou hotelu v hlavním městě Mali Bamaku nebo ženou, podle níž čínští výrobci pojmenovali značku automobilu určeného pro africký trh Oum Sang.
Vaše první album, které vyšlo v roce 1991 původně na magnetofonové kazetě, se jmenovalo Moussolou, což znamená ženy. Jaká byla vůbec role žen a konkrétně žen-umělkyň v tradiční společnosti regionu Wassoulou, z nějž pocházíte? Wassoulou je lesnatý region, který se nachází na jihu Mali. Tradiční roli žen v tamní společnosti mohu shrnout velmi stručně: V běžném životě se žena nemohla vyjadřovat prakticky k ničemu, nikdy nedostala slovo. Na druhou stranu vždy, když se konala nějaká slavnostní příležitost, například křtiny nebo svatba, ženy toho využívaly a zpívaly. Tím o sobě jednak dávaly vědět, informovaly shromážděné příbuzné o tom, jaká příkoří se jim udála a co právě prožívají. Mohly vykřičet to, co v sobě jinak dlouhé týdny nebo měsíce dusily, právě prostřednictvím zpěvu. Při takové příležitosti se tedy každý dozvěděl, jaké mají problémy a také co se vlastně děje v jejich okolí, v jejich vesnici. Tato tradice stále existuje. I dnes se na venkově ženy starají o dům, několikrát denně připravují jídlo pro svou rodinu a na jejich bedrech dodnes spočívá veškeré fungování domácnosti. Ale to neplatí jen pro Wassoulou, ale pro celou Afriku.
Na nejnovějším albu Mogoya jste mimo jiné spolupracovala s francouzským producentským triem A.l.b.e.r.t., které se podílelo mimo jiné na nahrávkách skupiny Franz Ferdinand, zpěváka Becka nebo Tonyho Allena. Proč jste si vybrala právě je? Především proto, že jsou to lidé, kteří své práci mimořádným způsobem rozumějí. Velmi se mi líbilo už to, co dělali předtím, a tak jsem si řekla, že bych s nimi mohla zkusit něco udělat. A povedlo se to. Výsledek je skvělý.
Na co jste jim dovolila sáhnout? Co mohli na písních změnit? Já jsem prakticky celé album nahrála sama se svou kapelou a s dalším producentem Andreasem Ungem ve studiu ve Stockholmu. Teprve potom jsem už hotové nahrávky poslala do Paříže, kde se jich ujali producenti ze skupiny A.l.b.e.r.t. Do posledních detailů jsme se domlouvali, na co mohou sáhnout a na co ne. Přinesli tedy své znalosti a své umění do už hotového díla, které obohatili a posunuli. Nebylo to ale tak, že bychom s triem A.l.b.e.r.t. hudbu skládali společně. Oni s písněmi pracovali až v poslední fázi a v některých případech s nimi provedli opravdu nečekané věci.
.jpg)
Jedna věc je nahrávka, na které se podílelo několik producentů, a druhá věc jsou koncerty. Jak se tedy živá podoba písní liší od studiové? Mnoho lidí nám říká, že se jim koncertní verze líbí víc. Je to dynamičtější, vřelejší. Ale i přesto jsem přesvědčena, že album je krásné. Kdo má rád hudbu, přijde si při jeho poslechu na své. Dobře se prodává jak v Africe, tak v Evropě. Jsem s ním spokojená.
Mluvili jsme o tradiční roli žen v oblasti, z níž pocházíte. Dotýkáte se ale ve svých textech také současných témat? Ano, jedno ze zásadních témat, kterých se ve svých písních dotýkám, je migrace. To je velmi smutné téma, které se dotýká mladých lidí, kteří umírají na moři. Snažím se prostřednictvím svých písní povzbudit mladé lidi z Afriky, aby zůstali doma a nikam neodcházeli. Aby tvrdě pracovali u nás v Africe. Když už investují energii k tomu, aby se šli utopit do moře, proč tutéž energii nevynaloží k tomu, aby se jim lépe žilo v rodné zemi? Musíme je povzbuzovat, říkat jim, že Evropa není žádný zázrak, žádný ráj. I v Evropě lidé musí pracovat. I oni budou muset pracovat, když se jim povede v Evropě usadit. Problém je, že tito lidé o Evropě nic nevědí. Vůbec netuší, do čeho jdou. Představují si ráj tam, kde žádný ráj není. Považuji tedy za svou povinnost je od cesty z Mali a dalších afrických zemí do Evropy odrazovat. A cítím, že se tato má slova lidem líbí.
Snažíte se také upozorňovat na velký počet sebevražd mladých lidí. Vnímáte to jako problém konkrétně v Africe? To je přece problém celého světa! V Africe se to původně moc nedělo, ale když jsem si začala všímat, že tento neblahý trend do Afriky přichází, uvědomila jsem si, že bych na něj měla upozorňovat. A tak jsem o tom začala zpívat. Konkrétně mě k tomu inspirovala jedna mladá dívka, která nechtěně otěhotněla a kvůli tomu si sáhla na život. To mě šokovalo a musela jsem s tím něco udělat.
Jak se vás dotkla válka v Mali? Dotklo se to všech obyvatel Mali a umělců zvlášť. Bojovali jsme za to, abychom mohli dělat to, čím chceme žít. Chtěli nám zakázat hudbu, ale my jsme se vůči tomu rázně postavili. Hudba je náš život, je to smysl toho, co děláme, nikdo nám nemůže zakázat zpívat. Ten zákaz jsme nikdy neakceptovali, bránili jsme se mu. Dnes už je to o něco lepší. Situace je pořád ještě složitá, ale pokud bude vláda pracovat tak, jak má, bude to dobré. Vláda by si měla uvědomit, že musí jednat. Vždyť problémy trvají svým způsobem už padesát let. To nezačalo před pár lety.
Jak bude pokračovat vaše hudební dráha? Vnímáte album Mogoya jako jednorázový experiment, nebo budete dál obohacovat své písně prvky „evropské“ taneční hudby? Jsem svobodná, mohu si v hudbě dělat, co chci. Ale protože se toto album lidem líbilo, tak proč ne? Možná budu pokračovat podobným způsobem. Tradiční hudbě jsem se přece věnovala už pětadvacet let. Neříkám, že by se tato moje tvář už nelíbila, vždyť mě tradiční africká hudba vynesla na výsluní a díky ní mě znají lidé na celém světě. Ale mám to štěstí, že se mohu věnovat obojímu, tedy hudbě tradiční i moderní. Mohu tak zaujmout větší množství posluchačů, své fanoušky v Evropě i v Africe. A v tom bych ráda pokračovala.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XII/2018 (koupit)
