Letní čas přímo láká k responsi toho, co bylo a už nebude. Nejdříve poslední ozvěna Pocty Dvořákovi na počátku května, jež mi nejde z mysli. Akce prazvláštní – soukromá malá firma supluje veřejné instituce, které z toho měly udělat největší mezinárodní hudební událost roku, měly sezvat celebrity z celého světa, nejlepší novináře Evropy a Ameriky, v Praze měla být s konečnou platností umístěna důstojná a umělecky kvalitní Dvořákova socha… Ještě že České muzeum hudby konalo, jak správné muzeum konat má, a připravilo k roku české hudby několik vydařených expozic. Další šanci bude mít stát a Praha – město Dona Giovanniho – za dva roky při oslavách narození Wolfganga Amadea Mozarta. Tehdy však už nebudeme hegemonem, jako jsme mohli být letos, ale pouze komorníkem Salcburku a Vídně. Mimochodem Rakušané – stát, regionální instituce, Salcburk, hudebníci – se na oslavy připravují už tři roky. U nás se pokusí o důstojný mozartovský rámec pražské orchestry, snad i Národní divadlo a pozadu doufám nezůstanou i naše festivaly. Oslavy asi nebudou mít rakouskou velkolepost, nezazní všechny skladatelovy opery, ale jsme známi tím, že dokážeme i za málo peněz velké věci. Ostatně Pocta Dvořákovi toho byla dobrým důkazem. Navíc se těším i na to, že panoptikální turistické mozartovské koncerty, které ve mně vzbuzují antihumánní myšlenky, přijdou snad zkrátka. I když se jistě budou jako supové přiživovat, jako tomu bylo v případě Dvořáka.
Další ozvěna patří festivalu Pražské jaro, jehož je červencové vydání plné. Letošní ročník byl svým způsobem zvláštní. Víceméně sympaticky se představily všechny symfonické orchestry a poslouchat je bylo větším či menším potěšením, žádný však nenabídl výkon světové supertřídy a nepsal dějiny. Lepší to už bylo s jejich repertoárem. Uvést totiž všechny Dvořákovy symfonie byl rozhodně svělý dramaturgický počin, který asi dlouho nikdo nezopakuje. Pozoruhodnou úroveň měly komorní orchestry, komorní soubory a hlavně sólisté. Standing ovations by si festival zasloužil za dvě nové iniciativy – Matiné a Nokturna. Svým způsobem větším překvapením nežli očekávané kreace Garricka Ohlssona a Trevora Pinnocka byly recitály našich klavírních nadějí – Jaroslavy Pěchočové a Markéty Týmlové. Bude jen záležet na kreativitě vedení festivalu, jestli budou v příštích letech dopolední a noční setkávání umělců a jejich posluchačů stejně umělecky přínosná jako letos. V budoucnu se jistě ještě více zlepší komunikace s lidmi přes média a plakátovou kampaň. A snad i samotné město bude festivalem více žít. Vezmete-li v úvahu všechny klady i zápory, pak i největší škarohlíd či píšící všeználek musí uznat, že se 59. ročník podařil. Těšme se už teď na jubilejní šedesátý pražskojarní meeting hudebníků různých národností, ras a duchovního přesvědčení.
